Tomáš Magnusek: Nezapomínám, když mě někdo urazí

V roce 2009 jste napsal scénář k filmu Pamětnice, jímž jste odstartoval kariéru ve filmové branži. Následovaly scénáře k filmu Školní výlet či trilogii Bastardi, k níž vám jako předloha sloužila léta strávená v pedagogické profesi. Patříte k lidem, kteří mají svůj sen a jdou si ho neohroženě plnit? A když se díváte zpětně na své začátky, jaký máte pocit?

Člověk si určitě má svoje sny plnit, ale pravda je, že už bych do toho nešel tak naivně. Můj největší problém byl, že jsem nevystudoval filmovou režii, tudíž všichni, kteří mají FAMU, si své chyby odbudou před spolužáky a profesory, zatímco já před veřejností. Táhnou se za mnou dodneška. Jsou věci, které mi lidé pořád neodpustili.

Pro film Pamětnice jste získal hvězdné legendy, jako byli Josef Somr, Zita Kabátová či Antonie Hegerlíková. Šlo o váš osobní obdiv k nim, nebo, promiňte, o levnější způsob, jak získat jméno a přilákat ke svému filmu pozornost?

Nešlo ani o snahu ušetřit, ani prezentovat ve svém filmu slavná jména. Vždyť ti herci byli slavní, ale před dvaceti či třiceti roky. Je a bylo to o tom, že si těchto lidí vážím, chci se s nimi setkat, chci s nimi dělat a jednou říct „s tímhle pánem jsem pracoval, s touhle paní, jež stojí vedle Vlasty Buriana ve filmu Přednosta stanice, jsem točil“. Je to také jakýsi splněný sen a zázrak, protože když jsem se v mládí díval na nějaký film, říkal jsem si: Páni, to je věc! A za dvacet let s tím samým hercem točím já jako režisér.

Vaše filmy vyvolaly vášně a rozdělily lidi na ty, kteří vám fandí, a na ostatní, pro něž jste amatér bez vzdělání ve filmařském oboru. Už kritici postupem času uznali, že nesporně máte své kvality, nebo do vás budou někteří kopat, i kdybyste se stavěl na hlavu?

Je to nesmírně individuální. V případě některých lidí můžete udělat cokoli, ale jednou máte nálepku a oni se jí pořád drží, i kdybyste udělal cokoli. Pak je řada lidí, jako například naše nejznámější kritička paní Spáčilová, která třeba mému filmu Kluci z hor dala hodnocení pouhých padesát procent, ale její poslední kritiky už byly fakt o něco lepší. Paní Hejnová jednou napsala kritiku pod titulkem „Tlustý prase z Náchoda si plní sny“. To mě hodně bolelo a přišlo mi to líto. Hodně se změnilo v roce 2021, kdy jsem hrál v dobrodružné komedii Shoky & Morthy: Poslední velká akce režiséra Andyho Fehu a byl za to nominován na Cenu české filmové kritiky. Ten rok vyhrál film Zátopek a jeho představitel Václav Neužil, já skončil druhý. Bylo to pro mě obrovské zadostiučinění a dost mě to i překvapilo, protože jsem v tom filmu hrál vedle Štěpána Kozuba, což je jeden z našich nejlepších herců své generace. Takže tam se to nějak zlomilo. I věční kritici Magnuska uznali, že zase tak blbý být nemůže, když byl nominovaný.

Pojďme ale od filmu. Lidé totiž možná ani nevědí, že jste v roce 2002 založil organizaci Společné cesty. To vám bylo pouhých let a ještě jste studoval. O co šlo?

Původně to bylo Sdružení občanů republiky České, s nímž jsem chtěl skutečně kandidovat jako osmnáctiletý, tedy nejmladší kandidát, do Městského zastupitelstva v Náchodě. Získal jsem sice hodně hlasů, ale strana nezískala potřebná procenta, a tudíž nepostoupila. Až teprve potom, v roce 2006, se z tohoto sdružení stala sociální služba Společné cesty.

