Po okupaci Polska Německem v roce 1939 zřídili nacisté 16. října 1940 ve Varšavě židovské ghetto, ve kterém se v létě 1942 tísnilo na třech kilometrech čtverečních na 460 000 Židů. Rozhodnutí o "konečném řešení židovské otázky" pak s sebou přineslo likvidaci ghetta, která začala v létě 1942.
Za dva měsíce odtud odjelo na 260 000 Židů do plynových komor vyhlazovacího tábora Treblinka. V předvečer židovského svátku Pesach, v dubnu 1943, pak nacisté zahájili poslední etapu likvidace ghetta, v němž tehdy žilo na 60 000 zubožených Židů, kteří měli nalézt smrt ve vyhlazovacích táborech.
Před druhou světovou válkou byla Varšava s 375 000 židovskými obyvateli druhým největším židovským centrem na světě po New Yorku, Židé tvořili asi 30 procent obyvatel města. Po vypuknutí války a zřízení ghetta do něj nahnali nacisté postupně až 450 000 lidí, kteří žili v katastrofálních podmínkách. Obyvatelé trpěli zimou, hladem i nedostatečnou hygienou a byli nasazováni na nucené práce. Rychle se mezi nimi šířily epidemie, denně na ulicích umíraly stovky lidí.
Bez svobody, bez jídla, bez léků
Za nepovolené opuštění ghetta či pašování potravin nebo léků přitom hrozila smrt. Následkem toho všeho zahynulo ještě před začátkem deportací do táborů smrti asi 80 000 lidí. Svět se o tom, co se v ghettu děje, dozvěděl na podzim 1942 díky Janu Karskému, legendárnímu kurýrovi polského odboje. Ovšem nikdo jeho zprávám nechtěl věřit.
"Nemělo to nic společného s lidským bytím a nikdy předtím jsem nic podobného nezažil," vyprávěl Karski v dokumentu Šoa z roku 1977. Mluvil o ulicích přeplněných odpadky a na nich ležících nahých mrtvolách. K tomu špína, puch a nervózní shon. "Zapamatujte si ten obraz, vyprávějte o tom těm venku. Nezapomeňte!" vyzývali ho průvodci.
Lidé se nakonec nacistům postavili
Většinou mladší a radikálnější Židé v ghettu pak v říjnu 1942 založili Židovskou bojovou organizaci (ŽOB), do jejíhož čela by zvolen třiadvacetiletý Mordechaj Anielewicz, a začali nakupovat zbraně na tzv. árijské straně města. ŽOB pak začala v polovině ledna 1943 klást okupantům odpor, až nacisté akci přerušili (zabito bylo i několik německých vojáků).
V dubnu 1943 bylo jen asi 220 bojovníků ŽOB vyzbrojeno revolvery, několika sty granátů, pár puškami, pouhými dvěma minami a jediným samopalem. Naproti tomu nacisté i jejich litevští, ukrajinští, estonští a běloruští posluhovači z pomocných sborů, kterých bylo na 2000, měli pancéřové vozy, dělostřelectvo, kulomety a samopaly.
Ghetto bylo dům po domu vypalováno a likvidováno. Odbojáři se ukrývali v podzemních bunkrech. I přes nedostatek zbraní a potravin dokázali přesile vzdorovat, a teprve 16. května 1943 prohlásil německý velitel likvidace ghetta Jürgen Stroop akci za ukončenou a na znamení "vítězství" nad varšavskými Židy nechal strhnout velkou varšavskou synagogu, která stála mimo ghetto. Na oslavě si Stroop poznamenal: "Nálada uvolněná, rytířská, vpravdě esesmanská."
Přežilo jen dvanáct lidí
Asi 7000 Židů bylo okamžitě zastřeleno a na 50 000 deportováno do Treblinky. Mrtvých na straně německé bylo asi jen 200. Asi čtyřicítce bojovníků ŽOB se podařilo z ghetta uprchnout kanály na árijskou stranu. Část z nich vytvořila partyzánské oddíly, ostatní vstoupili do polských jednotek a někteří později bojovali ve Varšavském povstání v roce 1944. Jenom 12 z nich se dočkalo konce války. K nejznámějším velitelům židovských povstalců, kterým pomáhaly stovky Poláků, patřili Anielewicz, Izák Cukierman, Edelman a Izák Kacenelson.
Po válce ruiny ghetta překryl asfalt a na většině jeho území vyrostlo sídliště Muranów. V roce 1948 byl zde vybudován pomník hrdinům ghetta. V prosinci 1970 jej navštívil západoněmecký kancléř Willy Brandt, který před ním poklekl a mlčky sepnul ruce. Událost představovala zlom v té době napjatých vztazích mezi Západním Německem a Polskem.
