Nerovný boj občana
Žijeme v právním státu, nebo nám vládne finanční elita?

Po revoluci jsme se těšili: budeme žít v právním státu, váha jednotlivce bude stejná jako váha silných subjektů. Jenže od začátku "ekonomika" vládla nad právem. Tunely nebyly trestány, řízené krachy vykradených bank vyšetřeny a občané si za jedenadvacet let zvykli na to, že právo je pro mnohé z nich stále nedostupné. Funguje tak, že vítězí silnější, "rovnost zbraní" před zákonem neexistuje. Proto nejsou velké lumpárny vyšetřeny, stát je brutálně rozkrádán. Právní systém kulhá u velkých zlodějen i u případů běžných.

Jeden představíme: spor zákazníka banky o to, že mu "osobní bankéř" prodal jiné cenné papíry, než jaké mu měsíce vnucoval.

V té situaci se může ocitnout každý, kdo má našetřeny nějaké peníze a zároveň účet u banky. Finančníci jsou pozorní, pečlivě sledují, kolik máte a co se svými obnosy děláte. Přitom držet peníze dnes v podstatě mimo banku nelze. Leda byste je uložili do cenných papírů…

Většina z nás to zná: volá vám osobní bankéř a nabízí, co byste měli dělat s penězi. Ví, kolik jich máte, ví, jak vám přibývají či ubývají.

Nabízí obvykle "zhodnocení".

Problém je v tom, že málokdo z nás je expert na cenné papíry, odborník na finanční operace. V podstatě jsme vydáni bance, osobnímu bankéři napospas. Proto je nesmírně důležité, aby s námi jednali poctivě, aby nás nepodváděli.

Advokát Ladislav Polák měl u UniCredit Bank Czech Republic (tehdy ještě Živnobanka) také osobního bankéře a zároveň našetřenu částku 4,5 milionu korun. Veškeré úspory za léta. To neuniklo zájmu banky a osobní bankéř za advokátem minimálně půl roku docházel a pilně jej přemlouval, ať nakoupí cenné papíry.

Podle klienta a jeho ženy vždy hovořil o cenných papírech "kajmanské emise", Anthracite Investments (Cayman), Ltd.

Nakonec advokát podlehl, že papíry nakoupí. Trval však na tom, že musí dostat listinu, z níž bude jasné, o jaké cenné papíry jde. V den podpisu komisionářské smlouvy osobní bankéř před svědky přinesl prospekt cenného papíru. Vypadal tak, že emitentem je Anthracite Investments (Cayman) - ona známá kajmanská emise.

Klient tedy měl za to, že nakupuje tuto emisi a že ji banka nakoupí přímo od emitenta těchto papírů Anthracite Investments (Cayman) Ltd.

Po čase se ukázalo, že mu onen starostlivý osobní bankéř z UniCredit Bank prodal jiné papíry: emitentem byl Lehman Brothers Treasury CO BV. A banka nebyla prostředníkem; provedla vlastní úpis velké emise akcií, čímž se stala jejich vlastníkem. Prodávala je tedy klientovi sama. Tím spíše osobní bankéř věděl, že nezprostředkovává pro klienta koupi "kajmanů", ale budou mu "prodány" cenné papíry filiálky Lehman Brothers Amsterdam z majetku banky.

Podobný osud potkal nejen advokáta Poláka, ale i advokáta Zdeňka Bařinu. Možná i řadu dalších místních lidí. Teprve měsíc po úpadku peněžního domu Lehman Brothers, v září 2008, se Polák od banky dozvěděl, že nevlastní kajmanské cenné papíry, nýbrž bezcenné papíry Lehman Brothers. Cítil se podveden. Obrátil se na soud. Žaloval UniCredit Bank, že není vlastníkem oněch zkrachovalých cenných papírů.

V prvním kole u Městského soudu v Praze Polák kupodivu prohrál. Vlastně u nás ne "kupodivu", ale naprosto "logicky". A to je druhá část příběhu, jež se týká nerovnosti zbraní. Zákazník banky je v nerovném postavení s finančním domem; ten je v dané oblasti suverénem, znalcem.

A tak se stane, že člověk nakupuje "kajmany", o kterých mu bankéř říká, že jsou úspěšné, ale stane se vlastníkem papírů, které nakoupila sama banka a jsou úplně jiné. Asi jako když se domníváte, že kupujete činžák, a náhle se stanete vlastníkem králíkárny.

Samosoudkyně Kateřina Hrudková žalujícího Poláka zazdila. Nepřijala žádné jeho důkazy (expertní posudek, výslech svědků), označila ho za "zkušeného investora", nevzala v potaz, že banka sama vlastnila ony papíry, nevzala v potaz, že se banka asi dopustila podvůdku, když tvrdila, že Polákovi poslala potvrzení (konfirmaci) o nákupu, kterou on nikdy nedostal a chybí pro to důkaz. Navíc ona konfirmace nemohla být k datu, které uvedla banka, vůbec vyhotovena atd.

Stojí proti sobě nerovné síly, nerovní účastníci řízení, ale soud nerovnost ještě zesílí. Stojí, zdá se, na straně banky. Té přitom jde nejen o 4,5 milionu korun, nýbrž o víc. Nakoupila cenné papíry Lehman Brothers za 215,5 milionu a všechny je prodala. Postižených může být víc.

Vlastně je to banální příběh. Člověk, který si našetřil, osobní bankéř, který má hájit jeho finanční zájmy, a krach Lehman Brothers.

Zřejmě by bylo možné banku žalovat nikoli o neplatnost smlouvy, ale rovnou za podvod. Jenže to by Polák musel složit u soudu 4 procenta žalované částky, 180 tisíc. Ty nemá, o veškeré své úspory přišel.

Jak to dopadne? Odejme ČNB UniCredit Bank licenci na prodej cenných papírů? Prohraje banka? Nebo snad jednala správně? Takhle se to má dělat? Uvidíme. V každém takovém případu se ale vždycky znovu hraje o to, jsme-li právní stát, nebo žijeme v prostředí vládnoucí finanční elity.