Každý ví, že nejvyšší českou horou je Sněžka. 1602 metrů v kohoutku. Ale nejvyšší pevný bod leží výš, 1630 metrů nad mořem. Na Pradědu. Ochoz na televizním vysílači je dosažitelný pouze po žebřících. Houpe se, až žaludek protestuje. Zvláštních českých „nej“ je víc.
Největší muzeum je Národní, budiž. Ale co takhle nejmenší muzeum? Také existuje a je krásné. Jmenuje se Minimuzeum vah a nachází se v obci Křenovy kousek od Horšovského Týna. „Muzejní plocha“ činí něco přes čtyři čtvereční metry. „Stačí jeden návštěvník a máme plno,“ usmívá se starosta Václav Marián.
Největší rybník? Rožmberk, přirozeně. Ale hned trojnásobným rekordmanem mezi rybníky je rybník Staňkovský lemující česko-rakouskou hranici nedaleko Třeboně. Je nejhlubší (10,5 metru), obsahuje nejvíc vody a má nejdelší obvod. Kroutí se jako žížala, přičemž jeden břeh měří deset a druhý patnáct kilometrů. „Je to tak, obešel jsem rybník s kolem,“ potvrzuje porybný Aleš Škrabánek, vedoucí rybářského střediska Chlum u Třeboně. „Obešel, po břehu rybník objet nejde.“
Že je Rabštejn nejmenším městem, se taky notoricky ví. S nejmenší vesnicí (obec je úřední termín) je to složitější. Webové stránky měst a obcí uvádějí Březinu u Vyškova s pouhými sedmi obyvateli. Jenže Březina je vojenský újezd obydlený vojáky a ti se mezi těch sedm nepočítají. Nejmenší „civilní“ vsí je podle sčítání lidu z roku 2001 Vlkov ležící v lesích u Hluboké nad Vltavou. Má jedenadvacet obyvatel. „To máme – já, Klomfar, Vondráškovi, paní Vranovská se synem...,“ začíná počítat místostarosta Miloslav Jirků. Nevychází mu to. „No jo, Minařík umřel,“ plácne se do čela.
Nejhlubší propast je Hranická na Přerovsku. Kóta jejího dna činí – 244,5 m. Dolní partie jsou však zatopené vodou. Největší přírodní hlubinou, jíž lze dosáhnout bez potápěčské výbavy, je Rudické propadání se 153 metry. Tolik měří vertikála od ústí propasti k jejímu dnu. K nejnižšímu bodu Česka padají kluzké příčle, ocelové žebříky vedou také k nejvyššímu.
Po čtyřech na Praděd
V restauraci na Pradědu, nejvyšším vrcholu Jeseníků, se maluje. Hned vedle vchodu jsou dveře výtahu, u nichž sedí pán s brašničkou a vybírá od turistů po padesátikoruně. Výtahem je možné vyjet do proskleného ochozu televizního vysílače 73 metrů vysoko. 1492, to je výška Pradědu, plus 73, to máme 1565 metrů. Vrchol Sněžky leží ještě o 37 metrů výš.
Jenže odtud, z poslední stanice výtahu, lze dobrodružně vylézt dalších 65 výškových metrů. Příčku po příčce tubusem vysílače. Sem už veřejnost nesmí. Asi tři metry širokým válcovitým prostorem, v němž se hlas dutě rozléhá, stoupají jen technici Českých radiokomunikací při pravidelných obchůzkách. Jeden má na Pradědu vždycky službu. Pracuje nahoře šest dní, pak jede na pět dní domů a střídá ho kolega. Další priorita Pradědu – nejvýš položené místo, kde trvale pobývají lidé.
Právě slouží Michal Kozák z Šumperka. Je to mladý muž, ale na Pradědu pracuje už dlouho. „Jsem tu dvanáctou zimu,“ říká. „Proč zimu, dvanáctý rok, ne?“ Zavrtí hlavou. „Kdepak, my počítáme čas na zimy. Ty jsou tvrdé, v létě bývá klid."
