Otrávené karbanátky a Berlusconiho čipy

Mysleli jste si snad, že se mě zbavíte? pustil se minulou středu pozdě v noci do novinářů premiér Silvio Berlusconi. Nechtěl uznat úspěch svého dlouholetého rivala. Asi to ani vítězství nebylo. Vítězové totiž vypadají šťastněji; šťastněji než Romano Prodi.

Florentská dynastie Medicejských, jak známo, využila svých velkých finančních zdrojů ke stavbě nádherných paláců, do nichž umístila množství uměleckých děl. Ve Francii se její ženští zástupci spíše proslavili intrikami a odvážným používáním znalostí záhadných látek, jinak nazývaných jedy. Od té doby existuje výraz „polpetta avvelenata“, otrávený karbanátek. V dnešní italštině to spíše vyjadřuje něco na půl cesty mezi danajským darem a Pyrrhovým vítězstvím.

Takový karbanátek bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi nalezl minulé úterý ráno na svém talíři. Nejde jen o to, že většina, kterou bude disponovat v senátu, je velmi omezená. Pravému středu postačí, aby onemocněli dva či tři Prodiho senátoři (a to při poměrně vysokém věku mnohých z nich nelze vyloučit) a v jedné z komor parlamentu žádné rozhodnutí vlády neprojde.

Kolik je Itálií

Poražený miliardář a jedna z největších mediálních hvězd světové politiky Berlusconi (69) bude přinucen výsledek voleb do obou parlamentních komor uznat. Kritická hospodářská situace země si patrně vynutí rychlé rozhodnutí. Nicméně největší problém, před kterým vítězný právník a ekonom Prodi (66), rodák z Boloně, stojí, je rozpolcení státu.

Nejde o to, že za Prodim i Berlusconim stojí vždy přibližně 50 procent voličů. To se při volbách stává. Ale volby 9. a 10. dubna ukázaly, že na severu se na budoucnost Itálie dívají zcela jinak než ve střední Itálii. Na jihu se situace neustále mění. Jeden z Berlusconiho hospodářských poradců, profesor Renato Brunetta, prohlásil, že „proti Prodimu hlasovalo 85 procent italského HDP“.

To je určitě přehnané, protože hospodářský rozvoj se již před delší dobou rozšířil mnohem dále na jih, ale není pochyb o tom, že severní část Itálie je stále hlavním motorem země. A Berlusconiho koalice zvítězila v celé severní Itálii a dobyla nazpět některé pozice, které ztratila při obecních či regionálních volbách. Levici zůstaly tradiční „rudé“ bašty Boloňa, Florencie, Umbrie, ale například ztratila Latium.

Hory, doly a komunisté

Berlusconi, který jako první z premiérů po padesáti letech dokončil celé volební období, v roce 2001 jasně vyhrál, protože slíbil, že bude spravovat zemi stejně úspěšně jako své firmy. Mnoho Italů si řeklo: „Zkusíme to, do čeho se prozatím pustil, to se mu podařilo; a je ostatně sám o sobě bohatý, že nemusí krást.“ Magnát tehdy získal většinu, jakou v parlamentu od roku 1945 nikdo neměl: přes sto poslanců a více než čtyřicet senátorů.

Ale přišlo 11. září 2001, hospodářská krize a Itálie začala stagnovat. Berlusconiho ekonomický ministr Giulio Tremonti opakoval, že „situace je naprosto pod kontrolou“. „Pod kontrolou má jen svoje zájmy,“ začali bručet stoupenci a při obecních, evropských a regionálních volbách jeli k moři a nehlasovali. Opoziční levý střed dosáhl několikrát drtivého vítězství a domníval se, že i drobní podnikatelé a svobodná povolání se od magnáta definitivně odvrátili.