Je to k nevíře, ale jste předsedou rady Obce spisovatelů ČR, radním města Náchod, vyučujete na gymnáziu, přednášíte pro děti a mládež na umělecké agentuře Ambrozia, vrhl jste se do výstavby penzionu Viktorka, na který jste si vzal úvěr, pak jste kandidoval do Senátu… Kde berete energii a jak to všechno zvládáte časově?

První věc je, že mám kolem sebe skvělé lidi, bez nichž bych to nestihl. Takže to není mnou, jde o zásluhou těchto lidí. Mám jich asi sedm, partnerkou počínaje až po paní, která na Viktorce dělá za barem a kromě toho se mi stará o kostýmy. Každý z těchto sedmi lidí má na starost nějaký úsek v mém životě. Má role je pak dát v některých věcech poslední, zásadní rozhodnutí.

Kde ale berete čas?

Dobře, řeknu vám, jak vypadá můj týden. V pondělí v devět ráno začíná porada v kanceláři služby Společné cesty. To je úplná priorita. Účastní se vedoucí služby, sociální pracovnice a já. Do jedenácti si naplánujeme, co budeme dělat celý týden, kdy mám sociální šetření, kdy jedu někomu pomoci nebo kdy jedu na kontroly. Po 11. hodině přijde do stejné místnosti šéfka Viktorky a šéfka filmového štábu a probíráme záležitosti z filmu a provozu penzionu. Pak jsem v kanceláři a dělám papíry. Poté jdu běhat tři hodiny na pás, u toho vyřizuji telefony a zařizuji potřebné věci. Po 16. hodině začíná zasedání rady města, která trvá obvykle do sedmi večer. V úterý většinou jezdím na různé schůzky do Prahy. Od loňského roku jsem navíc předsedou Artesu, který sdružuje herce, zpěváky a baviče, takže mám různá zařizování. Ve středu jsem opět v kanceláři v Náchodě. Ve čtvrtek jsem na TV BARRANDOV, kde točíme moji talk show. Jde o natáčení čtyř dílů v jeden den najednou. Takže se může zdát, že pořád točím, ale my vlastně natáčíme jen jednou v měsíci. Pro zmíněnou agenturu Ambrozia dělám buď jenom v létě, nebo na podzim, a to jeden týden, více už neučím.

To je tedy zápřah…

Ono ale na sebe všechno hodně navazuje. Sociální služba Společné cesty potřebuje peníze, a když jsem v radě zastupitelstva města, dokážu za to úspěšněji bojovat. Když točíte, lidé znají váš obličej. Máme penzion, takže i to v tomto směru pomáhá. Pořádám ples sociálních služeb a z pozice ředitele Artesu dokážu domluvit umělce, kteří by za normálních okolností nepřijeli, takto ale podpoří dobrou věc. Měl jsem v penzionu Viktorka například setkání sběratelů autogramů a bylo tady nějakých patnáct hostů, kteří přijeli zadarmo. Takže jak říkám, je to provázané.

Hodně jste usiloval o vybudování hereckého muzea Viktorka v Ratibořicích. Měl jste spoustu plánů na akce, filmový festival, chodník slávy… Když jsme spolu před časem mluvili, říkal jste, že objekt již nemáte. Od Nového roku jste ale opět jeho majitelem. Jak se to všechno seběhlo?

Před čtyřmi lety jsem se rozvedl. O penzion Viktorka se v posledních letech starala hlavně žena, v mých silách to už nebylo. Je to nesmírně veliké sousto, protože penzion zahrnuje restauraci, ubytování, wellness, kinosál, muzeum, navíc jsem měl na starosti také různé akce v Ratibořicích a na to všechno jsem si po rozvodu už sám netroufl. Takže jsem to prodal jedné společnosti, která to ode mě převzala i s úvěrem. Po pár letech provozu však zjistila, že je toho na ně hodně, a tak mi spadla Viktorka do klína zpátky. Ne že bych sám chtěl…

Máte k penzionu Viktorka stále stejný vztah, nebo to už není srdcovka, ale spíše břímě?

