Začíná to popichováním, šuškandou a ironickými poznámkami. Pokračuje veřejným shazováním, nesmyslnými úkoly, přehlížením i nadávkami. Živý terč se ocitá pod tlakem, hroutí se. Někdy sáhne i k sebevraždě. Jak šikanu v práci ustát a zbaběle neprchnout?
Každodenní pláč podřízených, nadávky do tlustých prasat, strach... Tak vypadala podle některých zaměstnanců situace na ministerstvu školství za éry Marcela Chládka. Opakovaná obvinění ze šikany ministr nakonec neustál a tento měsíc byl odvolán. Policistce Petře Lhotákové se podobného zadostiučinění nedostává. Před osmi lety si postěžovala v odborovém časopise na chování nadřízených a ti s ní od té doby hrají hru na kočku a myš. Dostala posměšnou přezdívku a nyní čeká na soud. I tak by na svém chování a postupu prý nic neměnila. "Nemohla bych se podívat sama sobě do očí, kdybych neudělala, co dělám," říká.
Až se stydím, jak laxně jsem k šikaně přistoupila před lety já, kdy jsem to raději bez boje zabalila. Tehdy jsem se vracela z mateřské. "Na původní místo zapomeňte (oddechla jsem si, vůdčí ambice jsem už ztratila), i na dané oddělení (to zamrzelo, ale nic víc). A zkrácený úvazek?" nadřízený se rozesmál. "Jsou snad chůvy, ne!" A to jsem chtěla změnu úvazku jen na pár měsíců, než syn nastoupí do státní školky. Byly mi nabídnuty posty, na které se fronty nestojí - jinde prý ale bylo plno. Když jsem navrhla, že odejdu, vedoucí pookřál. Nebude mi rozhodně bránit, ale na odstupné mám zapomenout. Iniciativně jsem si tedy sama v rámci firmy našla místo, potenciální vedoucí nebyl proti. A tu najednou si ten původní vzpomněl, že mě přece jen potřebuje.
Přetahovaná nakonec dopadla, přestoupit jsem mohla, tedy pod podmínkou, že mi přepíší smlouvu - z doby neurčité (ve firmě jsem před mateřskou byla téměř deset let) na roční. Nová vedoucí si libovala v aroganci, ironii, zesměšňování: "Proč se tváříš tak tragicky, někdo ti snad umřel?", "Co tady předstíráš práci do šesti do večera?" Narážek v tomto duchu bylo nepřeberně.
Podřízený je líný hňup
"Nemůžu jet na teambuilding, můj čtyřletý syn má vysoké horečky a antibiotika," omluvila jsem se dva dny před odjezdem. "Tak to si koukej srovnat priority, sežeň si hlídání, prostě pojedeš!" zařvala vedoucí. Nejela jsem a už jsem se vezla. Všechno jsem dělala špatně a měla jsem se zamyslet, jestli mě moje zaměstnání baví! Domů jsem se přitom běžně vracela po deseti hodinách práce, psala o víkendech, dovolenou si musela nadělat. Trpělivost mi po čase došla a ve firmě jsem si domluvila jiné místo. Zpočátku jsem prožívala duševní lázně, pak na mě ale i tam dosáhla chapadla nepřející šéfové. Pomluvami nakonec dosáhla toho, že jsem musela odejít.
Podle zkušeností Jakuba Švece, lektora ve vzdělávání, se na špatné situaci podepisuje to, že u českých šéfů převládá představa, že podřízený je líný, nemotivovaný hňup, který pracuje jedině pod tlakem.
* Co radí psycholog Pavel Beňo a jak je to se šikanou v Čechách?
* Jakou zvolit nejlepší cestu obrany proti šikaně?
* Je chytré si svého nadřízeného nahrávat?
* Jak moc je důležité zajít s kolegy po práci "na pivo"?
* Co se stane, když u policie dostanete nálepku "konfliktní osoby"?
Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v novém vydání časopisu INSTINKT, který vychází 18. června 2015.
