Pomoc i z Česka
Jak to chodí s lékařskou péčí v Africe pohledem mladé lékařky
27.03.2017 06:05 Rozhovor
Mladé lékařce MUDr. Alžbětě Bezvodové změnil krátký pobyt v Africe tak trochu přístup k všedním dnům. Více se směje, váží si českého lékařství a cítí se obohacena místní kulturou. Také došla ke zjištění, že i na druhém konci světa jsou lidé vlastně dost podobní, jako jsme my.
Během čtrnácti dní totiž zažila při misi International Humanity v Malawi, kousek od hranic se Zambií, i pár situací, kdy šlo o život, ale také kdy pacientovi nebylo pomoci. "Nemít alespoň kruté bolesti," upřesňuje svou představu o standardu medicíny po návratu do Česka. S čím vším se v Africe setkala a jak to na černém kontinentě funguje?
Česko-slovenská nemocnice, kde po dva týdny čerstvá absolventka medicíny sloužila, stojí na západu Malawi pouhé dva roky. Pacienti sem chodí často například s malárií, bolestí svalů a kloubů, příznaky AIDS nebo podvýživy. Předtím projekt po několik let fungoval třeba v kostele nebo ve škole. Ale za velkého přičinění místních, kteří se na stavbě podíleli například pálením cihel, nedávno vznikla regulérní nemocnice. Nebo spíše měřítkem Evropana taková ambulance o několika místnostech, kde se zdejším lidem dostane alespoň nejzákladnější péče.
Jak se čerstvý absolvent medicíny dostane k lékařské misi do Afriky?
Dostala jsem se k tomu úplnou náhodou přes kamarádku z medicíny, která se právě z podobné mise vrátila a vše nám barvitě líčila. V okamžiku mě to nadchlo a již brzy nato jsem se s vedoucím lékařem mise doc. MUDr. Rastislavem Maďarem setkala a u neformálního pohovoru jsme probrali, co od tohoto výjezdu čekat, proč nemít přehnané iluze, že pomohu celé Africe, a také jak se obrnit pěknou dávkou trpělivosti, jelikož pojem čas je v Malawi něco mnohem abstraktnějšího než u nás v uspěchané Evropě.
Jak často se v Malawi stalo, že jste pacientovi nebyli schopni pomoci?
Pokud šlo o srdeční poruchy, nádorové procesy, akutní břicho, neměli jsme vhodné přístroje k detailnější diagnostice a následné operativě. V plánu je však v nemocnici v budoucnu zřídit operační i porodní sálek.
Jak jste takové případy řešili?
Odesílali jsme je do okresní nemocnice, přičemž jsme jim anglicky dali doporučení, co by bylo dobré vyšetřit nebo pacientovi indikovat. Pro akutní případy má naše nemocnice i motorku, která slouží jako místní sanitka, tu jsme také využívali.
Jak si má člověk představit okresní nemocnici v Malawi, funguje v zemi alespoň minimální zdravotní systém?
Tomu se tak snad ani nedá říkat. Nemocný musí mít v prvé řadě peníze, aby se do nemocnice dostal. Pak disponovat kontakty a příslušnými doporučeními. Poté se možná nějaké péče dočká. Jenomže tam to funguje tak, že na šesti odděleních působí třeba dva doktoři, přičemž se může hravě stát, že jeden bude na stáži a druhý na dovolené, jako se to přihodilo nám, když jsme nemocnici byli navštívit.
Když se vrátím zpět k vaší práci v česko-slovenské nemocnici, s jakými problémy se lidé na vás nejčastěji obraceli?
Nejčastěji s bolestmi všeho druhu. To bylo dané hlavně tím, že se většina lidí v Malawi živí farmařením. Oni ovšem nerozlišují závažnost toho, jestli mají rakovinu jater, nebo jen namožené rameno ze včerejší práce. To je pro ně dokonce závažnějším nedostatkem, protože s bolavým ramenem nemohou v tu chvíli aktivně pracovat a uživit rodinu.
Dokázali zdejší pacienti vůbec popsat, co je bolí?
Měli jsme překladatele, protože místní obyvatelé mluví jazykem kmene Chichewa. K tomu i bolest popisovali úplně jinak než my. Bylo pro nás občas těžké rozpoznat, co vážné je, od toho, co je jen únavová bolest způsobená denní prací na poli.
Jak taková komunikace s pacientem probíhala, když měli zdravotní problém více specifikovat? Předpokládám, že asi nepřišli do ordinace s tím, že je bolí žlučník.
Ukazovali nám na místa, kde je to bolí. Ale jaká to je bolest, odkud jde, to už nám nedokázali vysvětlit. Člověk si pak musel domýšlet, jestli jde o bolest svalů, kostí, nebo v horším případě probíhá v těle nádorový proces. Kromě zmíněných bolestí k nám často chodili s malárií, protože v Malawi je největší incidence na světě (ukazatel v epidemiologii a epizootologii, pozn. aut.)
