Jak vznikl dnešní Přední východ • Beduínské války o Arábii • Vyhnání Turků a anglofrancouzské dědictví • Irácké experimenty • Tři desetiletí americké studené války s šíitským Íránem • Tažení za ropou
Koktejl bazarových vůní, barev a chutí připomíná arabský svět. Před čtrnácti staletími rozseli dobyvatelé jazyk Muhammadův od Atlantiku po Eufrat a jeho víru ještě dál, do Persie, Indie a Indonésie.
Jako pestré tácy s kořením na stolech obchodníků vypadá mapa severní Afriky a Předního východu. Mezi stavitelskými poklady islámu leží bída chatrčí. Pohádkově bohatí lidé z naprosto neúrodných písků se prolínají s chudáky velmi úrodných krajů Ponilí a Meziříčí.
Ultrakonzervativní monarchie s náboženskou policií a brutální segregací žen, bohaté však na ropu a zemní plyn střídají vládci liberálnější. Na arabských summitech se s nimi potkávají revolucionáři národně socialistických republikánských iluzí vybavení petrodolary a kříží cesty stejně vyčpělým bojovníkům za rovnoprávnost, ale chudým jako mešitní myši.
Všichni umějí hovořit o dávné arabské velikosti a iluzi velké jednoty, nedokáží se však dohodnout na téměř ničem ze současnosti. Chtějí pomoci palestinským bratřím, ale už prohráli čtyři války s Židy.
Topí se v miliardách, ale v celém arabském světě za půl století šíleného ropného boomu nevznikla žádná významnější vědecká ani technická instituce, žádný velký nápad.
Mozaika zemí, které v předarabské době byly kolébkou západní civilizace, je dnes složená z diktátorských režimů polních maršálů, království s více než osmdesátiletými vladaři nebo z korunovaných technokratů střední generace. Žádný z arabských i muslimských států zdaleka nesplňuje kriteria západní parlamentní demokracie, region přesto budí zdání velké stability.
Ruší soustavný neklid v Palestině, kde na arabský svět naráží šedesátiletý úspěšný sionistický projekt nezávislého Izraele. Zdání neměnnosti hranic zahnaly války iráckého diktátora Saddáma Husajna s Íránem o vymezení toku Šatt al-Arabu a o uznání nebo neuznání nezávislosti Kuvajtu. Podobně roku 2009 v důsledku americké finanční krize vyvanula iluze nevyčerpatelnosti arabských petromiliard.
Americká invaze do Iráku převrátila zemi vzhůru nohama a stejným směrem obrátila americkou autoritu na Předním východě. Po třiceti letech studené války s režimem ajatolláhů v Íránu o hegemonii nad ropným regionem zpochybnili Američané za vlády George Bushe své schopnosti udržet nad vodou své spojence.
Irácká vláda posílila šíitskou větev islámu a znepokojila mezi Araby sunnitskou většinu. Americké tažení za ropou do Mezopotámie nebyl dobrý kalkul. Stál Spojené státy zatím dva biliony dolarů, životy asi milionu Iráčanů.
„Za odměnu" rozděluje nyní šíitská vláda v Bagdádu těžební licence a na americké firmy zatím v podstatě přišly zkrátka: profitovaly naopak státní podniky z Ruska, Číny, Malajsie, Norska nebo Francie, kde prezident Chirac byl tolik proti intervenci v Iráku.
Tažení za ropou, které však takto nebylo nikdy formulováno, bylo kryto hesly neokonzervativní Bushovy vlády o šíření demokracie a likvidaci světu nebezpečného baasistického diktátora, v osmdesátých letech tichého spojence Spojených států.
Nic z toho nenastalo. Namísto vlády sunnitských národních socialistů prostříleli američtí vojáci k moci nad Irákem zájmy šíitů z jižní části země. K demokracii má jejich republika věru hodně daleko. Nový režim, který se těší na odchod bojových jednotek Američanů ze země letos v polovině roku, prodlouží moc teheránských ajatolláhů do Libanonu a Sýrie, což také neslibuje zvýšení bezpečnosti v této části světa a určitě ne Izraele.
Foto: Pentagon a Profimedia
