Názor odborníka
Psychiatrička: Na věku nezáleží, vyhořet může každý

"Pokud jsou rodinní příslušníci neinformovaní nebo necitliví, může vést syndrom vyhoření i k rozpadu vztahů," uvedla v rozhovoru pro TÝDEN.CZ psychiatrička a autorka knihy To je ono! Praktická psychologie pro manažery Jana Peclová. Podle ní je důležité, aby byli lidé k sobě vnímaví a nepodceňovali výstražné signály. Vyhořet totiž může každý.

Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

Tělo nás upozorňuje na vyhoření různými onemocněními: jsme unavení, smutní, bez zájmu nebo naštvaní, "špatně nám to myslí", hůř se soustředíme a zapomínáme, nejsme schopni se uvolnit nebo špatně spíme. Hlavou nám jdou různé myšlenky o tom, jak jsme neschopní, jak je okolí strašné, a vůbec, jak je všechno špatně. K tomu se navíc přidružují konflikty a nedorozumění a někteří lidé mohou mít i sklony k zneužívání návykových látek.

Čím je způsobený?

Jde o důsledek chronického stresu, který je zase důsledkem souhry různých okolností. Do hry vstupují naše očekávání, povahové vlastnosti a také to, jestli a nakolik disponujeme některými důležitými dovednostmi, například, jestli si umíme dobře naplánovat čas, dokážeme účinně relaxovat nebo jsme schopni odmítat.

Jak syndrom ovlivní osobní život člověka?

Neléčený syndrom vyhoření vede často k ztrátě zaměstnání nebo přinejmenším ke špatným pracovním referencím. Ve vztazích jde o zkoušku ohněm. Pokud jsou rodinní příslušníci neinformovaní nebo necitliví, může vyhoření vést k rozpadu vztahů nebo k nedorozuměním.

Dá se léčit?

Ano. Měl by pomoci kvalitní psychoterapeut s dalšími specialisty.

Jak dlouho léčba potrvá?

Záleží na tom, v jakém stadiu vyhoření je. Obvykle léčba trvá měsíce až roky. Pokud jsou okolnosti nepříznivé, může dojít k rozvoji deprese či jiných vážnějších onemocnění. Je ale také možnost, že se pacient nevyléčí.

Co je na syndromu pro člověka nejhorší?

Je pro něj velmi nepříjemné být najednou bez zájmu, mít záchvaty pláče, nemoci spát, mít hlavu plnou nepříjemných a obviňujících myšlenek. Navíc, pokud vám dá okolí najevo, že jste opravdu k ničemu, je to skoro nesnesitelné. Lidé, kteří projdou vyhořením a mají to štěstí, že se uzdraví, říkají, že vstali z popela jako pták Fénix.

Dá se vyhoření nějak předcházet?

Je třeba být k sobě vnímavý. Lidé by neměli zanedbávat výstražné signály těla či psychiky. Nemyslím tím, že máme o vyhoření uvažovat vždy, když se nám ráno nechce vstát z postele. Spíše mám na mysli uvažovat o tom, jací jsme, jaké máme zkušenosti sami se sebou, tedy co nám vyhovuje a co méně. Poučit se z chyb a nebrat si na sebe úkoly, které u nás vedou k chronickému přetížení. A pokud se rozhodneme takový úkol podstoupit, měli bychom věnovat dostatek péče právě prevenci.

Proč je syndrom stále aktuálnější?

Mám za to, že očekávání, která na sebe klademe, jsou stále nereálnější. Záměrně říkám nereálnější, ne větší. Jako by bylo stále těžší porozumět realitě, která nás obklopuje.

Kdo je podle vás nejvíce ohrožený?

Vyhořet může doslova každý. Věk, pohlaví, inteligence či zaměstnání nehraje roli. Větší pozor by si měli dávat na sebe lidé, kteří jdou do všeho naplno, nehledí napravo nalevo, podřídí svému "projektu" všechno. Pokud jsou navíc málo asertivní, neumějí odpočívat a relaxovat, berou si vše osobně, mají k vyhoření našlápnuto.

Je syndrom i důvod k tomu, dát v zaměstnání výpověď?

Lidé dávají často při této příležitosti výpověď, protože si myslí, že za jejich potíže může právě jejich zaměstnání. Většinou to takto není. Je třeba za situaci převzít svůj díl odpovědnosti. Odpovědět si například na otázku: Jak jsem k tomu, co se děje, přispěl? Dokud na otázku neumíme odpovědět, není dobré hledat nové uplatnění. S velkou pravděpodobností se situace bude opakovat.