Padesátiletá malířka Kim Nobleová trpí mnohonásobnou poruchou osobnosti. V praxi se tak i několikrát za den "mění" v nejrůznější osoby, které se od sebe liší nejen charakterem, ale také věkem, sexuální orientací či pohlavím.
Když se reportérka britského listu The Guardian Amanda Mitchisonová setkala s malířkou Kim Nobleovou, představila se jí jako Patricie, dominantní postava v její mysli. Patricie je totiž osoba, která je schopna chodit do práce, starat se o dceru Aimee, nakupovat a platit účty.
"Jsem Patricie. Nemám ráda, když na mě lidé volají Kim, ale už jsem si na to zvykla," říká žena, která od útlého věku trpí disociativní poruchou identity. V její hlavě je tak "uzavřeno" několik lidí, v něž se i několikrát za den mění. Nejmladší "já", Rebecca, pravděpodobně nese vzpomínky na traumatické dětství - neustále se snaží spáchat sebevraždu. Patnáctiletá Judy je bulimička, za žhářskými a kyselinovými útoky pravděpodobně stojí Hayley, Ken nosí nagelované vlasy a zajímá se o muže...
Nikdo se nezajímá o zahradu
"Před chvílí jsem zjistila, že si Spirit of Water dávala ráno koupel a někdo jiný namaloval obraz - zřejmě to byla Abi. A někdo těsně před vaším příchodem vysával," popisuje Patricia "svůj" den: "Několik postav uklízí, ale je zajímavé, že žádná nepečuje o zahradu."
První problémy se u ženy dostavily poté, co byla do svých tří let extrémně a opakovaně zneužívána. Podle psychiatrů si její traumatizovaná mysl vytvořila odlišné světy, do kterých utíkala před hroznými vzpomínkami. Jednotlivé osobnosti totiž nemají paměť, žádné záblesky z minulosti - žijí jen přítomností.
V běžném životě se tak žena musí vyrovnávat se ztrátou klíčů, protože neví, kam je její alter ego položilo, s neočekávanými objednávkami jídla či autem zaparkovaným kilometry daleko od domova. "Stane se mi, že nevím, zda přicházím nebo odcházím. Uvědomím si, že sahám na kliku, ale nevím, co jsem chtěla udělat. Nemám se koho zeptat, tak odejdu," dodává Patricia.
Julie neumí řídit
Všechna alter ega žijí svůj život, mají své zájmy, své e-mailové účty, své karty. "Znám ale PIN jen u karty osoby, kterou zrovna jsem," popisuje systém Patricia. Žije bez partnera, navázat vztah s mužem prý vzdala již před mnoha lety.
Než ale pochopila a akceptovala svou nemoc, musela urazit dlouhou cestu. Poprvé si uvědomila problém, když se probudila v nemocnici poté, co jedna z jejích osobností chtěla spáchat sebevraždu. Poté u ní většinu času převládala schopná a pracovitá Hayley, díky níž mohla pět let pracovat jako řidička dodávky. Její kariéra skončila, když se během řízení "změnila" v Julii, která řídit neuměla a narazila do zaparkovaných aut.
Neustále v domě nacházela anonymní výhrůžky, která psalo její násilné ego, jindy se probudila poleptaná kyselinou. Poté co zapálila vlastní dům, se rozhodla podstoupit terapii. Po šesti letech akceptovala svou nemoc. Díky tomu se změnil i její přístup k dceři, která žila od narození v ústavní péči.
Mít jednu mámu je nuda
Byla to Hayley, kdo začal bitvu o právo starat se o potomka, a prchlivá Bonny proces dotáhla do úspěšného konce. Povedlo se jí totiž dokázat, že žádné alter ego by dcerce za žádných okolností neublížilo. Z malé Aimee nakonec vyrostla pohledná chytrá dívka, která je oblíbená v kolektivu.
"Mít pořád stejnou mámu musí být nudné," tvrdí Aimee: "Je ale nevýhoda, že nikdy nemůže vařit, protože by mohla odejít od puštěného sporáku a založit tak nechtěně požár." Od roku 2004 se Patricia věnuje malířství, které ji slouží i jako terapie. Její obrazy jsou velmi různorodé, co se týče témat i stylu. Některé jsou abstraktní, jiné velice konkrétní. Její díla jsou nyní vystavena Bethlem Gallery v Anglii. Podle odborníků představuje Patricia ženu, která se i přes svou nemoc dokázala stát úspěšnou a zařadit se do společnosti.