Cesta do práce je krušná. Vyjede autobusem na Ovčárnu, kde jsou hotely, kiosky a vůbec civilizace, a odtud vyrazí do kopce. Buď po zaváté silnici, nebo po sjezdovce a od ní podle tyčí. Jsou to jen tři kilometry, ale mohou být osudné. „Předloni tu zahynul číšník z Barborky,“ vypráví. Barborka je jedna z bud na Ovčárně. Mladík vyjel na vrchol na běžkách, dal si pivo a ve vánici vyrazil na zpáteční cestu. Znal ji dokonale, jenomže nebylo vidět od tyče k tyči, a tak z ní sešel a zapadl do kosodřeviny. „Tehdy bylo mizerné počasí dva měsíce,“ vzpomíná Kozák. „Našli ho až na jaře.“ Sám neriskuje, ale připouští, že někdy je výstup boj. „Posledních pár stovek metrů před vysílačem občas tolik fouká, že lezeme po čtyřech.“
Úkolem Kozáka a jeho kolegů je udržovat technický chod budovy. Většinu času tráví na odbavovacím pracovišti jednotlivých televizních stanic. Kdyby vypadl proud, do dvou vteřin automaticky naskočí generátor, nová mašina o velikosti kotle parní lokomotivy, a do deseti vteřin jede na plný výkon. „Při výpadku k němu okamžitě vyrazíme a v duchu počítáme: jedna, dva, tři...,“ popisuje Kozák. „Kdyby měl poruchu i záložní zdroj, je tam ještě jeden, ale ten bychom museli nahazovat ručně.“
Výstup útrobami věže začíná u strojovny výtahu. Nahoru se leze kvůli kontrole červených světel, jež slouží jako výstraha posádkám letadel. Poslední žebřík končí na plošince uvnitř vrcholového válce. Ven na obvodový ochoz, který vypadá jako strážní koš na lodním stěžni, vedou oválná ocelová dvířka. Vysílač se houpe a je z něj vidět do veliké dálky. Vichr ve výši 1630 metrů rve slova od úst. Až rozfouká mraky a až déšť promyje vzduch, budou vidět na jedné straně Tatry a na druhé Sněžka.
Muzeum malé, ale naše
Václav Marián je starostou obce Křenovy. Čítá sto padesát duší a najdete ji na Domažlicku. Vedle obecního úřadu stojí mostní váha, na níž už se neváží. Mívala ji každá vesnice, kde bylo JZD. Skládala se z plošiny, na kterou najížděla nákladní auta, a z přiléhající budky, kde ukázala váha, kolik metráků nákladu vezou. Tenhle domeček jako pro panenky se proměnil v atrakci i pro přespolní, v Minimuzeum vah. Nápis je krasopisně vyveden na nově opravené fasádě stavení, jehož ráz zůstal zachován. Taky tu stojí, že klíče přechovávají Mariánovi nebo Vostrackých odnaproti a kdykoli je zapůjčí. Uvnitř visí certifikát „databanky rekordů agentury Dobrý den v Pelhřimově“, že Křenovští se mohou právem pyšnit nejmenším muzeem v Česku. Na ploše 4,23 m2 je 15 různých typů vah a 35 dalších předmětů.
Malé místnosti vévodí velká váha pro vážení osob, jaká stávala na každém nádraží. Cestující vhodil korunu a vystoupil na ni. Tahle je maďarská s nápisem Érleggyár. Starosta prohodí: „Darovali nám ji nádražáci z Klatov.“ Ztiší hlas: „Ve Staňkově na peroně mají hezčí, ze začátku dvacátého století, ale nechtějí ji dát.“
Ve sbírce je krámská váha firmy Škácha a syn, malá decimálka z roku 1935, upravená na vážení potravin v košících, a kuchyňská váha s mosaznými talíři a sadou závaží. Na poličce stojí jemné poštovní zařízení na vážení dopisů, jsou tu vodováhy a několik měsíčků, závěsných přístrojů s pružinou. Bílou zdravotnickou váhu s tyčí na měření výšky přivezl doktor Jan Houdek, plicař z Plzně. „Má ve vsi chalupu,“ vysvětluje starosta.
