Chladný zimní pokřik „kekekek“ už rackové proměnili na milostné jarní vyznání „grre-e, grri-i“. Jejich řehot ale slábne: počty racků klesly o sedmdesát procent, rychle mizí i jiné druhy ptáků. První duben je mezinárodním Dnem ptactva, čeští okřídlenci ale neprožívají zrovna příznivé období.
Dvaatřicetiletý ornitolog Tomáš Brinke vyhazuje do vzduchu kousky rohlíků. Vltavská náplavka pod Rašínovým nábřežím se v mžiku proměňuje v kolbiště ptačích druhů, nicméně vítěz je předem jasný. „Racek je vynikající letec. Hozený rohlík stačí sebrat ještě ve vzduchu,“ říká. Na řece se kolébající labutě, lysky a kachny nemají šanci, už nad hladinou jsou poraženy leteckými akrobaty. Mnohem důležitější souboj než ten o kus žvance ovšem rackové dlouhodobě prohrávají: zápas o přežití druhu.
Z orchestru kutálka
Pro křik racků mají ornitologové nejrůznější přepisy do „člověčiny“, záleží na situaci, do jaké se pták dostane. „Krrierr, kverr-kverr, quaquaqua, kikikik,“ ozývá se mezi Vyšehradem a Štvanicí. V souhrnu jde o hřmotnou symfonii, ale jen málokterý Pražan si povšimne, že už nejde o prestižní orchestr, ale spíše o vesnickou kutálku. Na počátku devadesátých let zimovalo v Praze na Vltavě až deset tisíc racků, letos jich tady zimu přečkaly maximálně dva tisíce.
Ještě znepokojivější je jarní statistika. Po Evropě krouží stále méně racků, kteří mají v „rodném listě“ uvedeno jako místo narození Česko. Bíle zbarvení křiklouni se hromadně vytrácejí z většiny tradičních hnízdišť, například z rybničních soustav na jihu Čech (Třeboňsko) i Moravy (Nové Mlýny). Racčí repertoár už není ke slyšení ani na severovýchodní Moravě a ve Slezsku. „Na jaře tady člověk dříve neslyšel vlastního slova, obloha byla poseta tisícovkami párů. Dneska abych hledal racka s lupou,“ říká ornitolog Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice v Bartošovicích v Poodří.
Výkřiky „krijé-krijé“ či „kvép-kvép“ už při procházce kolem Odry opravdu téměř nejsou slyšet. „S hnízdícími racky se už tady nesetkávám,“ říká Petr Vondráček, učitel biologie z Matičního gymnázia v Ostravě, který sleduje ptactvo na severním okraji Ostravy už roky. Nad Odrou se však náhle přežene několik volavek. „Viděl jsem tady stovky kormoránů velkých, lysky černé, orly mořské, morčáky velké, hoholy severní...,“ vypočítává Vondráček. Spatřil je dokonce i v místech, kde má Odra za sebou průtok mezi koksovnami, tepelnou elektrárnou a několika chemičkami.
Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: Petra Mášová