„A to byla velká chyba,“ říká Riccardo Illy, guvernér oblastní vlády ve Furlansku-Julském Benátsku, zvolený za opoziční levý střed, přestože je úspěšný podnikatel. „V levici je mnoho lidí stále přesvědčeno o tom, že jakýkoli podnikatel myslí jen na svou kapsu a že zisk je velkých hřích.“ Jenže v severovýchodní Itálii zjistili statistici, že každý sedmý obyvatel oblasti je buď podnikatel, anebo se věnuje svobodnému povolání. „Mám malou továrnu na armatury nedaleko Trevisa,“ říká Armando Fabris, „a každý týden já, moje rodina i zaměstnanci ztrácíme hodiny času, protože nebyl postaven dálniční obchvat Benátek. A v letní turistické sezoně je to ještě horší. Mě zajímá, kdy ten obchvat bude hotový. Ať za mnou nikdo nechodí s novými daněmi.“

Na námitku, že Berlusconiho vláda měla pět let na to, aby projekt realizovala, odpovídá: „Naslibovali toho hory doly a udělali málo, ale komunisti by neudělali vůbec nic, ještě by mi házeli klacky pod nohy“. Prodi a jeho spojenci tvrdili, že stavbu velkých infrastruktur podpoří, ale když se nedávno konaly nepříliš racionální protesty proti stavbě rychlostní železnice Lyon-Turín, levicoví starostové povětšinou ustoupili tlaku ulice.

V programu Prodiho se také hovoří o tom, že bude změněn takzvaný Biagiho zákon podobný opatřením, která chystal francouzský premiér Dominique de Villepin a které musel po bouřlivých pouličních protestech minulý týden stáhnout. „Byl to jeden z dobrých kroků Berlusconiho vlády,“ říká Carla Marcenisiová, majitelka továrny na obuv nedaleko Vicenzy. „Mohli jsme najmout nové síly, protože pracovní trh je konečně flexibilní. Není to Amerika, ale věci se zlepšily.“

Prodi však v televizi prohlásil, že „Biagiho zákon zničí celou jednu generaci, protože mladí lidé budou mít hodně potíží s tím, kde například mají vzít peníze na zakoupení bytu“.

Prodiho blok nedokázal oponovat ani v otázce daní. Šedá ekonomika podle neoficiálních údajů dosahuje 35 procent italského HDP. „Já vím, že to je trochu nepoctivé, ale kdybych zaplatil všechny státem předepsané daně, musel bych svoji živnost do měsíce zavřít,“ telefonoval anonymní řemeslník při jedné hodně bouřlivé televizní debatě. „Berlusconi jako podnikatel aspoň přivřel jedno oko,“ dodal.

Život v hříchu

Sociolog Giuseppe De Rita situaci shrnul: „Italský levý střed promarnil historickou šanci, Berlusconiho vláda zklamala očekávání, ohlášená liberální revoluce se nekonala. A to už nemluvím o dlouhé řadě nepříjemných situací, do nichž nás premiér v zahraničí dostal. Jenže Prodi a jeho spojenci jsou stále hlavou někde v druhé polovině dvacátého století, nejen v ekonomii, ale i v etice.“

V okamžiku krize se každá země obrací k tradicím a kořenům. Jak to kdysi napsal nestor italských novinářů Indro Montanelli, „každý Ital, i ten největší antiklerikál, je svou kulturou a výchovou katolík“.

Dnes to možná platí méně, ale je jisté, že Černobyl, globalizace, masová imigrace i terorismus vzaly hodně existenčních jistot.

To část levice nechtěla či nemohla vzít na vědomí. A tak se na kandidátkách Strany komunistické obnovy objevily osoby, které se staly snadným terčem pravice. Do italské sněmovny například vstupuje první „transgender“ v Evropě, Vladimir Luxuria, vzdělaná a inteligentní osoba; nicméně si lze představit instinktivní reakci starších lidí v zemi, kde do roku 1970 neexistoval rozvod.

Svou trochou přispěla do kampaně katolická církev. Předseda italské biskupské konference kardinál Camillo Ruini sice prohlásil, že „církev nedává pokyny pro to, jaké seskupení je třeba volit, ale připomíná věřícím, že je třeba podporovat kandidáty hájící křesťanské hodnoty“.

Logicky tedy výhradně pravicová uskupení. Na to doplatila malá centristická strana UDEUR, vedená bývalým křesťanským demokratem Clementem Mastellou. Rozhlasová stanice Radio Maria, kterou lze velmi dobře slyšet po celé Itálii, krátce před volbami otevřeně uvedla, že „je zbytečné hlasovat pro Mastellu, stejně nemá žádný vliv“.

