Kdy přijde změna
12.06.2006 00:00
Chceme silnou vládu, nebo sněmovnu, která je pravdivým zrcadlem názorů celé společnosti? Poslední volby nám nedaly jedno ani druhé. Politici se sice o žádné změně volebních pravidel bavit nechtějí, existuje ale řada možností.
Hitem letošních voleb se stala matematika. ODS, lidovci a Strana zelených (tedy strany odmítající případnou vládu socialistů podporovanou komunisty) dostali dohromady o dvě stě tisíc hlasů více než ČSSD a KSČM. Přesto mají oba bloky ve sněmovně úplně stejně hlasů. Nejde přitom zdaleka o jediný paradox. Do sněmovny se například nedostal lídr zelených na Liberecku Petr Pávek, přestože právě tam získala jeho strana nejvíce: 9,58 procent hlasů. Na křeslo naopak dosáhl Cyril Svoboda, i když v Praze měli jeho lidovci jen 4,84 procenta hlasů.
Propočet ukazuje, že zelení potřebovali k získání jednoho poslaneckého křesla 56 tisíc hlasů, lidovci 29 tisíc, komunisti 26 tisíc a obě velké strany dokonce jen kolem 23 tisíc hlasů. „Jsem snad horší volič, že můj hlas pro zelené platí o více než polovinu méně než hlas voliče ODS nebo ČSSD?“ stěžovala si v rozhlasové debatě jedna z posluchaček. Ústava přitom předpisuje pro volby do sněmovny princip poměrného zastoupení: podíl jednotlivých stran na křeslech by tedy měl zhruba odpovídat jejich podílu na voličských hlasech. Zelení ale dostali za svých 6,29 procenta hlasů jen šest křesel, zatímco jen o procento úspěšnější lidovci (7,22 procenta) už více než dvojnásobek - třináct mandátů. A komunisti mají o sedm křesel více (26) než obě tyto strany dohromady, přestože je volilo téměř o procento lidí méně (12,81 procent).
Kouzla s čísly
Zmíněné paradoxy způsobuje právě volební matematika, tedy systém, v němž se hlasy voličů přepočítávají na poslanecká křesla. Velikost volebních obvodů a zvolená matematická metoda převodu hlasů na mandáty může výsledky pěkně zamíchat. Volič se pak diví, proč se procento hlasů tolik liší od podílu strany na místech ve sněmovně. „Patový výsledek přiměl veřejnost zajímat se o podstatu volebního systému,“ říká Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.
Ve stávajícím českém systému platí, že čím větší jsou volební obvody, tím je výsledek proporčnější, tedy více kopíruje poměry dané odevzdanými hlasy. V malých obvodech malé strany většinou nezískají žádný mandát (to je případ Liberecka se zeleným Pávkem, rozdělovalo se tu jen osm křesel), zatímco ve velkých obvodech mají menší uskupení podstatně větší šanci (v Praze lidovce Svobody se dělilo pětadvacet křesel). Ke kandidátům malých stran jsou u nás vstřícné Moravskoslezský, Jihomoravský, Středočeský kraj a Praha.
Smrtící se pro ně stává naopak Karlovarský kraj s pouhými pěti mandáty. Výhodné je, když má menší strana koncentrovanou podporu v jednom větším kraji (lidovci získali na jižní Moravě tři křesla, jinde jen jedno nebo žádné). Situace zelených byla naopak nevýhodná - jejich voliči jsou rovnoměrně rozloženi po celé zemi. Zelení mohli získat pár křesel navíc leda chytračením; kdyby přesvědčili své voliče, ať si vyzvednou voličský průkaz a jedou volit do větších krajů.
Dalším klíčovým faktorem je samotný „vzorec“ pro přepočet hlasů. Některý dává proporční výsledek, je spravedlivý ke všem stranám. Jiný je vstřícný k velkým stranám, další naopak posiluje malé strany (viz graf Koudelka dělitel).
