Lék na alzheimera budeme mít do pěti let, říká český neurolog

Téměř každého druhého, kdo se dožije vysokého věku, postihne Alzheimerova nemoc, konstatuje český neurolog Martin Tolar. Založil v USA společnost Alzheon, která má zřejmě nejblíže k objevení léku. "Alzheimer je jedna z nejhroznějších nemocí, jaké lidstvo potkaly," říká.

Můžete zachránit svět?

Můžeme, rozhodně od alzheimera. Vyvinuli jsme lék, který má před sebou poslední fázi klinických zkoušek v tomto roce. Podle nás zabraňuje patologickém procesu Alzheimerovy choroby a dokonce může být i preventivní.

Kdy bude k dispozici?

Výsledky preklinických testů i klinických studií u více než dvou tisíc pacientů ukazují, že náš lék by mohl zpomalit nebo zastavit průběh nemoci a potenciálně i zabránit jejímu propuknutí. Pokud poslední klinické zkoušky potvrdí účinek, lék by mohl byt dostupný během pěti let.

Pět let je dlouhá doba...

Díky úspěchům moderní medicíny se lidé dožívají vyššího věku, a protože stárnutí je nejdůležitější rizikový faktor, Alzheimerova nemoc je jedním z největších problémů dneška. Je to nejen lékařský, ale hlavně sociální, ekonomický a společenský problém, jak se postarat o miliony pacientů. Stojíme na prahu situace, kdy se ani ty nejbohatší státy nebudou moci postarat o všechny nemocné.

Kolik lidí na světě na váš lék čeká?

Téměř každý druhý, kdo se dožije vysokého věku, dříve nebo později onemocní. Nemoc typicky začíná okolo pětašedesátého roku života a v pětaosmdesáti už onemocní více než čtyřicet procent lidí. Alzheimerovou nemocí trpí na světě právě teď asi čtyřicet milionů lidí a každý z nich stráví v průměru pět až osm let v ústavu. Je to epidemie. Pokoušíme se zastavit ji.

Kde začíná příběh vašeho léku?

Více než deset let pracuji se špičkovým týmem světových odborníků na základním a klinickém výzkumu choroby. Společně jsme působili už ve čtyřech biotechnologických společnostech. Ta první byla velmi úspěšná, podařilo se nám objevit nový mechanismus a přístup k léčení Alzheimerovy nemoci. Na tento program jsme uzavřeli kontrakt s japonskou farmaceutickou firmou Astellas za více než miliardu dolarů. Nakonec se ukázalo, že všechny farmaceutické programy, které se zabývaly Alzheimerovou nemocí, byly neúspěšné, a proto jsme založili novou firmu. Ta přichází se zcela novým přístupem individualizované medicíny.

Kolik takových programů ve světě bylo?

Už téměř patnáct let selhávají všechny léky proti Alzheimerově chorobě, testované v klinických studiích. Před deseti lety byly těch studií ještě stovky, pak desítky, dnes je jich v poslední fázi zkoušek devět. Farmaceutické společnosti utratily miliardy dolarů, ale zatím bez úspěchu. Přemýšleli jsme, jak na to jít jinak a proč to tak je. Jedním z problémů je, že studie nepracují se správnou cílovou skupinou a zaměřují se na všechny pacienty s klinickou diagnózou Alzheimerovy nemoci, která je navíc velmi často nesprávná. V Alzheonu jsme se proto začali soustřeďovat na pacienty, jež můžeme jednoduše a spolehlivě identifikovat na základě analýzy jejich genetické informace.

Gen je předpokladem k onemocnění?

Ano. Soustředíme se na gen, který výrazně zvyšuje riziko choroby a způsobuje, že se nemoc vyvine dříve. Je to podobný přístup, jaký umožnil úspěšný vývoj velmi účinných terapií rakoviny.

Která skupina populace je riziková?

Jsou to pacienti s genetickou modifikací v proteinu zvaném apolipoprotein E. Ten přenáší lipidy v krvi a v mozku. Tato modifikace, kterou označujeme jako APOE4, je přítomna přibližně u dvaceti procent celkové populace, ale mezi pacienty s alzheimerem je zastoupena u dvou třetin z nich. U jedinců s touto genetickou modifikací propukne Alzheimerova choroba o osm až patnáct let dříve. V pokročilém věku je APOE4 druhý nejdůležitější rizikový faktor pro nemoc. Shodou okolností jsem zrovna na toto téma dělal před dvaceti lety v Americe doktorát. Bylo to v době, kdy se na ten rizikový faktor přišlo. Teď jsme toho využili a vrátili ho k nám do kuchyně.

Do kuchyně?

