Reportáž
Jak se žije jednookým. Nadšeného fotbalistu chtěla Sparta

Když zaslechnou známé rčení "Střežit něco jako oko v hlavě", moc dobře vědí, o čem je řeč. Vážný úraz, nemoc nebo vrozená vada jim jeden ze zásadních smyslových orgánů sebraly. Jak vypadá svět viděný jedním okem?

Dvaačtyřicetiletý záložník fotbalového klubu FK Řeporyje Robert Štěpánek si staví míč k přímému kopu. Zamíří a balon posílá na branku soupeře. Gólman vyráží, k míči se ale dostává Štěpánkův spoluhráč a posílá jej do sítě. Parádní gól, lavina radosti v podobě gratulujících spoluhráčů se strhává prakticky okamžitě. "Dřív to ale bylo lepší, hlavně při trestných kopech. Měl jsem daleko přesnější odhad, proměnil jsem snad každý druhý," říká Štěpánek, který patří v řeporyjském klubu hrajícím pražskou 1.B třídu mezi nejlepší. To i přesto, že má oproti ostatním hráčům podstatný hendikep - vidí pouze na pravé oko, levý důlek mu zakrývá akrylátová protéza.

Neúprosné zrcadlo

"Dodnes vím, že se to stalo 5. února, ale zajímavé je, že už si nevzpomínám, ve kterém roce," vypráví svůj příběh chlapík, kterému se život nečekaně změnil brzy po osmnáctých narozeninách. "Pracoval jsem jako automechanik a opravoval autobus. Ten den jsem měl všechno prakticky hotové, jen jsem se chtěl přesvědčit, že šroub na spodní části vozidla je dobře utažený. Vzal jsem tedy klíč a zabral. Jenže on se otočil, proklouznul mně a jeho konec mě zasáhl do oka," pokračuje Štěpánek. Bylo mu jasné, že je zle. Poškození oka bylo nevratné a muže, který nyní pracuje v distribučním oddělení jedné nadnárodní společnosti, čekalo nekonečné obíhání lékařů a zjišťování možností, jak ztrátu zraku v levém oku řešit. "Tehdy jsem o tom vůbec nic nevěděl. Občas někdo přišel a něco mi řekl, poradil, ale neměl jsem tušení, co dál. Byl jsem mladý kluk, celý život před sebou," vybavuje si Štěpánek první dny po úrazu.

Ze začátku měl oko pouze přelepené náplastí, až po několika měsících začal používat akrylátovou protézu. "Když jsem přišel poprvé s protézou domů a podíval se do zrcadla, říkal jsem si, jak to vypadám. Hned mě napadlo, jak asi budu s umělým okem honit holky," vzpomíná otec nyní dvacetileté dcery. Postupem času si zvykl. "Při fotbale je to trochu problém, hůř vnímám zleva, takže si třeba hned nevšimnu protihráče, který ke mně z této strany zezadu přibíhá. Ale už jsem se naučil vhodným pohybem řešit i tohle," říká nadšený fotbalista, který měl nakročeno k nadějné kariéře. Když končil působení v dorostu Motorletu, vybrala si ho pražská Sparta. Přestup do elitního klubu zhatilo právě zranění oka. "Mrzí mě to, občas o tom přemýšlím a říkám si, kam jsem to mohl dotáhnout. Nikdy se už nedozvím, jak talentovaný jsem doopravdy byl," říká nejstarší hráč řeporyjského klubu. "Robert je vůdčí osobnost, je neuvěřitelné, jak skvěle hraje. Pro nás je to lídr, respektovaný tahoun týmu," popisuje Štěpánka jeho o téměř dvacet let mladší spoluhráč Tomáš.

Kromě úrazů patří mezi nejčastější příčiny ztráty oka různé nemoci, infekce nebo vrozené vady. V čekárnách protetiků, tedy těch, kdo oční protézy zhotovují, nechybějí ani malé děti, jak potvrzuje Petr Adamovský, výrobce skleněných protéz z Jablonce nad Nisou. K netradičnímu řemeslu se dostal po střední škole, vlastní podnik má od roku 1992. Specifické sklářské umění kdysi okoukal od tuzemské legendy oboru Břetislava Pivrnce, sám v Jablonci vystudoval Střední odborné učiliště bižuterní. Je jedním z pouhých dvou protetiků, kteří v Česku skleněné protézy dělají.

CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 8. PROSINCE.