Osmanští Turci beduíny v centrální Arábii na uzdě neudrželi a Saúdové obnovili vahhábitský stát. V Arábii se k velké nelibosti slábnoucích sultánů objevili Angličané.
Všechny Saúdy však osmanští Turci roku 1818 ve vesmíru arabských pouští nedohonili. Vzdorovali prastrýc posledního z imámů zaniklé první saúdské říše Abdalláha Turkí ibn Abdalláh (tehdy měl 63 let a jeho otcem byl bratr imáma Abdal Azíze) a jeho syn Fajsal. Saúdové uspěli v interních sporech a bitkách o moc nad střední Arábií.
Turkí uznal nadvládu Turků (v Arábii se slova "Turek" používalo a používá též jako "Pěkný") a ti mu za roční tribut dali pokoj v domácích rozbrojích.
Roku 1820 byl uznán za imáma vahhábitů a s pomocí spřátelených beduínských kmenů se postavil egyptskotureckým vojákům. Roku 1824 se zmocnil rijádské oázy, která se pak stala namísto rozvalené Dar´íje centrem nového saúdského státu.
Podle oficiální saúdské historiografie trval do roku 1891.
Prsy a velbloudi
Turkí sice ustál vzpouru uvnitř vlastní rodiny, ale na jaře roku 1834 byl zavražděn jistým příbuzným jménem Mušarí. Zavčas ovšem kmenové náčelníky zavázal přísahou v nástupnictví svého syna Fajsala ibn Turkí Ál Saúd.
Jako epizodu z války s Turky uvádí cestovatel Alois Musil (o něm později) příběh Arabky Álije, která po porážce od Ibráhímových Turků roku 1820, kdy muži už z boje utíkali, vlezla v čele ostatních žen na velbloudy, načež ženy rozhalily šat na prsou a donutily prchající muže, aby se vrátili. Arabové slavně zvítězili, Álija padla.
První tři díly seriálu o arabském světě ZDE
I takové příběhy se odehrávaly mezi mohamedánskými beduíny...
Turci zřídili v Basře pevnost. Vládli kraji u bažinatého ústí obou mezopotamských toků sice již od roku 1668, ale po likvidaci beduínského nepřítele v roce 1818 se zviditelňoval další, mnohem silnější, evropský.
Ten byl ovšem z turecké expanze také nervózní a nehodlal se arabské šance pustit. Britové uzavřeli řadu protektorátních smluv v Zálivu a roku 1839 se uchytili na jihu poloostrova v Adenu. Arábie od té doby až do poloviny dvacátého století zůstala pod neustálých britským tlakem.
Egypt a Arábie
První britské zastoupení v Basře bylo ostatně již od roku 1639. V Bagdádu udržovali rezidenturu od roku francouzské revoluce. Před domem britského zástupce na Tigridu kotvil od roku 1820 bojový člun s britskou vlajkou, prý aby chránil šíitské poutníky z Britské Indie do jejich jihoiráckých svatých míst v Nadžafu a Karbaly.
Od roku 1852 vyplácel Londýn jménem vládce v severoindickém knížectví Avadhu (Oudh; zhruba třetina dnešního spolkového státu Uttarpradéš) měsíčně deset tisíc liber strážcům svatyní v obou městech. Přepravní firma Lynch Bros. získala roku 1861 od turecké vlády právo na zřízení paroplavby z Basry do Bagdádu.
Po samostatnosti toužící sultánův guvernér Egypta a Súdánu v letech 1805-1848 Mehmet Alí, rodilý Albánec a zakladatel dynastie, která vládla pod pyramidami do roku 1952, nebyl populární ani v Londýně, natož v Istanbulu u sultána, Mahmudova syna Abdülmecida I. (vládl v letech 1839-1861).
Mehmet Alí Paša (arab. Muhammad Alí Bášá), který jako poručík válčil roku 1799 proti Napoleonovým jednotkám v Egyptě, se postavil i sultánovi a ovládl na čas Sýrii. Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko se ale postavily za sultána a Mehmet Alí musel roku 1840 ustoupit (byl to mimo jiné také rok, kdy se stal Nový Zéland britským územím).
Mehmet Alí vyklidil pozice v Arábii a Sýrii, musel zničit loďstvo a zůstal prostým válim-správce Egypta, nicméně dědičným.
Na plnou nezávislost čekala arabská země na Nilu ještě dlouho. Británie měla vojáky v Egyptě od roku 1882 a po vyhlášení války Turecku roku 1914 jí vnutila protektorátní smlouvu.
Britové v ní uznali Egypt za nezávislé království pod Fuadem I. z dynastie Mehmeta Alího roku 1922, ovšem při zachování anglických základen v zemi (vyklizeny až roku 1956; téhož roku zanikla společná angloegyptská správa Súdánu, která trvala od roku 1889).
Šammarové na scéně
Mehmet Alí však Fajsala ibn Turkí Ál Saúd za vládce nad beduíny Arábie neuznal a poslal proti němu svého pretendenta drženého v káhirském zajetí, Chálida ibn Saúda. Egyptští vojáci opět přemohli Araby. Po zradě svých beduínských spojenců se Fajsal roku 1838 vzdal a byl internován v Káhiře.
Mezikmenové války v Nadždu pokračovaly. Fajsal roku 1843 z Egypta uprchl a vládce z druhé větve Saúdů vyhnal. Měl oporu v Abdalláhovi ibn Rášidovi z Há´ilu (Hájelu) z velkého kmenového svazu Šammarů, jehož syn Talál se oženil s Fajsalovou dcerou a jako tributární vládce Saúdů kontroloval severní Arábii.
V prosinci 1865 Fajsal, který rozšířil moc vahhábitů do Ománu, Bahrajnu i Kataru, téměř slepý zemřel. Jeho syn a nástupce Abdalláh ibn Fajsal měl život krušný. Jako první ze Saúdů se dostal do křížku s Brity a uznal jejich nadvládu nad Pirátským pobřežím, kde měli s místními šejky řadu protektorátních smluv.
Z Pirátského pobřeží se staly Smluvní šejcháty (Trucial sheikhdoms) a po ukončení protektorátních smluv od prosince 1971 Spojené arabské emiráty (o tom v seriálu později).
Foto: Profimedia, Alois Musil, Tajemná Amra, Praha 1932 a František Klement, Z ovzduší haremů a pouští, Praha 1909