Předměty darovali sousedé nebo poslali pobavení návštěvníci. Celou věc vymyslel, částečně financoval a s buldočí houževnatostí postrkoval kupředu Štefan Zmarsly, Němec z Norimberka. Vzal si Češku a ve vsi koupili rodinný domek. „Když viděl, jak to lidi chytlo, úplně tomu propadl,“ praví Marián.
Projekt se dlouze projednával na schůzích hasičstva, které je hlavní hybnou pákou vsi. Když na něj hasiči kývli, bylo jasné, že ho dotáhnou do konce. Jeden udělal zedničinu, druhý klempířinu, třetí střechu... „Taky tu máme spisovatelku,“ vzpomene si starosta. „Jmenuje se Marie Rivayová a žije u nás i s manželem Indonésanem. Napsala povídkovou knihu z Domažlicka Mávání poraněných křídel. Třeba naše muzeum dostane i do literatury.“
Uplavat do Rakous
Voda Staňkovského rybníka je teplá už v dubnu. Má 18 stupňů. Mýtina na břehu se jmenuje Skauťák, protože tu za první republiky stávaly skautské tábory. Plynou božské chvíle před západem slunce. Hluboký smrkový les lemující břehy voní pryskyřicí a vodou, téměř absolutní ticho tu a tam přeruší jemný praskot. „To jsou smrkové šišky, rozesychají se,“ poznamená porybný Aleš Škrabánek. Panuje klid, protože se rybáři a lesáci domluvili, že k rybníku nebudou pouštět auta. „Staňkovák“ není lovným, nýbrž sportovním rybníkem. Jezdí se k němu s udicí, s kánoí nebo s plavkami.
Porybný však šachovnici cest v okolních lesích projíždí terénním vozem. Musí, vodní dílo Mikuláše Rutharda z Malešova z poloviny 16. století je obrovské. Tvoří dvě esíčka při rakouských hranicích. Tvar klame, hladina nikdy není vidět celá. Zdá se proto menší, ale obvod měří 25 kilometrů a je nejdelší v Česku. Rybník vítězí také co do hloubky, písemné prameny uvádějí 15 metrů u hráze. „Nesmysl,“ odfoukne pohrdlivě Škrabánek, „víc než deset a půl metru nemá.“ Přesto jsou proti němu ostatní rybníky mělčinami. Velká hloubka a obvod znamenají další prioritu, objem. Staňkovský rybník obsahuje sedm milionů krychlových metrů vody, Dvořiště má šest milionů, Rožmberk 5,8.
Dílo proslulo ještě jednou zvláštností. Má tři hráze. Jednu klasickou ve vsi Staňkov, zpevněnou staletými stromy. Dvě další jsou ukryty pod hladinou na místech zvaných Jáhly a Koštejk. Rybník je proto možné vypouštět po částech. Když se tak dělo naposled v roce 2005, v ubývající vodě ležel sumec jako kláda. Měřil 202 centimetrů a vážil 64 kilogramů. „Přepustili jsme ho do Hejtmana,“ řekne porybný bezmála s láskou. Vypráví, jak u Koštejku za totality přeplaval do Rakouska chlap, potápěč. Hráz pod vodou byla jen ze dřeva, prořezal se. Od těch dob jsou tam mříže, že by tudy neproplula ani ponorka.
Smutno ve Vlkově
Nejmenší českou vesnici s 21 obyvateli obklopují lesy a úzká asfaltka od Ševětína tady končí. Místostarosta Miloslav Jirků bydlí v krajní chalupě a neuteče mu ani myš. „Vy jste přijeli v té modré fabii, že?“ zeptá se, aby řeč nestála. Neznámí lidé navštěvují Vlkov zřídka.
Jirků, kterému bude pětapadesát, je svobodný a žije sám jen se psem a kočkami. Osud jeho rodiny je pro vesnici typický. Rodiče a bratr mu zemřeli, druhý bratr se odstěhoval. Dřív o dům pečovali otec s matkou a řádili v něm tři kluci, teď v něm bydlí osamělý stárnoucí muž. Stavení by potřebovalo ženskou ruku, to ano, jenže kdo by se dobrovolně uvázal tam, kde lišky dávají dobrou noc? Jirků má naštěstí zaměstnání, dělá řidiče v budějovické Madetě.