Kdo jinému jámu kopá
Kdyby se dnes volilo podle stejného zákona jako v roce 1998, ODS by měla s lidovci a Stranou zelených pohodlnou většinu 104 poslaneckých křesel. Paradoxní je, že právě ODS podporována ČSSD prosadila v době Zemanovy vlády změnu volebních pravidel: posílily se většinové prvky uvnitř poměrného systému, prodělaly malé strany. Poslanci menších formací, kteří by se podle starého zákona do sněmovny dostali, dnes chybějí ODS ke koaliční majoritě (viz graf Vládu dělá přepočet).
Nyní platná novela zvýšila počet volebních obvodů z osmi na čtrnáct (podle nynějších krajů), zavedla jinou metodu přepočtu hlasů na mandáty a zrušila druhé skrutinium (teď se všechny hlasy převádějí na mandáty rovnou v obvodech, předtím se část mandátů přerozdělovala na celostátní úrovni, což bylo výhodné pro malé strany).
Původní plány ODS a ČSSD byly přitom k malým stranám ještě méně přátelské. Ústavní soud je ale odmítl se zdůvodněním, že systém, kdy v některých obvodech nestačí na dosažení mandátu ani sedmnáct procent voličských hlasů, už prostě není poměrný. Kdyby se přitom dnes volilo podle Ústavním soudem seškrtané novely, vládli by nám sociální demokraté s komunisty v zádech. „Co jsme si kdysi vymysleli,“ přiznal za ODS Mirek Topolánek, „se v těchto volbách obrátilo proti nám.“
Orel, nebo panna
Minulý týden se v médiích několikrát objevil jednoduchý návrh, jak výjimečnému patu 100 : 100 zabránit - zavést ve sněmovně lichý, dvěma nedělitelný počet poslanců (199 nebo 201 oproti dnešním 200). Diskutovat však lze i o širší změně volebního systému. „Je třeba si ujasnit, co od volebního systému čekáme. Silnou vládu, nebo sněmovnu jako zrcadlo společnosti? Kde chceme být na té úsečce mezi většinovým a poměrným systémem,“ říká Lebeda. Lidé by podle čtyři roky starého průzkumu CVVM chtěli všechno: systém, v němž budou zastoupeny malé strany, ale který zároveň přinese silné většinové vlády. Politologové vědí, že stejně jako nemůže padnout panna i orel zároveň, nejde spojit výhody obou systémů. Vždycky je to něco za něco. Léta se proto přou o to, který z modelů je lepší či se lépe hodí pro danou zemi.
Shoda panuje v tom, že země jazykově a nábožensky rozrůzněná (jako třeba Belgie) má mít poměrný volební systém; jinak by hrozilo, že většina bude utlačovat menšinu. U nás, v relativně homogenní zemi, jsou teoreticky možné oba systémy. Politolog Lebeda uvádí přednosti většinového systému: „Vítězná strana může na sto procent realizovat svůj volební program. Nemusí se dohadovat s koaličními partnery a dělat kompromisy. Zároveň ji ale mohou voliči za nesplněný program potrestat - nemůže se totiž v případě nesplněných slibů na koaliční partnery vymlouvat.“
Naopak politolog Michal Klíma, rektor Vysoké školy veřejné správy a mezinárodních vztahů, upozorňuje na rizika systému dvou silných stran, z nichž jedna vládne sama, druhá je v opozici a po čase se u moci vystřídají. „Která zdejší strana by odolala pokušení chovat se ke státu jako k dobytému území? S největší pravděpodobností by zesílil její tlak na ekonomiku, soudnictví, policii, sdělovací prostředky,“ říká. Pro zdejší prostředí je podle něho výhodnější, když se strany mezi sebou musejí dohadovat, dělat kompromisy, kultivovat svůj koaliční potenciál.
Překotné změny?
