Honza Říha
Dobývání tmy aneb Nevidomý horolezec zdolává velikány

Nejdřív viděl obrysy, pak už jen tmu. Se svým osudem se ale rozhodl poprat a dnes je sedmatřicetiletý Honza Říha známý jako horolezec, který postupně zdolává nejvyšší hory světa. "Zatím jsem se s žádným problémem nesetkal," dodává po výšlapu na Aconcaguu. V jeho podání to působí, jako by se vlastně procházel po Stromovce. Jeho cílem je zdolat všech sedm nejvyšších hor kontinentů - zatím zvládl Elbrus, Kilimandžáro a Aconcaguu. Jeho příběh možná znáte z televizního spotu kampaně Chodící lidé, jejímž cílem je měnit postoj veřejnosti k lidem se zdravotním postižením.

Jak jste se k horolezectví dostal? Není to typický koníček pro nevidomé...

V roce 1992 jsem studoval na učilišti v Krči, kde pracoval můj kamarád Michal. Postavil nám tam jednu z prvních lezeckých stěn v republice, tak jsem ji zkusil. Viděl, že mě to baví, tak mi pomohl sehnat vybavení a bylo to. Nejvíc se mi na tom líbí, že jsem mezi lidmi a v přírodě. Ten sport mě prostě baví a naplňuje. Zkoušel jsem plavání i atletiku, ale lezení mě zaujalo víc. Zvládnete obtížný výstup a můžete si říct Teď jsem to dokázal! 

Neodrazovalo vás od toho zpočátku okolí? Přece jen je to nebezpečný sport, zvlášť s vaším hendikepem.

Samozřejmě, že jsem slýchával: "Co blázníš?!" Ale já na to vždycky odvětím, že každý je svým způsobem blázen a sporty zkrátka mají své pro i proti. Je dobré, když mají hendikepovaní koníčky a lidé by je v tom měli podporovat. Kampaní Chodící lidé chceme upozornit na to, že i my dokážeme stejné věci jako ostatní.

Pamatujete si ještě svůj první výstup? A ten nejtěžší?

Úplně poprvé jsem lezl ještě jako malé dítě na táboře, ale takový ten opravdový výstup byl na Malé Skále. Co se týče toho nejnáročnějšího, byla to teď před Vánoci Aconcagua (nejvyšší hora Ameriky, 6959 m n. m., pozn.red.), kam jsme se dostali díky pomoci nadačního fondu Vectra. Tam nám výšlap trval asi jedenáct dní i s aklimatizací, samotný výstup okolo šesti. Tam člověk prostě nevyběhne. Místy byl kamenitý povrch, na vrcholu to bylo stejné. S výškou ubývaly i síly a všechny věci jsme si nesli sami. Hodně o tom psaly jihoamerické servery, protože jsem námi zvolenou trasu prošel jako první nevidomý v dějinách.

Máte nějakého trvalého parťáka, se kterým lezete? Jak vás naviguje?

Trvalého přímo ne, střídáme se podle toho, kdo má zrovna čas. Musí to být někdo, koho dobře znáte a kdo umí lézt. Pokud na mě při výstupu vidí, naviguje mě podle hodinových ručiček. Když ne, jdu prostě rovně za lanem a hledám si cesty a chyty. V případě, že by po cestě bylo potřeba někde uhnout, poskládá tam třeba nějaké jištění, aby lano zahnulo a já s ním. V případě převisů už je to horší, tam síly ubývají.

A co vzdálenost? Ta se vyjadřuje krokováním?

Vůbec ne, nejde popsat chyty dopředu, to se nedá zapamatovat. Ty klíčové si pamatujete, jen když lezete víckrát. Řeknou mi třeba: "Na jedenáctý máš chyt" a já vím, že tam hned je.

Napadá mě, jaké to asi pro vás je na vrcholu? Lidé přeci lezou pro ten výhled.

Oni mi to nahoře popíšou. Pro mě je úžasné, že to vůbec vylezu a něco jsem dokázal, posunul se dál. I horolezci, kteří vidí, to dělají ze stejného důvodu. Kousek před vrcholem mi taky hlásí, že už tam budeme. Někdy si ale dělají srandu a oddalují to. A někdy mi naopak neřeknou, když jsme v nepříjemném úseku, aby mě zbytečně nestresovali. Na rozdíl od nich také více vnímám sluchem - musím je totiž pozorně poslouchat. A tak někdy slyším třeba vzdálený potůček apod.

Stalo se vám někdy, že jste se museli vrátit?

V rámci jednoho aklimatizačního výstupu, takže to nebylo na ostro. Hodně foukal vítr a odbyli jsme si výškovou nemoc - já poslední. Bylo to v 5300 metrech a měli jsme jít kousek výš, ale nakonec jsme se vrátili. Žádné zdravotní následky jsme ale nikdy neměli. Na Aconcague jsme zase slyšeli o omrzlinách, které se tam objevily. Ale my jsme se jim naštěstí vyhnuli.

Jak probíhá příprava před takovým výstupem?

Já se připravuji průběžně. Hodně běhám, abych si do hor udržel fyzičku. Mám za sebou už spoustu půlmaratonů a tři pražské maratony. Samozřejmě taky lezu.

Kromě toho působíte ve vašem oddílu Matahari a pracujete na Hradě. Nepřijde vám ta práce po tom všem nudná?

Samozřejmě bych se profesně rád živil lezením, ale to u nás nejde. Musím se nějak uživit a je velmi těžké sehnat práci. Dneska lidi s postižením nikdo moc zaměstnávat nechce. Ani na ten oddíl už nemáme kvůli zaměstnání tolik času. Dnes už je hendikepovaných horolezců víc, já patřil ještě k těm průkopníkům.

Co chystáte dál? Ještě vám zbývají čtyři ze Sedmi vrcholků.

Jejich zdolání jsem si určil v rámci soukromého projektu Schody do nebe. Vymyslel ho můj kamarád a horský vůdce Jan Bednařík, s nímž jsem byl v roce 2007 na El Capitanovi. Teď bychom nejradši vyrazili na Denali, ale je vždycky problém sehnat peníze. Završit bych to chtěl Mount Everestem, ale jestli na to mám, se ukáže v průběhu času. A pokud mě další hora nepustí až na vrchol, projekt končí a budu vědět, že dál zkrátka nemám jít...

Základní poselství kampaně, kterou Honza podporuje, zní "Nedejte na první dojem!" A právě to v jeho případě platí dvojnásob. Více o něm na www.chodicilide.cz.