První objekt lásky
Jaká tajemství skrývají naše matky?
17.07.2017 15:15
Matka vzbuzuje celý rejstřík citů: lásku, hněv, nepochopení. Ať se matka projevuje jakkoli, zůstává ve světě každého postavou vyvolávající obsedantní myšlenky. Když chybí, stává se objektem touhy. Když je všudypřítomná, může se stát zdrojem roztržky. Ale vždy, když na ni vzpomínáme, zněžní náš hlas a oči zvlhnou, píše francouzský deník Le Figaro.
"Matka je prvním objektem lásky, je páteří, která strukturuje malé dítě a v důsledku toho i dospělého člověka, jímž se stáváme," říká psychoanalytik Philippe Grimbert.
A pak se jednoho dne mýtus rozplyne. Obraz matky se stává průhlednějším. Dítě objevuje, že matka je rovněž ženou s vlastním životem, často naplněným tajemstvími, zakázanými láskami a paralelním světem. Dítě křičí, že je zrazeno. Valérie Malletová vzpomíná na den, kdy jí její matka sdělila, že muž, kterého 35 let považovala za svého otce, není jejím otcem. Bylo to v neděli, kdy pozvala matku na večeři. Ta jí informovala o smrti "starého přítele", známého psychoanalytika. Valérie tehdy z neznámého popudu vznesla otázku: "A kdo je můj otec?" Matka bez mrknutí oka opáčila: "To byl právě on." Tolik let ticha a přetvářky! "Chtěla jsem tě chránit," tvrdila matka.
Docela jako Marisa Bruniová-Tedeschiová, matka Carly Bruniové. "Byla jsem provdaná za muže, kterého jsem milovala. Zamilovala jsem se však do mladšího muže. Významného hudebníka. Byla jsem do něho blázen. Můj manžel to věděl. Varoval mě: 'Budeš trpět, ale až se vrátíš, postarám se o tebe.' Narodila se Carla. Manžel ji vychoval jako vlastní dceru a vždy se považoval za jejího otce," uvádí Marisa ve svých vzpomínkách.
"Dozvídáme se to po kapkách, podle okolností," soudí psychoanalytik Philippe Grimbert. "Tvůj dědeček spáchal sebevraždu. Tvůj otec není tím, za koho ho považuješ. Matka se spustila se zahradníkem... Když se to dozvíme, šokuje nás to. Nakonec jsou ale tato tajemství docela všední."
"Otázka transparentnosti je poměrně nedávného data," vysvětluje psychoanalytik Serge Hefez. "V mé době bylo neříkat dítěti pravdu běžnou praxí. Zajímavé je však pozorovat, jak se to, co nemá být řečeno, projevuje v gestech, v mlčení, postojích a výrocích, které nabývají smyslu až později. Jednou při sezení jeden z mých pacientů, jemuž bylo pětašedesát let, vybuchl smíchem. Byl adoptovaný. Jako dítě byl jediný, kdo to nevěděl. Vzpomínal, jak chodil do pekárny, kde mu pekařka říkala: ,Malá veka pro malého bastarda (ve francouzštině znamená bâtard jak bastard, tak i veka chleba). Krutost neznala mezí. Mají matky právo zachovávat taková tajemství, která mohou traumatizovat jejich potomky?" táže se Serge Hefez.
Má matka právo na tajemství? Valérie Malletová svou matku omlouvá: "Zachránila mi život. Bez ní bych nežila, protože můj otec chtěl, aby šla na potrat. Později mi vysvětlila, že bylo lépe žít s mužem, který nebyl mým otcem, ale který mě miloval, než s otcem, který mě nechtěl." Proti takovému zdůvodnění nelze nic namítat.
Matka Carly Bruniové neměla potřebu svůj příběh vyprávět. "Děti byly šťastné. Carla se to dozvěděla, když šla za otcem do nemocnice. 'To jsem, tati, já, tvoje dcera,' řekla mu. On se zatvářil tak, jako by říkal: to není jisté. To Carle nasadilo brouka do hlavy. Chtěla vědět pravdu. Řekla jsem jí to a dodala: ,Nestěžuj si, máš dva otce.´"
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.