Moje cesta
Interaktivní výstava provádí světem postižených. Na vlastní kůži

Nevidí, neslyší nebo se pohybují na vozíku a je jich mezi námi více než milion. Nalít si vodu do sklenice, vykoupat se nebo vést normální konverzaci jsou pro nás automatické drobnosti, ale pro jedince se zdravotním postižením mnohdy těžce překonatelný problém. Nadace Sirius se rozhodla lidem umožnit, aby si na interaktivní výstavě Moje cesta v rámci kampaně Chodící lidé sami vyzkoušeli, jaké to je. Zahrát si můžete basketbal na vozíku nebo stolní tenis pro slepé.

Školy a veřejnost mohou na holešovickém výstavišti navštívit tři hlavní oddělení - pro tělesně, sluchově a zrakově postižené. Depresi zde však nečekejte, pouze nadšenou snahu vše si vyzkoušet. Hlavním aktérem tu totiž není postižený, ale návštěvník. Studentka Katka má jasno: "Líbí se mi ta interakce - člověk si na vlastní kůži vyzkouší, jaké to je nevidět a chodit po ulici s bílou holí nebo jezdit na vozíku. Bylo zvláštní ocitnout se v úplné tmě." 

Dobrovolníci na každém rohu doplňují výklad ukázkou vynálezů pro postižené, jako je počítač ovládaný očima nebo vibrační budík. Zahrát si návštěvníci mohou stolní tenis pro slepé, basketbal na vozíku či slepecké piškvorky. Reálný model ulice se semafory, křižovatkou a schody dovoluje vyzkoušet si každodenní starosti postižených.

Tunel strachu

V oddělení zrakového postižení už čeká průvodkyně Veronika, která sama nevidí. Ukazuje dětem, jak se za pomoci slepecké hole orientovat v naprosté tmě tunelu, což nakonec někteří vystrašení žáci základní školy odmítají. Místo toho si zkoušejí číst Braillovo písmo, které jeho vynálezce vymyslel v pouhých šestnácti letech!

V prostoru věnovanému tělesnému postižení se návštěvník ocitá v bezbariérovém autentickém bytě, kde se dozvídá, jak vypadá kuchyně pro tělesně postiženého nebo jak probíhá hygiena na toaletě. "Každá maličkost je složitější, než si myslíte. Já mám to štěstí, že mi s běžnými věcmi hodně pomáhá můj asistenční pes," popisuje sedmnáctiletý Lukáš,
který je odmala na vozíku.

Úsek sluchového postižení je obzvláště prakticky zaměřený. Nadšená skupina žáků opakuje po tlumočnici základní fráze ve znakovém jazyce a zkouší si odezírání ze rtů. Zajímavým zjištěním je pro ně skutečnost, že znakový jazyk je v každém státě jiný a v rámci Česka podléhá i dialektům. Gramatika u psaného projevu neslyšících ale rozhodně přesná není. Kvůli její složitosti neslyšící používají její zjednodušenou formu. Rozhovor mezi dvěma spolužáky by vypadal např. takto: "Ahoj, jak ty bylo včera na ples škola?" "Byla ples super..." Mnozí se zde také poprvé setkali s hudbou pro neslyšící.

"Denně máme v průměru dvanáct školních skupin, jednou dokonce přišlo 560 lidí," pochvaluje si návštěvnost pořadatelka Jana Vožechová. Poslední šanci výstavu navštívit máte 29. června. Od devíti do tří hodin je ve všední dny prostor rezervován pro školní prohlídky, od tří do šesti je pak otevřeno pro veřejnost. Vstup je zdarma a výstava probíhá i v sobotu.