Když jste odhalovala, co jim tak může být, z čeho jste odvozovala diagnózu? Jako laik si takovou komunikaci, když pacient nedokáže popsat bolest, nedovedu představit.
Oni popisovali problémy velmi abstraktně, například jako že se jim něco hýbe v břiše, že tam mají velkého červa nebo že jim bolest cestuje od ramene až po patu. Později jsem si našla svůj systém. Spoléhala jsem se na základní fyzikální vyšetření těla, jako je pohmat, poslech, poklep, a při tom sledovala jejich mimiku v obličeji, jestli je to bolí.
Důvěřovali vám?
Myslím, že ano. Za těch pět let, co tady působíme, už nás znají, navíc nám celou dobu pobytu pomáhá malawiský koordinátor Aron, který umí výborně anglicky, je na něj spoleh a sám se ve vesničce Fanuel, kde nemocnice stojí, narodil.
V čem je takový pobyt pro lékaře obohacující?
Léčí se trošku jinou medicínou, než jsme tady zvyklí. K vidění jsou tam i nemoci v tak pokročilém stadiu, že v civilizovaném světě na něco takového těžko narazíte. Pro lékaře je to i z edukativního hlediska velmi obohacující. Setkala jsem se například s nádory kostí, kdy měli pacienti jednu nohu třikrát větší než tu druhou, nebo se strumou, což je zvětšená štítná žláza, ve velikosti pomeranče.
Kolik vyjde takový výlet do Afriky? Kdo to platí?
Platila jsem si de facto komplet všechno sama. Nejdražší byla na celé cestě letenka, která mě vyšla přes dvacet tisíc. Zbytek už byl zanedbatelný. Bydleli jsme v osadě s Aronovou rodinou, se kterou jsme trávili společné večery. Vařili a zpívali si u ohně a pozorovali hvězdy.
Měla jste před odjezdem strach z nemocí, které se tam ve velké míře vyskytují, jako třeba HIV nebo malárie?
To byl důvod, proč z mého odjezdu rodina nebyla dvakrát nadšená. Říkali mi: "Tys studovala medicínu, víš, jaká ti tam hrozí rizika, a stejně tam jedeš?" Odpovídala jsem jim na to, že právě proto, že ta rizika znám, mohu se jich tím lépe vyvarovat. Člověk se musí chovat tak, jako kdyby každý pacient infekční byl, a používat ochranné rukavice a roušky, dezinfekce...
A co přírodní predátoři? Komáři, hadi a jiná nebezpečí spojená s Afrikou?
Největší strach jsem měla z malárie, když mi oproti ostatním lékařům každodenně přibývaly na těle nové štípance. Asi jim moje krev obzvlášť chutná. Každý komár mohl být infikovaný, ale byla jsem očkovaná. A člověk tam pro celodenní zápřah a také dávku adrenalinu o tom nemá čas přemýšlet. Naší další noční společností byly myši. Občas nám jako dárek přinesli oříšek, občas se nám prošli po spacáku. Divoká zvířata se dají v Africe potkat už jen v národních parcích.
Dolehla na vás někdy pod tíhou podobných zážitků nějaká krize? Třeba v noci, když opadl adrenalin?
Klidné spaní jsem tam neměla ani jednou. Mozek to přes noc najednou začne vstřebávat. Nejvíce mě dostal případ jednoho kluka, který si jako velmi malý prožil opakovaně tropickou formu malárie, která je spojena s vysokými horečkami a křečemi. Nikdo ho neléčil a pro poškození mozku se u něj začaly objevovat epileptické záchvaty. Při jednom záchvatu spadl do ohně a odnesl si z toho popáleniny po celém těle. Tehdy mu bylo teprve pět. Do těch popálenin se mu dostala infekce a nezahojilo se to. Ze zdravého kluka, kterému by se v našich končinách pomohlo lusknutím prstu, se stal doživotní invalida. Celé tělo má zjizvené. Co je na tom ale nejvíce smutné, že i místní komunita ho odstrčila. Nevzali ho mezi sebe, říkají mu "ten problémový". Přespává v buši, jí, co najde. Občas žebrá. Naši pomoc využívá pravidelně po těch pět let, co v Malawi působíme. Když jsem se s ním poprvé setkala, nevěděla jsem, o koho jde. Seděl dlouho vpovzdálí a jen nás pozoroval a styděl se. Pak jsme si ho pozvali k sobě, zase měl na sobě hnisavé boláky. Vyčistili jsme mu rány a pomohli od bolesti.
Co jste si z Malawi odvezla za pocity?
Líbilo se mi na tom to, že jsme byli hození přímo do víru Afriky. Nebyli jsme tam jako turisté, nýbrž se stali díky Aronovi a jeho rodině alespoň na chvíli její součástí. Měla jsem pocit, že jsou rádi, že tam jsme.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.