Až polovina dětí s vážnou poruchou chování uniká pozornosti lékařů a bez léčby se u nich vyvíjí antisociální chování v dospělosti. Upozorňuje na to aktuálně zveřejnění britská analýza, kterou vydal Národní institut pro zdraví. Součástí studie je také návod pro rodiče, kteří mají o své děti starost. Lze vůbec rozeznat "obyčejné" zlobení od vážné poruchy chování?
Agresivní chování vůči lidem i zvířatům, ničení věcí, neustále lhaní a krádeže či vážné porušování pravidel jsou signály, že něco není v pořádku. Podle psychiatrů se často v těchto případech jedná o nesocializovanou poruchu chování, která je klasifikována jako duševní nemoc.
Na rozdíl od mírnějších poruch v chování dětí může tato forma ovlivnit i jejich pozdější život. Většina pozorovaných pacientů nedokázala navazovat partnerské vztahy, část z nich skončila ve vězení, další byli náchylní k užívání drog, nedařilo se jim udržet si práci.
Přitom řada rodičů zavírá nad problémy oči, někteří dokonce nemají zájem nic řešit. "Hodně rodin vyhledá pomoc ve chvíli, když je to sociálně neúnosné. Pro mnoho rodin je totiž psychiatr lepší řešení než sociálka," podotýká dětský psychiatr Vítězslav Kouřil.
Souhra faktorů
Není přitom úplně jasné, proč k poruše dochází. "Je to propojení sociokulturního prostředí s biologickými vlivy," dodává Kouřil. Velká část pacientů pochází z nefungujících rodin, kde se rodiče chovají ke svým potomkům hrubě, často konzumují návykové látky, mohou být rozvedení a o děti se nezajímat. U některých pacientů se také objevují další duševní poruchy jako deprese či úzkosti. "Není to ale jen záležitost nefunkčních rodin. Tento problém se může stát v každé rodině," upozorňuje Kouřil.
Podle nově zveřejněných britských doporučení, která jsou zdarma dostupná ZDE, by neměli rodiče váhat s návštěvou lékaře ve chvíli, kdy jim připadá, že se jejich dítě chová nepřiměřeně svému věku. "V každém věku děti zkouší odmlouvat a neposlouchat. Pokud však toto chování přeroste určitou mez, může to být skutečný psychický problém," píší autoři analýzy.
Pomoc určená všem
Lékaři mají možnost si s dítětem nejen pohovořit, ale prohlédnou ho, zda netrpí neurologickým onemocněním či jinou psychickou poruchou. Zároveň mohou doporučit terapii, a to nejen pro dítě, ale také pro rodiče. V Británii existují programy, ve kterých lektoři ukazují rodinám, jak zlepšit chování problémového dítěte, jak mu porozumět, jak s ním začít komunikovat a jak řešit případné problémy.
V českém prostředí je situace komplikovanější - nabídka služeb a komunitní péče je totiž nesrovnatelná. "Střediska výchovné péče jsou plná na měsíce dopředu, nemohou příliv pacientů zvládnout," říká Kouřil. Navíc v poslední době přibývá škol s problémovými žáky, zvyšuje se četnost konfliktů mezi rodinou a vzdělávacími instituty.
Jak ale dodávají odborníci, ani s nejlepší terapií není zaručeno, že bude vyhráno. V některých případech se antisociální vzorce chování a zvýšená agresivita táhne generace dozadu. "Dítěti se poté velmi těžko mění to, co se naučilo. Je opravdu náročné změnit chování, které mu pomohlo vyrovnat se s rodinou situací," dodává Kouřil. Sociální dědičnost má totiž stejnou sílu jako ta biologická.
