"Bylo to jakoby se polovina mojí osoby zhroutila." Japonec Hideaki Kato při jednom rodinném krevním testu před deseti lety náhodou zjistil, že jeho pravým otcem není ten, kdo ho vychovával, nýbrž anonymní dárce spermatu.
Hideaki, jemuž je dnes 39 let a působí jako lékař na předměstí Tokia, zpočátku podezíral svou matku z nevěry a v nepřítomnosti jejího manžela, kterého považoval do té doby za otce, ji začal vyslýchat.
Tak se dozvěděl, že jeho biologickým otcem je dárce spermatu, jehož totožnost byla utajena. Jeho rodiče nemohli mít děti, ale nikdy o tom nemluvili. "Řekl jsem si: tedy všechny ty usměvavé tváře mojí rodiny na pláži z doby, kdy jsem byl kluk, to byla jen přetvářka?" táže se Hideaki.
Chtěl se dozvědět více, ale narazil na dvojitou zeď: za prvé se rodiče zdráhali promluvit a za druhé v Japonsku nejsou žádné zákony na to, aby mohl nahlédnout do lékařských záznamů a biologického rodiče zjistit.
Otec neznámý = krize identity?
Pro tisíce lidí v Japonsku, stejně jako jinde ve světě, kteří se narodili díky anonymnímu dárcovství spermatu nebo vajíček, je to utrpení, ale také výzva.
Mnozí trpí krizí identity, když se dozvědí o okolnostech svého početí, někdy se snaží nalézt případné bratry a sestry, nebo se obávají, že se nevědomky zamilují do nevlastního sourozence.
Ve Francii v současnosti probíhá v souvislosti s návrhem zákona umožňujícího sňatky osob stejného pohlaví diskuse o možnosti lesbických párů využívat umělého oplodnění.
Doživotní následky
Mnozí synové a dcery "nikoho" dnes v Japonsku usilují o změnu zákona, který jim brání dozvědět se více. Podobně jako třiatřicetiletá žena pracující ve vydavatelství v metropoli, která si nepřála zveřejnit své jméno. Před deseti lety zažila silný šok, když se dozvěděla, že její milovaný otec není jejím zploditelem. Zhroutila se a zanechala vysokoškolského studia.
"Chtěla bych, aby to bylo zakázáno!" říká ještě dnes, když mluví o anonymních dárcích. "Adopce musí stačit. Podle mě je tato technologie jen prostředkem, jak předstírat normální rodinu, jak skrývat neplodnost ve společnosti, kde stále ještě panuje silný tlak na zakládání rodiny a plození dětí," říká.
"Nikdy bych nechtěla, i když to nepotřebuji, získat dítě z darovaného spermatu nebo vajíčka, nechtěla bych, aby si prožilo to co já," zdůrazňuje.
Nejen v Japonsku lidé touží poznat identitu dárců
V Kanadě uznal nejvyšší soud Britské Kolumbie v roce 2011 práva dětí narozených z dárcovství spermatu či vajíčka znát identitu svého biologického rodiče, ale toto rozhodnutí bylo loni v listopadu v odvolacím řízení zrušeno.
"Práva a potřeby dětí musejí zvítězit. Mám porozumění pro ty, kdo trpí neplodností, avšak právo znát své genetické kořeny musí být respektováno," prohlašuje Olivia Prattenová, která kanadskou proceduru iniciovala.
Hideaki se stále snaží nalézt stopu po svém biologickém otci. Především probírá seznam bývalých studentů z jedné japonské lékařské univerzity, kteří sperma mohli darovat. S touto univerzitou jeho rodiče konzultovali svůj problém neplodnosti. Když se pokusil některé z tohoto seznamu navštívit, byl přijat s nedůvěrou.
Hideaki není ve svém boji sám
Jahiro Necu, který vede kliniku zabývající se léčbou neplodnosti, je pro to, aby děti jednoho dne mohly poznat svůj původ. Profesorka na univerzitě Tezukajama Mari Saimurová má stejný názor a soudí, že tuto otázku nutně musí řešit zákon.
"Japonsko musí přestat s touto technologií, dokud nebude mít pravidla zaručující lidem právo poznat svou identitu," soudí. Podle jejího názoru však Japonsku v tomto směru za posledních deset let učinilo jen málo pokroku.
Hideaki se nevzdává. "Na svého biologického otce jsem nikdy nezapomněl. Stále mám seznam potenciálních dárců, je to jako talisman," říká. Na svého otce, který jej vychoval, nezanevřel. "Nechci, aby se můj biologický otec stal najednou mým otcem tak, jakoby se o mne celý život staral. Chci ho jen znát," dodává.
