„Samé jedničky nemám. Z potravin jsem měl trojku. Přišlo mi zvláštní, že přes týden šéfuju 160 lidem a v sobotu mě paní kuchařka ze školní jídelny dusí, protože jsem si na potítku nevzpomněl, jaké jsou všechny druhy mléka.“ To vypráví jeden z desítek tisíc studentů, kteří už na vlastní kůži poznali, že výučním listem, maturitou ani státnicí škola nekončí, ale naopak začíná.
Sedmnáctého září, první postřehy: Nesmazaná tabule. Židličky se stále ještě zvedají. Nikdo nechce sedět u katedry. Před učilištěm jsou zástupy děcek. Jdu z práce, takže jsem v obleku. Všichni mi uvolňují cestu, procházím jako učitel. Oktávku jsem zaparkoval minimálně za dva rohy. Na skleněných dveřích visí seznamy prváků. Najdu svoje jméno. Vlezu do třídy, pozdravím. Všichni se strašně diví, že si sedám do třetí lavice, a ne za katedru. Jdu na kuchaře. Tloušťkou i tvarem těla sem evidentně zapadám.
Josefovi je třicet dva let, vystudoval informatiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracuje jako ředitel divize jedné velké telekomunikační společnosti, a když se před dvěma lety přihlásil na Střední odborné učiliště stravování a služeb, tajil to po celé první pololetí před všemi kolegy, kamarády i před rodiči. „Říkal jsem si, že počkám, až jak se mi povedou pololetní písemky. Kdyby to bylo hodně špatné, tak bych to radši vzdal a nikomu bych to neříkal.“ Dnes už má výuční list v kapse, přesto je ochoten podělit se s TÝDNEM o zážitky jen pod podmínkou, že nezveřejníme jeho příjmení ani fotografii.
Vidím ořezávátko!
První hodina – zpoždění učitele dvacet minut. Druhá hodina – zpoždění učitele patnáct minut. Zase ale skončil o dvacet minut dřív. Velká přestávka byla pěkná nuda. Lidi na chodbě mobilujou. To já ve škole nepamatuju. Jsem tu taky možná jediný, kdo nekouří. Ve třídě je nás dvacet dva. Přemýšlím, kdo smaže tabuli. Druhý den: Vidím ořezávátko. Někdo si fakt přinesl ořezávátko!
Josef listuje sešity, do kterých si zapisoval nejen výklad vyučujících, ale i své dojmy z návratu do školních škamen. Každou chvíli se něčemu zasměje: „Na konci roku jsme měli čtyřhodinovou písemku. Všechny třídy obcházel kontrolor z jiné školy a dohlížel na regulérnost. Když přišel k nám, spolužákům v první řadě vypadly z lavice otevřené knížky a sešity, ze kterých opisovali. Neuvěřitelný trapas. Dozorující učitel se snažil zmateně zmizet ze třídy, aby to nemusel řešit. Taky jsem viděl lidi, jak vytahovali mobily. Na ekonomiku byla povolená kalkulačka; jedna paní, která vařila v mateřské školce, v ní měla schovaný tahák. Bylo to legrační.“
Do školy pro kuchaře se Josef přihlásil ze dvou důvodů: doma rád vaří, ale složitější jídla se mu moc nedařila, a především má jeden velký sen – jednou by si chtěl otevřít vlastní restauraci. Aby získal živnostenský list, potřebuje vzdělání v oboru. „Mám známého, který by mi ten papír za 20 tisíc nějak sehnal. Pořád mi to vrtalo hlavou. Ale pak jsem slyšel v rádiu reklamu na dálkové studium oboru kuchař. Tak jsem si řekl, že to zkusím.“ Vysokoškolákovi k získání výučního listu stačila jednoletá nástavba, zájemci bez maturity musejí do stejné školy chodit tři roky. Josef docházel na učiliště jednou za měsíc v pátek a sobotu, za rozšíření svého vzdělání zaplatil devět tisíc korun. „Rozhodně nelituju, i když vařit knedlíky jsem se pořád ještě nenaučil,“ komentuje tehdejší rozhodnutí. Josefův příběh ilustruje pozoruhodný trend posledních let: stále více dospělých Čechů usedá po letech dobrovolně znovu do školních lavic. Někteří mají pocit, že se možná minuli povoláním, většina však chce zvýšit své šance v sílící konkurenci na trhu práce. Podle údajů Národního vzdělávacího fondu, obecně prospěšné společnosti, které šéfuje bývalá ministryně školství z první Topolánkovy vlády Miroslava Kopicová, se v Česku dále vzdělává 30 procent dospělých. Pro srovnání: průměr v celé Evropské unii činí 43 procent, přičemž nejlačnější po nových znalostech a dovednostech jsou Rakušané (90 procent) a nejméně to zpátky do školy táhne Maďary (12 procent).