Každý den vstává ve tři čtvrtě na čtyři. Do Vlkova nejezdí autobus. Teď už se Vlkovští domluví a sesednou se do aut. Pracují většinou v Budějovicích, kam je to dvacet kilometrů daleko. „Dřív jsem jezdil na pionýru na rozcestí mezi Drahotěšicemi a Ševětínem,“ vzpomíná Jirků. „Tam byla zastávka a u ní bouda, kde jsem si mašinu zamkl. Tak nás to dělalo víc.“ Pátrá dál v minulosti. „Od první do páté třídy jsme chodili do Drahotěšic. Pěšky. Měšťanka v Ševětíně už byla dál. To chtělo kolo.“
Vlkov je malebný, až na velký, ohyzdný a opuštěný hotel stejného jména. Je na prodej, ale nikdo ho nechce. Klíče má důchodkyně Anna Vranovská, matka čtyř dětí. Kromě třicetiletého Martina se všechny odstěhovaly. „Chcípl tady pes,“ praví smutně Vranovská. „A jak tu bývalo veselo, viď, Milošku?“ Místostarostovi zasvítí oči. „My byli tři kluci, u vás byly čtyři děti, u Vondrášků taky, u Klomfarů tři... I dvě jedenáctky na fotbal jsme dali dohromady.“
Ve vsi není práce a každý nemá podnikatelské schopnosti. Vranovská ano. Máchne rukou k hotelu. „Kuchyně funguje a já tam s dvěma kamarádkami dvakrát týdně smažím bramboráky. Z dvou metráků brambor. Mrazíme je a prodáváme do obchodů. Jdou na odbyt.“
Pekelná partie
Zanoření Jedovnického potoka do skal Moravského krasu se oficiálně jmenuje Rudické propadání. Voda tu vykutala propast, do níž sestoupil jako první roku 1860 lékař Jindřich Wankel. Do pražského časopisu Lotos napsal: „Scenerie tohoto místa je opravdu démonická. Nad námi se zvedal černý široký komín donekonečna, hustá temnota nás obklopovala a vedle nás zel onen veliký otvor, jenž vedl do dómu, otvírajícího se pod našima nohama.“
Hrdlo propasti ve skalách nedaleko „větřáku“ čili větrného mlýna v Rudicích opatřil dvířky a zamkl před sto lety badatel Karel Absolon, autor knihy Moravský kras. Jeskyňář Alois Nejezchleb odemkne, zapumpuje pístem karbidky, staré dobré hornické lampy, a zapálí hořáček před přilbou. Po stěnách šachty se roztančí stíny.
Dolů vedou železné žebříky, jež místy střídá volné lezení po kluzké vápencové stěně. V holínkách to není legrace. Pak přijde Wankelem popisovaná pasáž. Komín se rozevře do prostoru vyplněného řevem vodopádů Jedovnického potoka. Do jezera na dně dómu klesá patnáct metrů dlouhý a skoro kolmý žebř ovinutý kotouči vodních par. Vskutku infernální partie.
Voda z jezera si razí cestu prvohorními vápenci. Neschůdná místa nad hlubokými tůněmi lze překonat po „opičích drahách“, ocelových lanech. V čiré vodě se mihne dlouhý stín. „Úhoř,“ podotkne Nejezchleb. „Taky tu bývají pstruzi a jednou jsem chytil raka.“ Faunu doplňují netopýři, vzácní vrápenci malí. Nejhlubší českou „suchou“ kótu 153 metrů označuje útvar Kašna, dál potok probublává neschůdnými sifony. Kašna je bazének z krápníkové neboli sintrové hmoty. Přirůstá rychlostí jednoho krychlového milimetru za deset let. Dnes má velikost vany. Věčnost, na kterou si lze sáhnout.
Autor: Tomáš Čechtický
Foto: Karel Šanda
