Jako na významnou představitelku československého exilu, spoluzakladatelku nakladatelství Sixty-Eight Publishers, překladatelku, spisovatelku a také jako na rodinnou přítelkyni a talentovanou zpěvačku vzpomínají na Zdenu Salivarovou čeští politici. Salivarová dnes zemřela v Kanadě ve věku 91 let.
Díky ní a jejímu manželovi Josefu Škvoreckému spatřily světlo světa zásadní knihy zakázaných československých autorů, uvedl na síti X ministr zahraničí Jan Lipavský (nestr.). Ministr kultury Martin Baxa (ODS) kromě toho zmínil, že Salivarové román Honzlová byl mimořádným autorským počinem.
Manželé Škvorečtí žili v kanadském exilu po odchodu z Československa v roce 1969. Před 11 měsíci navštívila v Torontu Salivarovou ještě jako eurokomisařka nynější prorektorka Karlovy univerzity Věra Jourová. O setkání stála navzdory očekáváním, že její prosba o návštěvu nebude vyslyšena, řekla dnes ČTK. "Chtěla si ověřit, že jsem neteř její kamarádky, zpěvačky Věry Nerušilové," uvedla. Nakonec podle Jourové šlo o osobní setkání, na kterém padaly hlavně vzpomínky na Salivarové pěvecká léta. Literatura stála tentokrát na okraji.
Bývalý disident a signatář Charty 77 a nynější europoslanec ODS Alexandr Vondra zdůraznil, že největší Salivarové zásluhou bylo založení a vedení exilového nakladatelství 68 Publishers v Torontu. "Bylo to nejdůležitější knižní vydavatelství po ruské okupaci v roce 1968. Zásadně tak spolu se svým manželem Josefem Škvoreckým přispěla k uchování a rozvoji svobodné české literatury v době komunistického útlaku a cenzury," řekl ČTK.
Ministerstvo kultury vzdalo Salivarové čest na sociálních sítích. Připomenulo, že v torontském exilovém nakladatelství manželé vydávali hlavně české knihy, které nemohly v tehdejším komunistickém Československu vycházet. V tirážích se do nich podepisovali jmény svých literárních postav nebo využívali jména tehdejších československých politiků. "Dokázali téměř nemožné - k lidem doma i v zahraničí se dostávaly knihy, které totalitní režim zakazoval. A potvrdili, že literatura má sílu překonat i zdi cenzury," uvedl Baxa.
Salivarová podle něj zanechala i velmi silný vlastní autorský odkaz. "Román Honzlová je mimořádný nejen ženským pohledem na 40. a 50. léta, ale především otevřeností, ironií a vnitřní silou hlavní hrdinky, která se odmítá přizpůsobit tlaku režimu. Román, který doma nemohl vyjít, se stal jedním z prvních titulů exilového nakladatelství a v 70. a 80. letech byl hlasem, který dokázal říct to, co se v Československu říct nesmělo," dodal ministr kultury.
Knihu na základě osobní zkušenosti začala Salivarová psát v Praze a dokončila v Kanadě, kde román v roce 1972 poprvé vyšel. Před čtyřmi lety román Honzlová znovu vydalo nakladatelství Argo. Vydání podle Ulriky Horákové z Arga přispělo k zakotvení Honzlové do kánonu nejlepší moderní české beletrie. Argo tehdy vedlo se spisovatelkou korespondenční rozhovor. "Napsala nám tehdy: Honzlová, to jsem přece já," sdělila ČTK Horáková. Vydání se stalo i předlohou pro divadelní ztvárnění Honzlové v pražském Rokoku, román rovněž loni nastudovalo pražské Švandovo divadlo.
Salivarovou podle odbornice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Aleny Přibáňové umělecky utvářela 60. léta. Žila literaturou, psala, překládala z francouzštiny a neustále četla. "Řekla bych, že do české literatury přinesla podstatný ženský hlas a silné téma nebanální a neideologické ženské zkušenosti," řekla ČTK Přibáňová. Vypravěčky a hrdinky Salivarové označila za ironické, skeptické a současně vtipné, s nadhledem. Spisovatelka projevila ve svých textech velký smysl pro detail a pro dialog. Literární schopnosti získala podle Přibáňové při studiu dramaturgie a psaní scénářů na pražské FAMU.
Salivarovou, zejména román Honzlová, podle ní nyní znovu objevují mladší čtenáři. "Ohlasy svědčí o tom, že i tímto prostřednictvím oslovuje další čtenářskou generaci; mimo to nedávno vyšel ve francouzském a německém vydání," doplnila Přibáňová.
V roce 1990 Škvorecký se Salivarovou společně získali Řád bílého lva za neúnavnou podporu československé literatury a exilových autorů.
