Soňa Klepek Jonášová: „Trend hromadění věcí je likvidační.“

Nekupovat nový mobil, ale raději si půjčit použitý. Stejně tak třeba pračku. A oblékat se do šatů z recyklovaných materiálů. Zakladatelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Klepek Jonášová chce změnit spotřební návyky společnosti i současné pojetí vlastnictví. Varuje před konzumním hromaděním věcí. Takový trend je podle ní likvidační pro lidstvo i planetu.

Střední Evropa patří mezi nejvytíženější krajiny světa. Může své obyvatele živit navěky?

Musíme se na zdroje okolo sebe dívat s respektem a snažit se v jednotlivých krocích životního cyklu každého předmětu hledat cestu k jeho maximálnímu a co nejefektivnějšímu využití. Mezi základní úkoly patří přejít na obnovitelné zdroje, všichni přece dobře víme, že fosilní paliva nevyhnutelně, a ne za dlouho, dojdou. Zatím si můžeme dopřát luxus toho, že se lze vzdát uhlí a ropy postupně a na jejich náhrady si relativně pohodlně zvyknout. Planeta nás umí uživit, musíme ale chápat její limity.

Nejsilnější argument proti ideji cirkulace je, že pro velkou výrobu je nutná velká spotřeba a že kdyby věci vznikaly s takovým fortelem jako dříve, odbyt by klesl a dělníci by měli méně práce. Jak má nový systém fungovat?

Víceméně stejně jako dnes, koupi nových předmětů však můžeme nahradit jinými formami vlastnictví. Nejpatrnější je to u elektrospotřebičů. Člověk si pořídí pračku, za pět let ji kvůli poruše či zastarání vyhodí a koupí si novou. Co kdyby si ji ale jen pronajal, pak vrátil výrobci a ona mohla putovat k někomu, komu bude stačit, zatímco onen první zákazník by si zase půjčil novou? Místo výroby nové bude úkolem firmy udržovat při chodu tu stávající. Podobně by to mohlo fungovat s vybavením bytu. Proč do pronajatého prostoru nakupovat vlastní nábytek, když by bylo možné si vše jen pronajmout a při stěhování vše prostě vrátit do oběhu?

Jste si jistá, že v tomto systému ti, kteří se méně prosadí při výrobě, najdou uplatnění v procesu půjčování?

A také v procesu oprav a údržby. Když bychom mluvili abstraktně a představili si dva systémy, kdy v jednom jde všechno vyhozené zboží na skládku a v druhém do recyklace a vrací se do oběhu, tak mnohem vyšší počet pracovních míst nabídne ten druhý. Co firmy ztrácejí při produkci nových věcí, získávají při manipulaci s těmi použitými. Navíc si uvědomme, že by vznikla pracovní místa, která nemohou nahradit roboti, což se zatím možná jeví jako úsměvná starost, ale dejme tomu pár let a půjde o zásadní výhodu. Roboti nemohou jezdit mezi lidmi, opravovat jejich pronajaté zboží a funkčně se starat o jeho obměnu. Nakonec tedy bude v cirkulárním systému pracovních míst více a budou stálejší, jen se posuneme od prodeje výrobků k poskytování služeb.

Hádám, že to také povede k větší lokálnosti – nevalily by se na nás nové výrobky z Číny, místní opraváři by mohli pracovat na těch již existujících.

Přesně tak, jde o systém vedoucí k lokálnosti, předně prostřednictvím vzniku opravárenských center – některá už existují i v Česku. Jejich cílem je odhalovat „kazítka“, tedy částky záměrně navržené tak, aby se výrobky brzy opotřebovaly a rozbily, a opravovat produkty, které jsou až na tyto umělé nedostatky v pořádku.

Lidé ale chtějí předměty vlastnit.

Máte pravdu. Naši rodiče vyrostli v době, kdy „vlastnění věcí“ bylo známkou zámožnosti. Naše generace je od tohoto dojmu víc oproštěna. Uvědomujeme si, že komfort neznamená nutně „mít víc“. Místo abychom si lyže koupili, každý rok si půjčíme nový model. Pro nás je tohle svoboda, zatímco pro předchozí generace je naopak svoboda mít někde postavený svůj dům, mít svou jistotu, své lyže ve skříni. Firmy, které se pokoušejí principy cirkulace převzít, musejí téhle generační propasti přizpůsobit například marketing a způsoby komunikace s cílovými skupinami.

Jak chcete lidi „převychovat“ k myšlení nehromadit nové a nové věci?

Skutečně tu mluvíme o obrovské systémové změně, jejíž přechodné období bude pro nás všechny trochu nepohodlné – jako vždy, když se přichází s něčím novým. Myslím ale, že dobré příklady táhnou, a když se pár korporací rozhodne postupovat zmíněným směrem a lidé zjistí, že to funguje, začnou totéž požadovat šířeji, a zprvu odmítavé firmy se přizpůsobí.

Životní prostředí se přesto pro mnohé stává ideologií, životním stylem. Vy se to snažíte oddělit a mluvit o cirkulární ekonomice jako o pragmatické volbě.