Přesně tak. Se skupinou spolupracovníků, s nimiž jsme se vývojem léku na Alzheimerovu nemoc roky společně zabývali, jsme dali hlavy dohromady u mě doma v kuchyni. Co ještě vymyslet? Co udělat jinak? Věděli jsme asi všechno, co se o té nemoci vědět dá, a tušili jsme, že problém je ve schopnosti udělat přesnou diagnózu. Když tohle vyřešíme, pak je možné najít lék. Teď už tedy víme, že spousta pacientů v minulých klinických studiích vůbec neměla Alzheimerovu nemoc, ale jiné formy demence, že tihle pacienti neměli v těch studiích co dělat. Teprve v posledních letech se totiž objevily nové zobrazovací techniky, které na chyby diagnóz ukázaly. Dříve jsme chybovali ve dvaceti až třiceti procentech diagnóz. A tak jsme se před pěti lety sešli u nás doma v kuchyni a řekli si, že se soustředíme na pacienty s vysokým rizikem pro Alzheimerovu nemoc, které už přesně poznáme.

To vypadá jednoduše.

Tenhle první krok byl jednoduchý, to byla úvaha. Ještě ale zbývalo najít ten lék. Provedli jsme analýzu všech dostupných klinických studií u pacientů s APOE4 genotypem a objevili jsme ho. Lék, jenž byl mimořádně účinný. Pak jsme ještě vylepšili jeho chemické složení a teď už jen čekáme na hodnocení v poslední klinické studii. To bylo možné jen proto, že jsme pracovali se všemi údaji ze všech výzkumů, k nimž jsme se dostali.

Je tedy logické, že jste na to přišli právě vy.

Náš tým má velké zkušenosti, to ano, ale i tak je vývoj léku na alzheimera nesmírně riskantní. Jsme stále jediná farmaceutická společnost, která zvolila tento přístup. Mnoho jsme se o té nemoci naučili od chvíle, kdy ji Alois Alzheimer spolu s Oscarem Fischerem, rodákem ze Slaného, v roce 1907 popsali. Zbývá nám ale to nejdůležitější - porazit ji.

Takže máme, nebo nemáme lék na Alzheimerovu chorobu?

Ještě ne. Vývoj léku trvá v průměru čtrnáct let. V Alzheonu plánujeme začít poslední stadium zkoušek letos a výsledky očekáváme za tři roky. Pak musejí být všechna data prověřena regulačními agenturami, jako je Food and Drug Administration v Americe a European Medicines Agency v Evropě, které konečně povolí prodej léku.

Jak se alzheimer vlastně projevuje?

Choroba je způsobena zvýšenou tvorbou bílkovin, které se hromadí během stárnutí a způsobují odumírání nervových buněk a zmenšování mozku, a neschopností organismu zbavit se jich. Nemoc zprvu postihne krátkodobou paměť, nevíte, jaký je den, zapomínáte na schůzky, ztrácíte věci a přestanete poznávat lidi kolem sebe. Jak onemocnění pokračuje, přestáváte poznávat své přátele a vnoučata. Během několika let se dostanete do stadia, kdy nerozpoznáte ani své děti a manželku. Postupně se zhoršuje soběstačnost, schopnost vaření, stolování, oblékání a v konečném stadiu i základní hygienické návyky. Průběh Alzheimerovy nemoci začíná velmi nenápadně a pomalu, ale v pokročilých stadiích je velice agresivní a rodina v řadě případů nakonec není schopna se o takového člověka postarat. Náš lék ukázal, že můžeme zastavit nemoc v té mírné fázi.

Tedy ve chvíli, kdy například přestanu poznávat vnoučata?

Ano, právě když nemoc diagnostikujeme. To už umíme lépe klinicky i s pomocí nových zobrazovacích technik. A dokázat chceme i více - preventivní léčbu dříve, než se vůbec stane, že svá vnoučata nepoznáte. Když lék podáme lidem s vysokým rizikem k chorobě, což je v podstatě každý ve vyšším věku, budeme možná také schopni zabránit tomu, aby se vyvinuly jakékoli příznaky Alzheimerovy nemoci. Mimochodem, více než čtvrtina lidí, jimž je dnes pětašedesát let, už má na zobrazovacích technikách patologický nález, a přitom ještě nemají klinické příznaky.

To znamená, že jsou nemocní?

Ano, ale ne klinicky. S vysokou pravděpodobností se však do deseti až patnácti let dostaví i ty klinické příznaky. Je pravděpodobné, že senioři ve věku pětašedesáti let budou mít již brzy možnost podstoupit screeningové vyšetření, aniž by měli klinické obtíže, což by umožnilo zahájit léčbu v preklinickém stadiu. Podobně je to například již dnes s prevencí rakoviny tlustého střeva nebo rakovinou prsu. Ženy v určitém věku podstoupí screeningové vyšetření, mamograf, a případný nález je tak možné zachytit a léčit včas.

