Jak jsou pro naše zdraví nebezpečné ultrafialové paprsky, to většina lidí ví. Málo známá je však tanorexie - závislost na slunci. Povědomí o ní je zatím tak nízké, že ji ještě neobsahují ani mezinárodní klasifikace psychických chorob. Tanorexii, nazývanou i tanoholismus či bronzománie, nicméně američtí vědci studují od počátku tohoto tisíciletí, napsal francouzský týdeník L´Express.
Joel Hillhouse z Východotennesseeské státní univerzity dokonce tanorexii přirovnává k závislosti na heroinu. Vypočítává podobné příznaky: touha opalovat se už od rána, potřeba rostoucích dávek, úzkost v případě, že není možné se opalovat, pocity viny a podrážděnost vůči poznámkám okolí.
Tuto chorobu je obtížné zjistit, neboť opálení hodnotí společnost kladně. "Být opálený v kolektivu znamená, že jsme se vrátili z dovolené, že jsme si pro sebe udělali čas," uvádí psychiatr a adiktolog Dan Véléa.
Sedmapadesátiletá Françoise vzpomíná, jak měla nepotlačitelnou potřebu dobře vypadat. "Cílem mé dovolené bylo co nejvíce se opálit. Večery jsem trávila tím, že jsem obdivovala své opálení a ukazovala ho rodině," říká.
Jiní potřebují být opálení jak v létě, tak v zimě. Když devětadvacetiletá Morgane navštívila solárium poprvé, bylo jí 20 let. "Chtěla jsem vypadat pěkně na svatbu své sestřenice, která se za několik dní vdávala. Našla jsem v tom zalíbení. Chodila jsem do solária v zimě pravidelně a také před létem, abych se na pláži rychleji opálila. Je to tak trochu jako kouření: víme, že je to špatné, ale nedokážeme s tím přestat. Dnes jdu do solária jednou dvakrát za zimu. Protože mám světlou pleť, hrozí mi větší nebezpečí vzniku rakoviny," přiznává.
Dermatologové, Národní agentura pro zdravotní bezpečnost a Lékařská akademie žádají zákaz přístrojů k umělému opalování už léta. V roce 2014 zdůrazňovala akademie zvýšené riziko opálení. Podle Institutu pro sanitární dohled jde na vrub solárií každoročně až 350 případů melanomu a 76 úmrtí.
Adiktolog Véléa konstatuje nárůst počtu pacientů trpících závislostí na opalování. "Nejsme na stejné úrovni jako u kokainu, ale počet závislostí na opalování roste. Jde o chorobu, která je součástí nezdravého úsilí o image a kult výkonnosti," říká expert. Stejně jako anorektik si pořád myslí, že je příliš tlustý, tak i tanorektik má pocit, že nikdy není dost opálený.
Dalším faktorem, který ovlivňuje tuto závislost, je to, že vystavování organismu ultrafialovým paprskům zvyšuje o 30 až 50 procent tvorbu beta-endorfinu, psychotropní látky stejné povahy, jako je morfin nebo heroin. "Přítomnost této látky může částečně vysvětlovat atraktivnost slunečních paprsků," vysvětluje ve své studii profesor a dermatolog David Fisher. Pokus realizovaný na myších umožnil identifikovat proces spojující vystavování pokožky ultrafialovým paprskům se syntézou látky působící na nervový systém, beta-endorfinu, který vede k reakcím pozorovaným při podávání opiátů, včetně závislosti.
"Byla jsem na dovolené v Montpellieru. Nepoužívala jsem opalovací krém: dovolenou jsem měla jen týden, a já se chtěla co nejvíce opálit. Po dvou hodinách spánku na žhnoucím slunci jsem se probudila se zarudlou kůží. Byla jsem spálená a na některých místech pokožka svědila a pálila. Měla jsem strach, že to na mně nechá stopy," říká osmadvacetiletá Mathilde. Nakonec jí zůstaly jen skvrny podobné pihám a několik zón bez pigmentu. Mathilde se každý rok radí s dermatologem. "Tričko a opalovací krém s faktorem 50 jsou nezbytností. Moje pleť je od té doby citlivější. Zašla jsem příliš daleko a teď nesu následky," říká.
Aby se takový člověk zbavil závislosti na opalování, je zapotřebí terapie. Důležité jsou důraznější preventivní kampaně. Hodně se mluví o rakovině kůže, ale zároveň je třeba přihlížet k četným poruchám, které mohou způsobit závislost na opalování. První krok učinily Brazílie a Austrálie: rozhodly se zakázat solária.