Letošní volby za stávajícího systému neuspokojily nikoho. Sněmovna nezrcadlí proporcionální podporu, kterou strany měly. Na druhé straně - přestože je systém celkem vstřícný k velkým stranám, nevzešla z voleb žádná silná vláda. Dokonce ani z logicky se nabízejících levicových či pravicových koalic nemá žádná převahu. Politici nicméně nechtějí o změnách volebního zákona mluvit a politologové nabádají k opatrnosti.
„Pravidla voleb - stejně jako jakékoli soutěže - mají být nastavena dlouhodobě. Nemají se měnit po každém rozdělení křesel,“ říká Klíma. „I když mně osobně by se líbil systém poměrnější.“ Lebeda by sice uvítal systém generující silnou většinovou vládu, ale ani on by v této chvíli nic neměnil: „Náš volební systém má nějaké vlastnosti. Je dobře je znát. Ale nevím, proč by každý pat měl být výzvou ke změně.“ Všichni si ještě pamatují na situaci, za které se volební zákon měnil naposledy: existovalo podezření, že pohnutkami nebylo zlepšení systému, ale cynické posílení moci velkých stran. A jak se teď ve volbách ukázalo na příkladu občanských demokratů, takové volební inženýrství je nevděčné.
Co se nabízí, jak se počítá
Některé varianty volebních systémů
1/ Nejjednodušší většinovou variantou je jednokolový většinový systém, podle něhož se volí ve Velké Británii, Kanadě, USA či v Indii. Zvolen je ten kandidát, který získal v prvním kole v jednomandátovém obvodě prostou většinu, tedy nejvíce hlasů. Za výhodu systému „vítěz bere všechno" se obvykle považuje, že vytváří dvě silné strany, které se střídají u moci. Není to ale jeho samozřejmá vlastnost, třeba v jazykově heterogenní Kanadě systém často naruší nějaká frankofonní strana. U nás by ho tímto způsobem mohli nabourat lidovci na jihu Moravy či komunisti na severu Čech. V Británii se diskutovalo o zavedení poměrného systému, změna ale nakonec přijata nebyla.
2/ Dvoukolový většinový systém má třeba Francie. Od systému platného v českých senátních volbách (do druhého kola postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů) se ale liší. Ve Francii idou do druhého kola kandidáti s více než 12,5 procenta hlasů; obvykle se v něm sejde čtyři až pět kandidátů. Když se sejde kandidát komunistů a socialistů na jedné straně a gaullistů a centristů na druhé straně, obvykle ten slabší kandidát z levice či pravice odstoupí. Vznikají tak poměrně stabilní bloky stran.
3/ Nový volební systém v Itálii sjednocuje stranické bloky jinak než francouzský model. Vítězné straně či koalici automaticky přihodí křesla tak, aby získala většinu mandátů. Každá ze stran se snaží být v co nejsilnější koalici a každá koalice se zároveň snaží naba- lit co nejvíce stran.
4/ Velmi poměrný systém má naopak Nizozemsko či Izrael.
Zajišťují jej velkým celostátním volebním obvodem. V Izraeli se ovšem už dlouho debatuie o tom,že zemi až příliš často vládnou malé strany: diktují větší straně podmínky, za nichž si podrží vládu.
5/ Ve Švédsku, Dánsku či Německu mají sice malé volební obvody, proporcionalitu (aby podíl hlasů pro jednotlivě strany odpovídal počtu poslaneckých křesel) ale zajišťují dopočtem mandátů v druhém skru-tiniu (na celostátní úrovni se v něm rozdělují hlasy, které se nerozdělily v obvodech). Německo má navíc stejně jako v Česku klauzuli, podle níž má poslance jen ta strana, která získá ve volbách minimálně 5 procent hlasů. Máji i Švédsko a Dánsko, ale o něco nižší.