Čtvrtina pětašedesátníků na celém světě má riziko alzheimera?

Ano. Odhaduje se, že jen v Americe je těchto lidí šestnáct milionů. Ještě nemají příznaky, ale čeká je to. Alzheimerova choroba je věc stárnutí. Ne normálního, nýbrž patologického stárnutí. Mozek, který spotřebuje dvacet procent veškeré energie v těle, se potřebuje soustavně čistit od produktu metabolismu a tím, že stárnete, schopnost čištění mozku klesá. Během roku vytvoří mozek půldruhého kilogramu proteinů, které tam nepatří. Když se nečistí, začnou se shlukovat a to způsobuje tuhle nemoc. Je to jedna z nejhroznějších nemocí, jaké kdy lidstvo potkaly. Člověk ztrácí schopnost komunikace, ztrácí v podstatě sám sebe, začne mu mizet všechno, co z něho dělá člověka. Díky rozvoji medicíny a naší schopnosti léčit většinu ostatních zdravotních problémů přijde v podstatě zdravý člověk o mozek. Je to mor jedenadvacátého století.

Co by se stalo, kdyby se žádný lék nenašel?

Výdaje na péči o pacienty jsou v současné době jen v USA odhadovány na dvě stě padesát miliard dolarů. Do roku 2050 tato částka vyroste na trilion dolarů. Bez prevence a účinné léčby nebudeme schopni postarat se o to množství lidí, na něž Alzheimerova choroba čeká. Kdyby se nenašlo řešení, musela by celá společnost přehodnotit postoj ke stárnutí. Zvažovat, jak dlouho a jak intenzivně ty lidi léčit.

Když jste v Praze studoval medicínu, asi vás nenapadlo, že jednou budete zachraňovat celý svět, že?

Vůbec ne. Nejdříve jsem studoval počítače a až pak šel na medicínu. A protože v té době probíhal neuvěřitelný rozvoj neurověd, americký prezident vyhlásil "desetiletí mozku". Tak jsem šel do Ameriky. Zajímala mě filozofie a mnozí tvrdili, že brzy pochopíme, jak pracuje mozek. Ukázalo se, že o tom víme zatím jen velmi málo, získali jsme nicméně spousty informací o chorobách mozku a ty mě jako neurologa zaujaly. Na rizikové faktory při Alzheimerově chorobě jsem se zaměřil už jako neurolog v Bostonu a potom jsem o tom přednášel jako profesor na Yale University. Nebylo čím léčit, proto jsem pak šel do farmaceutické společnosti Pfizer, tedy do výzkumu léčby těchto nemocí, tehdy téměř neléčitelných.

Na začátku jste asi chtěl být obyčejný český neurolog...

Chtěl jsem být neurolog a neurochirurg. Měl jsem štěstí, že když jsem byl v pátém ročníku medicíny, přišla revoluce. Na chvíli z nás byli studentští vůdci a to nám dalo křídla. Najednou bylo všechno možné. A tak jsem odjel v roce 1991 do Ameriky. Původně jsem se chtěl vrátit domů, nenapadlo by mě, že tam zůstanu dvacet let. Jenže možnosti, jaké jsou Americe, jsou neuvěřitelné. Pokud chce člověk něco dokázat, je to opravdu země neomezených možností.

Odešla s vámi i vaše žena, také lékařka. Co říká tomu, kde dnes jste?

Danuška si jednu chvíli myslela, že jsme se zbláznili. Alzheon jsme před pěti lety rozjížděli z našich vlastních úspor, po celém desetiletí neúspěchů takových společností. Říkala mi tenkrát, že si dosud myslela, že jsem racionální člověk, ale že jsem se asi musel zbláznit, že zbankrotuje celá naše rodina. Měla pravdu, šance byla tak jedna ku milionu. Přesto jsme se v kuchyni začali prohrabávat programy s daty za miliardy dolarů. Jen klinický program a data, která jsme koupili, stály pres čtyři sta milionů dolaru. Bylo to obrovsky riskantní a najít finance na další výzkum bylo hrozně náročné. Moje žena byla vyděšená, ale nakonec jsme skutečně sehnali pár miliardářů, kteří nám dali první peníze, a pak se odvážilo investovat i mnoho dalších.

Vy už se do Česka asi nevrátíte, že?

Víte, vážně neexistuje jiné místo než Amerika, pokud chcete v medicíně, ve vědě a hlavně v léčbě a biotechnologii něco dokázat. Byl jsem všude a jedině v Americe je to možné. Ale jsem a vždycky budu českej kluk, stále jsem tady doma a jednou se do Prahy rád vrátím a budu psát knížku.

O čem?

To se uvidí. Ale určitě to bude beletrie.