Stačilo několik hodin v deštěm rozbahněném terénu u Moháče a osud střední Evropy se změnil na celá staletí. Drtivé vítězství sultána Sulejmana Nádherného a zkáza křesťanského vojska stály život mladého panovníka Ludvíka Jagellonského, otevřely Turkům cestu k Dunaji a vynesly na český trůn rod Habsburků.
Pronikání osmanské říše do Evropy začalo v polovině 14. století, nejprve kolem Dardanel, odkud se turečtí bojovníci vydali dále na sever. Do historie se během tureckého postupu Balkánským poloostrovem zapsalo mnoho bitev, třeba střet se Srby na Kosově poli v červnu 1389, důležitým přelomem se stalo dobytí Konstantinopole na jaře 1453. Osudy střední Evropy pak na staletí ovlivnila bitva u Moháče, v níž 29. srpna 1526 padl i teprve dvacetiletý uherský a český král Ludvík Jagellonský. Tato krutá porážka křesťanských vojsk mimo jiné otevřela Turkům cestu až za Dunaj.
Osmanští sultáni tak ovládli nejen pozůstatky Byzantské říše, tohoto "posledního výhonku" starověkého Říma, ale začali ohrožovat i středoevropský prostor. Na dlouho se usadili v Bělehradě a nedlouho po bitvě u Moháče opanovali velkou část Uher včetně metropole Budína i sousední Pešti. Smrt mladého jagellonského panovníka, který se utopil na útěku z bojiště, ale také přinesla nástup Habsburků. Mocný rod ovládající v 16. století Španělsko, Nizozemsko nebo rakouské země po roce 1526 získal i český a uherský trůn, na které usedl Ludvíkův švagr Ferdinand I. Habsburský.
Letní bitva v bažinaté oblasti na dnešním maďarsko-srbsko-chorvatském pomezí tak ovlivnila osudy Čech a Moravy - a samozřejmě nejen jich - na dlouhá staletí. Zpočátku přitom habsburská říše vedla s Turky války, v nichž rozhodně nevyhrávala. Vojáci sultána Sulejmana I. Nádherného, vítěze od Moháče, se například na podzim 1529 dostali až k Vídni. Následné obléhání hrozilo pro habsburskou říši katastrofou, nakonec ale zasáhla příroda a brzký příchod podzimních plískanic přiměl Turky k ústupu. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy počasí výrazně zasáhlo do vojenských tažení.
Příroda a částečně také nevlídné počasí ostatně ovlivnily také osudovou bitvu u Moháče, která byla vyvrcholením tažení osmanského vojska, jež začalo už na jaře 1526. Stotisícová Sulejmanova armáda se na sever vydala v květnu, sultán chtěl využít i toho, že v předchozích dekádách se postupně rozpadala dvojitá obranná linie, která se původně táhla od Uherské nížiny přes Bosnu až k pobřeží Jaderského moře. Její udržování ale vyčerpávalo královskou pokladnu, značnou část peněz navíc použila šlechta pro sebe, místo na udržování vojska a opravy pevností.
Pět let před bitvou u Moháče tak padl do tureckých rukou Bělehrad, ležící na soutoku Dunaje a Sávy a považovaný za bránu do Uher. Když tak o pět let později Sulejman Nádherný vytáhl "šířit slávu Alláhovu", měl cestu na sever značně usnadněnou. Na konci července 1526 získali Turci bez boje pevnost Petrovaradín, ležící na pravém dunajském břehu u Nového Sadu, a postupovali dále do hloubi Uher. Proti nim sice vytáhl Ludvík Jagellonský, jeho síly se ale teprve scházely. Třeba uherský šlechtic Jan Zápolský byl na severozápadě Maďarska, muži chorvatského velmože Kryštofa Frankopana u Záhřebu.
V bažinatém terénu, který ve dnech před bitvou skrápěly husté deště, měl Ludvík k dispozici 20.000 až 25.000 mužů, proti kterým přitáhla více než dvojnásobná turecká přesila. Část vojska sice Sulejman zanechal po cestě, přesto ale u Moháče stanulo proti křesťanské armádě nejméně 55.000 Turků, některé odhady hovoří o armádě větší ještě o půlku. Ludvíkovi, který se rozhodl nečekat na posily, nezbylo než se spolehnout na štěstí. Na přízeň svého boha a odhodlání vojáků se spoléhal také vrchní velitel křesťanského vojska, zkušený bojovník a kaločský arcibiskup Pál Tomori.
Všechny trumfy ale drželi v rukou Turci, nejen početnější, ale měli i lepší postavení na bojišti a navíc sultánovi vojáci byli zkušení, bojem zocelení bojovníci. Muslimští vojáci navíc obsadili výšiny nad budoucím bojištěm, z nichž měli přehled o pohybu křesťanské armády, na rozdíl od protivníka, který se mohl jen domýšlet, kde Turci vlastně jsou. Tomoriho jedinou šancí bylo, že jeho těžká jízda zasadí rychlý úder, který přinutí turecké vojáky k útěku. Jezdci skutečně pronikli hluboko do tureckého postavení a dostali se na dohled Sulejmanovi - traduje se, že jeho zbroj dokonce zasáhly střely -, jejich úspěch byl ale jen dočasný.
Lépe vycvičené osmanské vojsko, ve kterém hráli velkou roli janičáři (vojáci, odvedení jako děti ze slovanských území a sloužící pak věrně sultánovi), i díky dovednému nasazení děl a menších střelných zbraní nakonec křesťany porazilo. Dodnes se přesně neví, jak dlouho bitva trvala, píše se o dvou, ale také pěti hodinách. Na poli zůstalo na křesťanské straně nejméně 10.000 mrtvých, další tisíce vojáků padly do zajetí a Turci krátce po bitvě 2000 popravili. V bitvě zemřel i arcibiskup Tomori, nejvýznamnější ale byla smrt Ludvíka Jegellonského, který se utopil na útěku. Při pokusu překonat řeku spadl z koně a těžká zbroj jej stáhla pod hladinu.
Turecké vítězství u Moháče ovlivnilo na dlouhá staletí dějiny střední Evropy, a to několika způsoby. Osmanská říše se po něm dostala až na sever Uher a ještě ve druhé půli 18. století Turci ohrožovali samotnou Vídeň. Konec jejich expanze přišel až po porážce tureckých vojsk u habsburské metropole v září 1683. Smrt mladého Ludvíka také v důsledku znamenala mocenský vzestup Habsburků ve středoevropském regionu, i když jejich nástup na uherský trůn se neobešel beze střetů s jinými uchazeči o svatoštěpánskou korunu. Českým zemím, Uhrám nebo Chorvatsku - a samozřejmě i Rakousku - tento rod vládl další skoro čtyři staletí.
