Mahmúd Mohamed Imád sedí před zástěnou vyrobenou z odpadků. Vstup do jeho obchodu v uprchlickém táboře Džabalija by mohl být dílem postmoderního umělce. Černá armádní bota visí vedle plastikových rour, svazků použitého provázku, fotbalových kopaček a řidítek z dětské tříkolky. S kusy odhozených a rozbitých věcí si pohrává vítr.
Opona ze starých krámů částečně schovává místnost, která leží za ní. Ta je plná hromad oblečení, které se jen zázrakem nevyvalí na ulici.
ČTĚTE TAKÉ: Sváry Hamasu s Fatahem stojí životy nemocných v Gaze
Izraelci a Palestinci se stále přou o oběti v Gaze
Imádovi chybí oko. Kolemjdoucí popisuje, jak prodavač přišel o oko i o syna během první intifády. Imád ale říká, že o něm kolují naprosté nesmysly. Oko prý ztratil jako nemluvně: „Mé matce říkali, jak jsem krásné miminko. Ale o dva týdny později se něco zvrtlo," říká Imád.
Obyvatelé tábora mu říkají „horlivec" a říkají, že je po něm pojmenovaná celá ulice. Část z jeho galerie trosek pochází z domů poškozených při izraelském útoku na Gazu na počátku roku. Většina krámů ale pochází z trhu ve Frásu v centru Gaza City, říká Ímád. Lidé si téměř nekupují nové věci, mohou si dovolit jen hodně použitou veteš. Inflace je totiž hrozivá a nezaměstnanost velice vysoká.
Ímád uvádí své ceny na kouscích papíru. Armádní boty stojí patnáct šekelů, řidítka tříkolky jeden, šest šekelů za plastikovou rouru.
Symbióza lidí a skládky
Fráská tržnice už na svém místě nestojí, píše korespondent britského Guardianu. Před dvěma měsíci se na příkaz Hamásu přesunula z centra města na písčitý plácek vedle skládky ve čtvrti Jarmúk. Skládka a tržnice fungují v symbióze, povoz tažený koňmi odpadky shodí na hromadu a sběrači je ihned prohledají. Nalezené věci zařadí do svého sortimentu.
Nové umístění jim ale přesto moc nevyhovuje, ve Frásu bylo mnohem víc obchodníků, kteří od nich kupovali zboží.
Na pultech a plachtách leží orezlé části krumpáčů či součástky plynových vařičů.
Stánek Mohameda Ahmeda prodvá rozbité mixéry značky Moulinex, stroje na falafel a části mlýnků na maso. Některé věci získal od lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou, ale většina pochází z Izraele, z dob před rokem 2007, kdy byly hranice po nástupu Hamasu uzavřeny.
Nyní se do Gazy, nestátního útvaru uvnitř bohatého státu, nedostanou ani izraelské odpadky. Co se nedostane do Gazy tunely z Egypta, je většinou extrémně drahé. Kdo si takové zboží nemůže dovolit, musí rozbité věci vyspravit a doplnit náhradními díly vyhrabanými z odpadků.
Celodenní shánění
Shánění čehokoli tak zabírá velkou část každodenního života. Pokud se Vám rozbije auto, můžete trávit den i několik dní obíháním různých vetešnictví a doufat, že někde natrefíte na správný náhradní díl. Vyhodit jen tak jakoukoli rozbitou věc je vyloučené.
Abduláh Idžnád pracuje na troskách mešity na severu Gazy, kterou izraelská armáda vyhodila do povětří v lednu. Zbytky železobetonové konstrukce buldozery převezly na místo, kde z nich dělníci jako je Abduláh mohou vytahovat železné pruty, aniž by urazili bývalé návštěvníky svatostánku.
Dělníci rozbíjejí jednotlivé sloupy a vytahují kusy pokrouceného železa. To ale zdaleka není všechno. Idžnádův zaměstnavatel Awni Sultán pracuje na použitých železných prutech, které narovnává a opracovává, dokud nevypadají jako nové.
Podobně fungují v Gaze například nábytkářské dílny, kde se opravují částečně zničené kusy. Po rekonstrukci je možné je prodat jako nové. V Gaze jsou takové podniky nutné. Lidé jako „horlivec" udržují pásmo v chodu.
Foto: ČTK/AP, Reuters
