Keir Starmer, který do premiérského křesla nastupoval s velkou vizí „národní obnovy“, končí v čele Labouristické strany krátce po svém nástupu. Po sérii kontroverzních politických rozhodnutí, rekordním zvýšení daní a propadu popularity se ocitl pod tlakem vlastních poslanců. Lídr, který o sobě tvrdil, že vyhrál každý boj, do něhož se pustil, nakonec musel uznat, že ten o důvěru strany bude jeho posledním.
Vizitka britského premiéra Keira Starmera (63), který dnes oznámil, že odstupuje z funkce vůdce Labouristické strany:
Šéfem britských labouristů se Starmer stal v roce 2020 a premiérem byl jmenován v červenci 2024 poté, co jeho strana dosáhla drtivého vítězství v parlamentních volbách, čímž ukončila čtrnáctileté vládnutí konzervativců. Starmer se tak stal prvním labouristickým premiérem po Gordonu Brownovi, které premiérský úřad opustil v roce 2010.
Starmerovi labouristé utrpěli v komunálních volbách letos 7. května zdrcující porážku, ztratili téměř 1500 křesel (získali jen asi 1070). Starmer sice převzal za propad strany zodpovědnost, rezignovat ale zprvu odmítal. Znamenalo by to podle něj uvržení země do chaosu. Protiimigrační subjekt Reform UK Nigela Farage, jenž volby na počet mandátů vyhrál, označil za nebezpečí pro celou zemi.
Starmer čelil již před volbami kritice kvůli špatné ekonomické situaci i personálním rozhodnutím. "Vím, že lidé jsou frustrováni situací v Británii. Frustrováni politikou. A někteří jsou mnou zklamáni. Vím, že někteří o mě pochybují a vím, že jim musím dokázat, že se mýlí. A to také udělám," řekl premiér a prohlásil, že "vyhrál každý boj, do kterého se kdy pustil".
Podle britské agentury PA nyní Starmerův odchod žádalo přes 100 labouristických poslanců z celkem čtyř stovek. Dnes Starmer oznámil, že odstupuje z funkce šéfa labouristů. V čele kabinetu zůstane, dokud strana v příštích týdnech nevybere jeho nástupce. Nový labouristický vůdce by měl být znám do září, kdy se znovu sejde britský parlament. Favoritem je Starmerův rival a bývalý starosta Manchesteru Andy Burnham, který minulý týden jasně zvítězil v doplňovacích volbách do parlamentu.
Za necelé dva roky v úřadu premiéra se Starmer potýkal s velmi nízkou popularitou, a to důsledku několika kontroverzních událostí. Patří mezi ně rozhodnutí jmenovat Petera Mandelsona velvyslancem ve Spojených státech navzdory jeho známým vazbám na sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina. Mandelson byl loni v září po sedmi měsících z funkce odvolán a britská Dolní sněmovna na konci letošního dubna odhlasovala, že imunitní výbor nebude vyšetřovat, zda Starmer uváděl parlament v omyl prohlášeními o jmenování Mandelsona velvyslancem. Hlasování vyvolala konzervativní opozice.
BBC také zmínila, že vláda v zimě zrušila některé sociální příspěvky na topení pro přibližně deset milionů lidí, zavedla reformu systému předčasného propuštění z vězení s cílem snížit přeplněnost věznic, kvůli níž byli propuštěni někteří pachatelé domácího násilí, čelila několika stávkám ve veřejném sektoru a oznámila založení státní energetické společnosti Great British Energy, zaměřené na podporu zdrojů čisté energie a dosažení uhlíkové neutrality. Ministryně financí Rachel Reevesová v rozpočtu v roce 2024 představila největší zvýšení daní od března 1993.
V oblasti zahraniční politiky Starmer podpořil Ukrajinu proti ruské invazi a zpočátku podporoval také Tel Aviv ve válce, která vypukla po útoku palestinského teroristického hnutí Hamás a jeho spojenců na jižní Izrael v říjnu 2023. Později ale vyzval k příměří v Pásmu Gazy a v září 2025 jeho vláda formálně uznala Stát Palestina.
Zpočátku se Starmerovi dařilo udržovat dobré vztahy s Donaldem Trumpem, což mu umožnilo získat výhodnější celní sazby než ty, které americký prezident uvalil na Evropskou unii a další země. Starmerovo odmítnutí plně podpořit izraelsko-americkou ofenzivu proti Íránu však rozzlobilo šéfa Bílého domu, který proti britskému premiérovi stupňoval útoky.
Vedení labouristů převzal Starmer v dubnu 2020 po debaklu strany v předchozích parlamentních volbách, který vedl k odchodu Jeremyho Corbyna. Starmer stranu odklonil od levicové politiky svého předchůdce a přiblížil ji politickému středu. Předtím v roli advokáta se specializací na lidská práva figuroval v ostře sledovaných procesech proti společnostem Shell a McDonald's nebo v kauze spojené s uzavřením dolů za někdejší konzervativní premiérky Margaret Thatcherové.
V předvolební kampani v roce 2024 Starmer hlásal "desetiletí národní obnovy" po letech škrtů ve výdajích a klesající životní úrovně za vlády toryů. V kampani také často zmiňoval svůj dělnický původ (jeho otec byl nástrojař a matka zdravotní sestra) s tím, že celoživotní boj jeho matky s těžkou nemocí se u něj projevil hlubokou vděčností vůči často kritizovanému britskému zdravotnickému systému (NHS).
Ve stínovém kabinetu bývalého šéfa labouristů Corbyna byl Starmer ministrem pro brexit, před referendem v roce 2016 se stavěl proti odchodu Británie z Evropské unie. V čele britské opozice Starmer kritizoval konzervativní vládu za její ekonomickou bilanci a prohlašoval, že konzervativci "zdevastovali ekonomiku".
Starmer se jako právník zaměřoval na problematiku lidských práv. V letech 2008 až 2013 působil jako šéf veřejné prokuratury, předtím byl mimo jiné za premiéra Tonyho Blaira poradcem pro lidská práva během uzavírání Velkopáteční dohody v roce 1998.
V britském parlamentu zasedl Starmer poprvé v roce 2015, od září toho roku do června 2016 byl také stínovým ministrem pro přistěhovalectví. Již v roce 2015 se o něm mluvilo jako o kandidátovi na lídra strany, tehdy to ale Starmer vyloučil s odvoláním na svoje nedostatečné politické zkušenosti. Uspěl až o pět let později.
Narodil se 2. září 1962 v londýnském obvodě Southwark, rodiče ho pojmenovali po Keiru Hardiem, který Labouristickou stranu v roce 1900 založil. Byl prvním z rodiny, kdo šel studovat vysokou školu. Absolvoval práva na univerzitě v Leedsu a poté postgraduální studium na Oxfordské univerzitě.
V roce 2014 obdržel titul rytíře-komandéra britského vojenského Řádu lázně. V roce 2017 byl jmenován do Státní rady (Privy Council), která je hlavním poradním orgánem panovníka.
Keir Starmer, který hraje na flétnu a housle, je fotbalista a fanoušek Arsenalu, se rád označuje za "pragmatika" spíše než za ideologa. Od roku 2008 je ženatý, s manželkou Victorií má dvě děti.