Škola pro radost
„Celoživotní vzdělávání zažívá velký boom,“ říká Jana Petrová, ředitelka společnosti Tutor, jejíž majitelé na mohutném zájmu o studium všeho možného postavili úspěšný byznys. Soustřeďují se hlavně na výuku cizích řečí, přípravu k přijímacím zkouškám na vysoké školy a firemní vzdělávání. Celkem nabízí sedm stovek různých kursů včetně „emoční inteligence“ (3190 korun za šest lekcí), „prodejních dovedností“ (4999 korun za dvanáct lekcí) či „jak se bránit syndromu vyhoření“ (5990 za dvanáct lekcí). Firma vznikla v roce 2000, o tři roky později se zvětšila o 700 procent, nyní již její obrat roste „jen“ o 50 procent ročně a počítá se v desítkách milionů korun.
Manažer Josef, který si splnil sen a stal se kuchařem, je podle Jany Petrové možná jednou z prvních vlaštovek uvolněnějšího stylu, jaký zná ze stáže v Británii. „V západních zemích je běžné, že finančně zabezpečení lidé navštěvují kursy vaření, zahradničení nebo třeba fotografování jen tak pro radost, a také aby se seznámili se sousedy, kteří mají podobné zájmy.“ Vrstva Čechů, kteří nevidí vzdělání jen jako cestu k lépe placené práci, je však zatím hodně slabá. „Před dvěma lety jsme chtěli něco podobného nabídnout. Zjistili jsme ale, že by se to u nás nevyplatilo. Stále tu převažují lidé, kteří se hlavně potřebují naučit základy angličtiny či práce s počítačem. Případně manažeři, kteří si chtějí zvýšit kvalifikaci v oblastech, jako jsou prezentační dovednosti či taktika obchodního vyjednávání. Snad se to změní za pár let.“
„Rychle se vyvíjí obsah práce v řadě oborů, inovují se technologie i služby. Proto je potřeba se je učit, a to jak ze zájmu, tak z nutnosti. Kdyby se zaměstnanec dále nevzdělával, bude v kariéře zaostávat, popřípadě bude propuštěn. Generální ředitel jednoho podniku nedávno řekl, že problém není mít zakázky, ale mít pracovníky, kteří jsou schopni zakázky realizovat,“ vysvětluje důvody rozmachu vzdělávání dospělých Jaromír Coufalík z Národního vzdělávacího fondu.
Miliardy z Unie
Dalším motorem překotného procesu jsou peníze, především ty od Evropské unie. Například v operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost je pro období 2007–2013 k dispozici 7,5 miliardy korun ročně, v jiných fondech se českým vzdělávacím firmám i podnikům, které si vzdělávání zaměstnanců organizují samy, nabízejí další finance. Dohromady více než 10 miliard za rok. „Účelnost investování těchto prostředků je různá, i když většina svůj účel plní. S rozvojem vzdělávání se z něho také stal byznys, a proto jsou případy, kdy je faktický účinek vzdělávání malý,“ podotýká Coufalík.
Nejsme žádné uklízečky
„Když jsem k vám šel, myslel jsem, že to je největší podvod na světě. Ale zklamaly jste mě.“ Těmito slovy prý kontrolor z ministerstva práce a sociálních věcí zakončil svou návštěvu v agentuře Domestica. Pak ještě majitelku upozornil, že když nebude mít na dveřích a na šanonech s fakturami samolepku Evropského sociálního fondu (ESF), může se dočkat desetitisícové pokuty. V zásadě byl ale spokojen.
„Zorganizovat kursy pro profesionální hospodyně jsem chtěla už dávno,“ říká zakladatelka firmy Eva Kopečná. Myšlenku uskutečnila díky čtyřmilionovému grantu od ESF. Za peníze zařídila v suterénu smíchovského činžáku, kde její firma sídlí, tréninkový byt vybavený moderním sporákem, pračkou, myčkou i sušičkou a malou posluchárnou. Nad kuchyňskou deskou visí plakátek s červeným srdíčkem a nápisem: Nežel námahy a píle, vždyť je krásné starati se o své milé. Ve třetím patře je pak další malý byt s dokonale vycíděnou koupelnou i různými druhy podlah: koberec, lino, parkety. Tady se skládají závěrečné zkoušky. Už ji absolvovali i dva muži, vykonáním „maturity“ z uklízení získali titul majordomus.
„Hospodyně není žádná bába s hadrem, jak si většina lidí pořád myslí. Znát účinky všemožných čisticích prostředků, umět je používat na různé povrchy, efektivně žehlit, obsluhovat moderní přístroje, prostě uklízet tak, aby to nebyla dřina a klient byl s odvedenou prací stoprocentně spokojen, to všechno je dost velká věda,“ vysvětluje paní Kopečná v miniaturní kanceláři.
