Na operačním sále otevírá lebky a odstraňuje z mozků nádory. První docentka neurochirurgie v Česku chce všechno dělat tak, jak nejlépe dovede. A stíhá ještě pečovat o neobvyklého mazlíčka.
Každý rok slavíte své neurochirurgické narozeniny. Kdy jste se profesně narodila?
Dne 17. srpna 1992. Tehdy jsem po čtvrtém ročníku na medicíně poprvé viděla neurochirurgickou operaci a hned věděla, že už nikdy nechci dělat nic jiného. Nejdřív jsem koketovala se sportovní medicínou, na gymnáziu jsem byla prvoligovou hráčkou ženského fotbalu. Tajemno lidského mozku nakonec zvítězilo. Mozek mě uchvacuje ze všeho nejvíc, už během studia jsem při anatomické pitvě vždycky jako první skočila k němu.
Čím vás tenhle orgán tak fascinuje?
Nedávno jsem četla životopis Leonarda da Vinciho, v němž se píše: "Vypovědět o tak složitém orgánu, jako je srdce, na to by bylo třeba popsat celou knihu." K popsání složitosti mozku by nestačila ani celá knihovna. Představuje neuvěřitelnou síť spojů a každá jeho jednotlivá část úzce souvisí s další. Jsme ale omezeni tím, co máme k dispozici, mozek poznáváme zase jen mozkem. Velkou neznámou je pro nás stále vědomí člověka.
Ženy jsou v neurochirurgii nedostatkové zboží. Víte, kolik vás v Česku je?
Registrovaných neurochirurgů je v Česku 150 až 170, ale jen čtyři atestované ženy: v Praze, Brně a Hradci Králové. Přátelím se s nimi. Během posledních let žen v oboru pomalu přibývá, často ale zjistí, že je náročné tuhle práci skloubit s rodinou a nezvládnou složit atestaci. Neurochirurgii totiž nemůžete jen dělat, musíte jí odevzdat tělo i duši.
* U jaké operace se docentka Brichtová nejvíc zapotila?
* Co je její neurochirurgickou noční můrou?
* Jak pečuje o svého klokana?
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 28. KVĚTNA.
