Rozhovor o umírání
Mojesmrt.cz: sestavte si scénář vlastního odchodu
24.09.2014 18:26 Rozhovor Aktualizováno 24.09. 22:01
Na webu Mojesmrt.cz si každý může sestavit manuál pro své umírání a pohřbení, včetně seznamu posledních přání. Kampaň sdružení Cesta domů má pomoc odbourat tabu kolem naší vlastní smrti. Pro zdravotní sestru Cesty domů Annu Krutskou je umírání každodenní záležitost, pomáhá lidem umírat mezi svými blízkými.
Jednoduchý dotazník umožní vyjádřit, zda si přejete umírat bez přístrojů nebo pod lékařským dohledem, zda chcete být pohřbeni do země či raději kremací. Můžete zde popsat, jak by mělo vypadat vaše parte, jak byste si přáli být na pohřbu oblečení, případně co byste si s sebou rádi vzali do rakve. Výsledek může zůstat až do smrti tajný, nebo jej lze sdílet už za života - s nejbližšími, ale i na sociálních sítích.
"Neumíráme tak, jak bychom si přáli. Hlavně proto, že o tom s nikým nemluvíme," zní motto projektu. Zdravotní sestra hospicu Cesta domů Anna Krutská se snaží, aby větší počet umírajících Čechů mohlo umřít doma, mezi svými blízkými. "Když vidí, že nenosíme jeptiškovský hábit, kosu ani bílý plášť, že se i zasmějeme, přijmou nás," říká žena, k jejíž práci patří i pokus o uzdravení vztahů v rodině. Podle ní jde o to, aby jeden mohl dobře umřít a druhý klidně pohřbít.
Řekne si umírající člověk třeba o panáka nebo o cigáro?
O panáka většinou ne, spíš o pivo. Tedy kromě mého táty, který v den své smrti vypil tři rumy. On to měl moc rád. Pivo a rum. Ale nikdy to negativně neovlivňovalo jeho život, jeho vztahy. Sedm let se staral o těžce nemocnou mámu, dennodenně. Nikdy nebyl zlej. Zemřel dobře. A rozloučil se i tím rumem.
A vaši pacienti?
Kafe, pivo, víno, cigareta... Je to tak hezký! Když přijdeme do rodiny a dovolíme jim pít pivo a kouřit, úplně se rozzáří. I když ten člověk umírá třeba na rakovinu plic, tak jemináčku, proč by v posledních týdnech života nemohl kouřit! Když mu to udělá dobře! Nebo si dát pivo. Je lepší mít kvůli všem lékům přehled, kolik toho vypil, ale jinak je to jedno. Ti lidé byli měsíce i roky svázaní dietami a zákazy, často v nemocničním prostředí... A přijdeme my a řekneme: "Můžete dělat, co vás baví. Můžete jíst a pít, na co máte chuť." Délku života už to neovlivní, tohle je fakt nezabije, tohle ne.
Měla jste za ta léta v péči desítky, spíš stovky umírajících. Kdyby vám někdo po letech ukázal fotku člověka, kterého jste doprovázela, vybaví se vám jeho příběh?
Myslím, že ano. A když se ke mně někdo z pozůstalých přihlásí a nějak se mi připomene, taky si ho zařadím. Jednou mě zastavila paní a říká: "Vy jste u nás byla a spravila jste nám pračku."
Cože?
Fakt. Hned jsem si vzpomněla. Pán z Prahy 4, už chtěl pít jen mléko. A paní měla tehdy rozbitou pračku. Metodou pokus - omyl jsem zmáčkla nějaké čudlíky a pračka začala zase prát.
Téhle práci se věnujete už skoro deset let. Není to už příliš dlouhá doba?
Myslím, že není. Když jsou podmínky takové, jaké umožňuje Cesta domů, jde to dělat pořád pryč. Nemusím ani na nějakou delší dovolenou, stíhám si ty věci odžívat za pochodu, aniž by se to hromadilo.
No právě. Musíte mít hlavu napěchovanou příběhy všech těch umírajících a jejich rodin.
Vyhoření hrozí v momentě, kdy se ty příběhy hromadí nahňácané na malém prostoru a nemáte čas je zpracovat, mluvit o nich s někým jiným než doma. Jsem ve výhodě oproti sestřičkám v nemocnici, které žijí zavřené na jednom oddělení a ještě je třeba trápí nevlídné zacházení vrchnosti. Mezi lidmi, o které pečujeme, putujeme přes celou Prahu, už ta cesta má ozdravný efekt. Uzavřete si jeden příběh, dáte si kafe, naladíte se na ten další. Zato v nemocnici není úniku. Máme také dobře nastavený systém supervizí: mám s kým o pacientech mluvit, nemusím tím zatěžovat doma.
VÍCE SI PŘEČTĚTE V ČASOPISE INSTINKT, KTERÝ VYCHÁZÍ VE ČTVRTEK 25. ZÁŘÍ.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.