I když je nevěra v součanosti hojně rozšířeným jevem, "imunní" vůči ní páry rozhodně nejsou. Bez ohledu na to, jsou-li sezdané, či spolu žijí jen na "psí knížku". To je ostatně jedno i dětem, hlavně když se mají máma s tátou rádi.
Psycholožka Jiřina Kozoňová z Manželské a rodinné poradny Brno však upozorňuje, že oproti nesezdanému partnerskému soužití nabízí manželství jednu zásadní výhodu: "Větší ochranu všech zúčastněných pro případ jeho rozpadu."
Jsou dnes manželství vůči nevěře více "imunní" než dříve?
Víte, v naši kultuře existují pevná přesvědčení o některých zásadních aspektech života a k nim patří i přesvědčení o pravé lásce, která je věrná. Takže požadavek monogamie partnerů se nemění, přestože nevěra je v naší společnosti stejně hojně rozšířeným fenoménem jako právě mýtus o věrné lásce.
Takže jak se někdy v nadsázce tvrdí, že dnes už se kvůli nevěře nikdo nerozvádí, tak to zdaleka není pravda?
Určitě ne. Nevěra je stále jednou z nejčastějších příčin neshod v manželství a často i důvodem rozchodu. Pokud podvedený partner věří mýtu o věrné lásce, pak je pro něj nevěra toho druhého zraňující a vyrovnání se s ní velmi obtížné. Pokud však vzájemná důvěra partnerů vychází z jiných zdrojů než z víry ve věrnost, bude i pro ně schopnost srovnat se s nevěrou snazší.
Stále věříme ve "věrné milování", přitom se ale někdy zdá, že nevěra je "in". Jak to jde dohromady?
Ano, nevěra je poslední dobou jakýmsi koloritem v určitých společenských vrstvách, někdy je dokonce považována za aspekt, který zvyšuje atraktivitu jedince. Tento úhel pohledu ale přesto nemá příliš vliv na schopnost populace se s nevěrou vyrovnat. Nicméně podvádění partneři to vnímají jako celospolečenský tlak, který z nevěry dělá běžný jev, se kterým by se měli smířit. A když se rozhodnou nevěru řešit, působí ve své společenské skupině jako divný pavouk, jako někdo, kdo se vymyká.
V rámci Národního týdne manželství zaznívá teze, že sezdané páry jsou odolnější než partneři žijící na "psí knížku". Je tomu skutečně tak?
Vzhledem k tomu, že neznáme statistiky rozchodů u nesezdaných soužití, nemůžeme porovnávat. Nicméně v dnešní době, kdy je rozpad manželství i s malým dětmi běžnou součástí života, už není administrativní ukončení manželství žádný problém. Na druhou stranu je kodifikace svazku jasnější a plnější forma závazku a to může mít vliv na motivaci o vztah pečovat i na rozhodování, zda vztah ukončit.
Vnímají děti, jestli jsou jejich rodiče sezdaní či nikoli? Má to dopad na jejich psychiku?
Vliv na dětskou psychiku má především to, nakolik soužití rodičů odpovídá představám dětí o šťastné rodině. Dítě v raném věku zajímá, že máma je mámou a táta tátou, bydlí spolu a mají se rádi. Důležitější než v jakém svazku de jure rodiče žijí, je, jak dětem svůj vztah vysvětlují. Trpí-li žena tím, že si ji partner nevzal, a ventiluje to i před dětmi, může dítě dostat informaci, že táta mámu nemá dost rád, a to už dopad na jeho prožívání samozřejmě mít bude.
Jak reagují děti nesezdaných rodičů, když zjistí, že většina ostatních tatínků a maminek jsou manželé, ale zrovna ti jeho ne?
Samozřejmě, že v pozdějším věku se děti potkávají stále více se stereotypy našeho kulturního prostředí. Tedy že "pravá" láska vede nejprve ke svatbě a po ní že přijdou děti. Ale pokud vztah i rodina nesezdaného páru bezpečně fungují, není pro dítě problém přijmout nějaký alternativní příběh a ten o lásce ústící do svatby chápat jenom jako jinou pohádku, než kterou žijí jeho rodiče..
Pokud nemůžeme tvrdit, že sezdané páry jsou stabilnější ani že jejich potomci jsou šťastnější než děti rodičů žijících "na psí knížku", v čem je tedy pro děti lepší, když jsou jejich rodiče manželé?
Při rozvodu stát hájí jejich zájmy, soud jim přidělí kolizního opatrovníka. Stát hájí zájmy všech jedinců rozvádějícího se svazku, například skrze právo na rovnoměrné rozdělení majetku nabytého za manželství. Manželství tedy skýtá větší ochranu pro případ jeho rozpadu.
Je dobře, když spolu manželé/partneři zůstávají jen "kvůli dětem"? Může takové soužití mít nějaký pozitivní vliv na děti?
Jde o velmi složitou otázku. Důležité pro posouzení je, zda jsou oba partneři schopni žít spolu v nekonfliktním soužití, vytvořit pro děti bezpečné zázemí. Je-li v rodině napěti, nejistota a nebezpečí, je dopad na děti velmi zhoubný. Existují výzkumy, které potvrzují, že úspěšnost dětí ve vlastních vztazích v dospělosti, pokud samy žily v konfliktní, byť úplné rodině, byla nižší než u dětí, které byly z rozvedených rodin, ale kde u rodičů po rozvodu panovaly dobré vzájemné vztahy.