U mě jde určitě i o věc životního přesvědčení, což vyplývá už z toho, kolik času s tím tématem trávím – pak mě nevyhnutelně ovlivňuje a těžko ho dostanu z hlavy. Když mám povědomí o všech těch nezměrných skládkách a o krátících se přírodních zdrojích, přepadá mě smutek. Vidím špinavé řeky, pobřeží plná odpadů – v oceánu existují ostrovy, na něž nevkročila lidská noha, ale už jsou zaneseny odpadky. Těžko se s tím smiřuje. Podobně intenzivní zájem nečekám od všech, přesto považuji za samozřejmé, aby se každý podle svých možností zajímal, jaký má je činnost dopad na okolní prostředí. Představa, že může někdo konzumovat a spotřebovávat v libovolné míře zcela bez ohledu na následky, je očividně nesprávná. Naštěstí si společnosti začaly všímat, jak moc je stávající směřování ohrožuje. Neudržitelný nárůst spotřeby ovlivňuje i pohyb cen na světových trzích – například ceny hliníku jsou tak kolísavé, že výrobu už nelze plánovat příliš dopředu. V takovou chvíli si byznysmeni začnou uvědomovat, že když nebudou spoléhat na nové materiály, ale budou pracovat v uzavřeném kruhu recyklace, mohou jen získat. Totéž platí u zemědělství a hnojiv. Až se začne válčit o fosfor či vodu, aby bylo možné vypěstovat dost jídla, nebo až si vypleníme půdu tím, že do ní téměř nic nevracíme a bioodpady končí na skládkách, už bude pozdě.

Češi vykazují skvělá čísla u recyklace, přesto je mnohým environmentalismus nesympatický.

Někdo skutečně žije podle striktních pravidel, dodržuje „zero waste“ (nulový odpad, pozn. red.) a stará se, aby vše, co udělá, bylo z hlediska ideálu ochrany přírody naprosto dokonalé. Sama ale nemám čas žít tímto způsobem stoprocentně a bylo by na pováženou chtít od všech úplnou striktnost. To už je skutečně životní styl, a ne standard. Najdete ale jen málo environmentalistů, kteří by takové nároky na lidi kladli, většina je mnohem rozumnějších a vybízí jen k většímu rozmyslu. Neusilujeme o utopii, ale o vznik funkčního systému, který bude aplikovatelný na každou domácnost.

Jak si podle vás nyní ochrana životního prostředí stojí?

Zažívali jsem dobu útlumu, která naštěstí pomíjí. Stále častěji se na nás obracejí jak jednotlivci, tak firmy, že se dočetli o zmíněné problematice a chtějí přispět. Tak ostatně i coby neziskovka vyděláváme – nabízíme společnostem spolupráci a konzultaci, jak uplatnit principy cirkulární ekonomiky. Nepobíráme žádné státní peníze na vlastní činnost, fungujeme jako soběstačná nezisková organizace. Jen máme nově jeden grant na výzkum – ten nezvládáme financovat bez pomoci.

Hodně čtenářů, kteří třídí odpad, bude mít nejspíše dojem, že dělají vše, co mohou.

S tříděním jsme na tom skutečně velmi dobře, ale v první řadě bychom se měli podívat na to, jaký odpad produkujeme, kolik ho je a jestli by nebylo možné to množství snížit. Češi hodně nakupují – a bohužel i to, co nepotřebují. Vyhodit věc do správného odpadkového koše je hezké, ale že jsme ji v první řadě nemuseli vůbec vyhazovat, je věc druhá. Ve stále větším množství je na skládkách třeba textil – nakupování je pro mnohé z nás neuvěřitelnou drogou. Pak sice třídíme, ale už se nestaráme o to, aby z toho tříděného něco vznikalo. Kolik z nás se zajímá, jestli nakupuje výrobky z recyklátu? Pokud bychom se o to starali, vznikl by pro takové zboží trh a spolu s ním tlak na výrobce, aby recyklovali.

Existuje něco, co dělají Češi pro životní prostředí zbytečně nebo neefektivně? Zkrátka nějaký omyl?

Snad přílišné dbaní na čistotu odpadu – někdo si dává záležet na vymývání každého kelímku od jogurtu. Ačkoli je namístě uvědomovat si, že s odpadem bude fyzicky manipulováno, podobná úzkostlivost je přehnaná. Jinak bych ale neřekla, že může být nějaká činnost zbytečná – když ji člověk dělá z vlastní vůle, proč ho odrazovat? Potom je tu samozřejmě spousta maličkostí – zavřít okno, když zapnu radiátor, zhasnout, když opustím místnost, zastavit vodu, když si čistím zuby, nabídnout sdílenou jízdu. Zní to jako banality, ale mají smysl.

Soňa Klepek Jonášová

Zakladatelka a ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky.

Absolventka oboru zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně. Zmíněný studijní obor si zvolila z čistě pragmatického důvodu – zatímco u jiných podle ní hrozí, že budou brzy nahrazeny automatizací, „zemědělství bude potřeba vždycky“.

Na začátku studia se přímo o environmentalismus ještě nezajímala, ten objevila, až když se seznámila s principy výrobních procesů a problémy, jimž dnešní společnost čelí.

Vedle institutu, který založila hned po dostudování v roce 2015, iniciovala i vznik serveru Zajímej.se, jenž přibližuje nejrůznější principy cirkulární ekonomiky a ochrany životního prostředí.

Ráda staví mosty mezi světy, a to například tak, že je členkou poradních rad veřejných institucí.

Současně studuje doktorské studium v oboru sociální ekologie na Karlově univerzitě se zaměřením na téma cirkulární ekonomiky a odpadu v textilu.