6/ Zajímavý je systém Irska a Malty. Každý tu může dát hlas více kandidátům s tím, že určí jejich pořadí. Kdyby jeho favorit neměl šanci na zvolení nebo už měl naopak více hlasů, než potřebuje, dostane hlas druhý v pořadí. Nevýhodou je, že se těžko odhaduje výsledek a voliči vůbec nerozumějí tomu, co se s jejich hlasy děje.
Koudelka dělitel
Letošní volby ukázaly, jak dokáže s hlasy rozdanými voliči zamíchat matematika, i když jde o poměrný systém, v němž má počet hlasů odpovídat počtu mandátů. Kromě velikosti volebních obvodů rozhoduje také „kvóta" nebo „dělitel" o tom, zda na přepočtu hlasů na parlamentní křesla vydělají malé nebo naopak velké strany.
Systém volebních kvót
1/ Nejjednodušší je Hareova kvóta. Počet platných hlasů se vydělí počtem mandátů, které mají být rozděleny. Tím se zjistí číslo, tedy kolik hlasů připadá na jeden mandát. Přidělování mandátů pak probíhá tak, že strana dostane tolik křesel, kolikrát se číslo vejde do počtu jejích hlasů. Tento systém dává hodně proporcionální výsledek; nevýhodou je, že se většinou nepodaří rozdělit všechny mandáty. Po vydělení hlasů kvótou zůstane zbytek a ten se pak dělí v dalším skrutiniu (sčítání například na celostátní úrovni). Používá se pro volby do dolní komory třeba v Belgii, Estonsku, Rakousku.
2/ Hagenbach-Bischoffova kvóta se vypočítává podobně, jen se na začátku dělí ne počtem mandátů, ale počtem mandátů plus jedna. Tak se podaří přidělit více mandátů hned napoprvé. Používala se u nás Ještě při volbách v roce 1998. Také tato metoda dává značně proporcionální výsledek.
Systém volebních dělitelů
Spočívá v tom, že se odevzdané hlasy pro jednotlivé strany postupně dělí řadou čísel. Výsledky se seřadí podle velikosti a v této posloupnosti se stranám přidělují mandáty tak dlouho, dokud se jejich počet nevyčerpá.
1/ Při D´Hondtově metodě se dělí postupně 1,2,3,4... Používá se v Portugalsku, Finsku, Polsku, Španělsku, od roku 2001 také u nás. Mírně nahrává větším stranám.
2/ Imperialliho metoda začíná dělení až dvojkou (2,3,4...). Výrazně zvýhodňuje velké strany.
3/ Při Sainte-Laguéově metodě se dělí řadou lichých čísel (1,3,5,7...). Mírně posiluje zisky středních a malých stran na úkor velkých. Používá se v Bosně, Lotyšsku, v modifikované podobě také ve Skandinávii.
Do historie autorů jednotlivých metod málem vstoupil také bývalý poslanec ČSSD, dnes náměstek nejvyšší státní zástupkyně Zdeněk Koudelka. ODS a ČSSD se totiž nedokázaly dohodnout, jakého dělitele do společně připravované novely volebního zákona dát. ODS chtěla Imperialliho, ČSSD D´Hondta. Metoda, kterou chtěla ODS, totiž hodně posiluje silné strany (tou tehdy ODS podle průzkumu se zhruba třiceti procenty hlasů byla), ale bez šancí na poslance už může být strana podporovaná celostátně zhruba patnácti procenty voličů (ČSSD měla tehdy podle odhadu jen deset až patnáct procent). Situaci vyřešil kompromisem zmíněný poslanec: přišel s takzvaným „Koudelka dělitelem" 1,42. Politologové však tento název odmítli používat a začali řadě 1,42, 2, 3... říkat „upravený D´Hondt". Návrh však nakonec smetl Ústavní soud. Tohoto dělitele se u nás nicméně užívá při krajských volbách, jeho efekt - posiluje velké strany - tu ale odstraňuje velikost obvodů (s 45 až 65 mandáty).
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.