V suterénním bytě mezitím osmnáct frekventantek kursu poslouchá výklad zdravotní sestry, která je seznamuje se základy první pomoci. „Nemusíte si nic psát, ale vyzkoušíme si to všechny,“ shrnuje v úvodu princip celé výuky. Názorně pak ukazuje, jak vypadá stabilizovaná poloha a k čemu je dobrá. Jedna po druhé si účastnice kursu zkouší, jak těžké někdy je překulit člověka na bok. Kursy první pomoci se jistě mohou hodit i hospodyni, hlavní náplň výuky však tvoří jiné předměty: úklid domácnosti – teorie i praxe, čisticí prostředky, stravování, stolování, obsluha domácích přístrojů, ekonomika řízení domácnosti a nástin pracovního práva. Patří sem i základy psychologie. Celkem 160 hodin studia zakončených závěrečným testem před zkušební komisí a v případě úspěchu certifikátem „profesionální hospodyně“. Za výuku se neplatí, zájemkyně přicházejí z úřadů práce. Jsou mezi nimi i vysokoškolačky, hlavní „cílovou skupinou“ jsou ovšem obtížně zaměstnatelné ženy s nižším vzděláním kolem padesáti let. Je tu také dost dívek kolem dvaceti. „Až na výjimky je ale do firmy nebereme, takto mladé hospodyně nebývají tak kvalitní. Většinou se ještě hledají, je to i riziková skupina na krádeže. Dobrá hospodyně musí vidět nepořádek, i drobnosti, třeba prach na vypínačích. Toho si ale málokterá mladá holka všimne,“ vysvětluje ředitelka Kopečná.
Ve čtyřiadvacetileté frekventance kursu Kateřině Fialové budí závěrečná zkouška respekt. Neví, že v minulém kursu uspěly všechny adeptky, v předminulém jen asi polovina. Výuka vyučené číšnici připadá užitečná i zajímavá, s výjimkou psychologie ji prý zatím bavily všechny předměty. „Jednou bych chtěla někde najít práci jako chůva a hospodyně,“ přeje si.
Podle ředitelky agentury je na rozdíl od mnoha jiných rekvalifikačních kursů tento opravdu funkční: většině absolventek její úklidová firma po ukončení kursu dokáže zprostředkovat práci. Je to výhodné pro všechny strany: úřad práce se zbaví nezaměstnaných, firma Domestica získá šikovné pracovnice, které si sama proškolila a otestovala, jinak jen obtížně zaměstnatelné frekventantky dostanou šanci uživit se vlastníma rukama. Za hodinu profesionálního úklidu účtuje Domestica svým klientům 135 korun, odměna pro hospodyni (nejméně z třiceti absolventek se podle podmínek grantu musejí stát živnostnice) začíná na 90 korunách. „Zvyšuje se ale také poptávka po hospodyních na plný úvazek. Jsou to většinou špičkové domácnosti a vyžadují špičkové služby. Platí i 20 tisíc korun měsíčně, což je v tomto oboru astronomická suma,“ říká paní Kopečná.
Nikdy není pozdě
„Já vám dám, že to tady vypadá jako ve filmu Marečku, podejte mi pero!“ „Sejdeme se na hřbitově, ne?!“ Neobratný pokus o vtip odrážejí studentky univerzity třetího věku černým humorem. Je pátek odpoledne a posluchačky přednášek pro studenty v důchodovém věku čekají, až jim mladší kolegové z řádného denního studia uvolní učebnu 114 na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. „Měli by si ze starších kolegyň vzít příklad. Na přednášky chodí zásadně včas, sledují je s velkým zájmem, pečlivě si vše zapisují a na konci hodiny vyučujícímu zatleskají,“ usmívá se jejich učitel, historik Petr Bednařík.
Téma dnešní přednášky je „Zachycení různých období našich dějin v české hrané a filmové televizní produkci“. Kurs trvá dva semestry a platí se za něj 450 korun. Přednášky se konají jednou měsíčně a kdo vytrvá do konce, dostane na promoci ve Velké aule Karolina „rouru“ s osvědčením.
„Teď se vrátíme do období normalizace,“ říká v úvodu přednášky doktor Bednařík. „Radši ne!“ ozve se z publika. V posluchárně sedí čtrnáct dam a jediný pán (v doprovodu manželky). Pro univerzitu třetího věku je to prý typické. Jednak je už mužů v dané věkové kategorii méně, jednak mají o další vzdělávání menší zájem.
O generaci mladší historik pouští ukázky z filmů a vypráví posluchačkám o tom, jak hrál Filip Renč Julia Fučíka, a přidává další poznatky o době, kterou ony dobře znají. „My si toho pamatujeme!“ zazní v jednu chvíli ze třetí řady. Studentky s učitelem stále debatují, sem tam některé jeho informace doplňují či poopravují. Když se na obrazovce objeví mladý Pavel Nový v rozhalence a v roli Kubeše v Baladě pro banditu, sklidí od dam pochvalné zamručení i pokyvování hlavami.
Předloni „promovalo“ na Karlově univerzitě 705 studentů U3V, loni jich už bylo přes tisíc. Největší zájem je o přednášky na filozofické fakultě a na všech třech lékařských fakultách. Desítky absolventů v důchodovém věku má však i fakulta tělesné výchovy a sportu. „Zájem je obrovský, většina vypisovaných přednášek je hned plně obsazena,“ říká mluvčí Karlovy univerzity Václav Hájek. Zájemci mají šanci právě teď – rozpis kursů pro seniory zveřejnila univerzita v březnu, přihlášky se například na nejžádanější filozofické fakultě podávají do konce dubna.
Autor: Petr Kočí
Foto: Jan Schejbal
