České firmy na mizině, prázdné hotely a energie na příděl... I tak by mohla vypadat ruská odveta za umístění amerického protiraketového radaru v České republice, pokud by na ni skutečně došlo. Problém je v tom, že česká závislost na Rusku se v každém ohledu prohlubuje - a podle všeho i prohlubovat bude.
Když Václav Klaus odjížděl na konci dubna do Ruska, nebyl naladěn na konfrontaci. Vezl s sebou výpravu podnikatelů, kteří od cesty čekali lukrativní zakázky a zároveň poučení z minulosti. Před šedesáti lety se Jan Masaryk vrátil z Moskvy „jako Stalinův pacholek“, v osmašedesátém roce strávila československá delegace v čele Alexandrem Dubčekem značnou část svého ruského pobytu v poutech.
Klaus tedy vystoupil na moskevském letišti Vnukovo ve vstřícném duchu. Tak lze vysvětlit jeho gesto, jímž odmítl tlumočníky a nařídil povinnou ruštinu i pro svůj doprovod. V Rusku taková karta zabírá: kdo mluví dobře rusky, má dveře otevřené. Na straně druhé se tím dotyčný dostává do diplomatické defenzivy, protože zaprvé nemá tolik času přemýšlet nad odpovědí, zadruhé mluví vždy hůře než hostitel.
„Máme právo na odvetu“
Pokud český prezident myslel svoje ruštinářské gesto jako projev vstřícnosti, kremelský vládce Vladimir Putin je nijak neopětoval. Když přišla řeč na nejcitlivější téma návštěvy, protiraketový radar, jejž chtějí v Česku postavit Američané, pokusil se český prezident ujistit Rusy o nejlepších úmyslech. „V žádném případě nebude radar zaměřen proti Rusku,“ řekl. Putin opáčil, že mu to milerád věří, ale že do toho, čemu bude zařízení sloužit, nebudou Češi mít co mluvit. Klaus později tvrdil, že Putin jinak mluvit nemohl; slova ruského prezidenta o tom, že jeho země „má právo na odvetu“, přesto zaregistroval celý svět. Klaus pokračoval v cestě a jeho výprava si přivezla nasmlouvané desetimiliardy, ale otázka zůstala: jak by taková Putinova odveta za radar vypadala a co by Česku mohla přinést za svízel?
Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.