Rozčilený Mastella telefonoval Ruinimu a řekl mu, že se diví, že hierarchie straní Berlusconimu a dalším vedoucím představitelům pravice, protože žijí v hříchu: jsou již rozvedeni nebo čekají na rozvod, zatímco on žádným hříšníkem není. Ruini se rozpačitě bránil, ale samozřejmě nezapomněl na to, že Berlusconiho vláda jako první od roku 1945 uvolnila velké částky ve prospěch soukromých škol, které jsou v Itálii z devadesáti procent katolické.

Ctihodní Jidášové

Prodiho také oslabilo převlékání kabátů. Loňské regionální volby skončily pro Berlusconiho fiaskem a řada politiků vzala do zaječích. Novinář a spisovatel Leo Longanesi kdysi ironicky napsal, že „Italové velmi úspěšně běží na pomoc vítězi“. To jistě není pouze vlastnost obyvatel Apeninského poloostrova, ale právě oni ji aplikují se značnou odvahou.
Tak například syn socialistického premiéra Bettina Craxiho (otec zemřel roku 2000 v tuniském exilu, protože se nechtěl podrobit soudu při korupční aféře „čistých rukou“) byl v roce 2001 zvolen poslancem v řadách Berlusconiho strany.

Loni na podzim ji opustil, založil si vlastní socialistickou stranu a kandidoval společně s Demokratickou levicí, v níž se rozhodně nachází někdo z těch, kdo proti jeho otci ostře útočili. Nebyl zvolen, nedal se zlomit a minulé úterý se dal slyšet: „Teď mi Prodi musí zaručit ministerské křeslo.“ Ironií osudu je, že jeho sestra Stefania zůstala magnátovi věrná a zvolena byla.

Ještě křiklavější je příklad Domenica Fisichelly, jednoho ze zakladatelů pravicové Národní aliance. Po dlouhá léta byl náměstkem předsedy senátu a rezignoval, když jeho strana souhlasila s federalizací země.

Považoval to za zradu jejích ideálů. To by bylo v pořádku, jenže letos kandidoval za opoziční centristy, proti nimž politicky celý život bojoval.

Nashle, kajmane

Nebylo by ale spravedlivé svést celou věc na chyby Prodiho a jeho koalice. Protože Berlusconi opět dokázal, že je bojovníkem. „Bil jsem se jako lev,“ pochválil se na závěr kampaně. Bojoval všemi dovolenými i nedovolenými způsoby, ale dokázal, že měl pravdu, když na podzim loňského roku řekl: „Schröder se dal do boje v zoufalé situaci a nakonec to málem vyhrál. Nevidím důvod, proč by se mi nemělo podařit něco podobného.“ Určitě mu pomohlo jeho mediální impérium, ale je třeba uznat, že téměř sedmdesátiletý muž, který má za sebou operaci rakoviny prostaty, se během posledních osmi měsíců prakticky ani jeden den nezastavil.

Dokonce i spojenci, Národní aliance a centristická UDC, kteří stále hůře snášejí existenci v jeho stínu, museli nakonec uznat, že nebýt houževnaté akce Berlusconiho, byl by volební výsledek mnohem horší.

Umberto Bossi, vůdce Ligy severu, dokonce před volbami strašil: „Zvítězí-li levice, opouštím zemi a jedu do Švýcar.“ „Mysleli jste si, že se mě zbavíte, ale to jste se spletli,“ prohlásil Berlusconi minulou středu. Spíše lze souhlasit s posledním dílem známého levicového režiséra Nanni Morettiho, jehož film Caimano přišel do kin deset dní před volbami.

Tím kajmanem je myšlen magnát. I kdyby prý Berlusconi volby jasně prohrál, nakonec zvítězil, protože se mu podařilo „zberlusconizovat“ Itálii.

Jak naznačuje promítaná iluze, „zásluhu“ na tom nemá pouze bezuzdná plazova ambice a jeho obrovské finanční prostředky, ale i prodejnost a občas zbabělost těch, kteří se proti němu stavějí.

Drasticky to vyjádřil šéfredaktor Maurizio Paragone, deníku Ligy severu Padania: „Berlusconi implantoval Italům svůj čip, i když o tom často sami nevědí.“

Foto: archiv

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Italské volby po česku