Mám ten dům samozřejmě rád, ale už jsem rozumnější. Stejně jako ve filmování. O hodně věcí jsem kvůli Viktorce přišel, ale také i hodně získal. Víte, co mi řekl jeden místní pán, když jsem získal letos Viktorku zpátky? „To je dobře, že jste tady. Tak to mělo být, Viktorka k vám patří.“

Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Před lety jste spolupracoval s TV BARRANDOV a se zlou odešel. Tuto televizi má nyní nový majitel a vy v ní vlastní talk show. Jak k tomu došlo?

Talk show jsem měl už na televizi A11. Dali mi tam prostor, za což jsem jim vděčný. Lidé se mě ale často ptali, kde ten pořad vlastně mám a kde ho hledat, protože nevěděli, co to A11 vlastě je. A TV BARRANDOV je prostě značka. Byl to pro mě krok vpřed.

Cítíte se jako moderátor talk show uvolněnější než režisér?

Určitě. A hlavně mě moc to baví.

Jak hodně volnou ruku při tvorbě pořadu máte? Osobnosti si do své talk show vybíráte sám?

Ruku mám volnou naprosto a hosty si vybírám sám. Mám samozřejmě kolem sebe lidi, kteří mi dělají rešerše, ale jinak jde z mé strany o čistou improvizaci. V hledišti není komparz, vypravujeme celý autobus fanoušků, který jede z Náchoda přes Broumov, Opočno a Hradec Králové do Prahy.

V každém pořadu máte tři hosty. Musíte každého z nich znát a něco o něm vědět?

Musím, jinak tam nemám co dělat. O každém z nich si samozřejmě něco nastuduji, ale host nezná moje otázky, takže během diskuze improvizujeme, a když padne něco vtipného, okamžitě reaguji a rozehrajeme to.

Jste jednou z tváří TV BARRANDOV. Těší vás to?

Na TV BARRANDOV nyní pracují úplní srdcaři. Nejde o televizi, která má sto milionů na tohle a dvě stě milionů na ono. Musí každou korunu třikrát otočit a to mě baví. Tam není na každou profesi šedesát lidí, naopak jeden člověk dělá šedesát věcí. Proto mě to baví, protože lidé na TV BARRANDOV to mají jako srdcovku.

Loni jste se svým hnutím Tomáš Magnusek do Senátu neuspěl s na kandidaturou do parlamentu. Litujete?

Když jsem loni kandidoval, říkal jsem si: Jdu do toho, budu ředitel sociálních služeb a budu v Senátu, protože točit už stejně nechci. V září mě nezvolili, což jsem věděl už dva dny před vyhlášením výsledků.

Jak to?

Chodily mi stále SMS typu „dobrý den, pane Magnusku, staráte se nám o maminku, jsme vám za to vděční, ale volit vás nebudeme, protože byste nám odešel do Prahy“. V listopadu jsme se pak domluvili na talk show s TV BARRANDOV, na začátku prosince mi volali, že máme partnera na film Ležáky. Kdybych byl v Senátu, nemohu film natočit a neměl bych talk show. A poslední týden v loňském prosinci jsme přebírali Viktorku. Takže tehdy jsem pochopil, proč se to stalo a proč jsem nebyl zvolen.

Myslíte, že v politice může slušný člověk obstát? Nemáte pocit, že je buď převálcován, nebo zkorumpován?

Neplatí to vždycky. Znám řadu lidí, kteří zůstali sami sebou. Bude super, až takových bude většina. Já bych tam vystupoval věcně a slušně.

Připravujete film Ležáky. Co vás přivedlo k tragickému tématu naší historie?

Tematicky to pro mě není neznámé, studoval jsem historii a mám ji moc rád. Pro mě je to jen nová půda v tom, že jsem dosud nic takového nefilmoval. Scénář od pana Pilaře je výborně napsaný a všechny historické věci v něm jsou podchycené, protože jde o natolik ošemetné a citlivé téma, že se nesmí nic zkazit. První klapka padla na 80. výročí vypálení Ležáků – 24. června 2022. Mimochodem, Ležáky jsou můj poslední film coby režiséra.

Takže s filmem nadobro končíte?

Ne, jako herec budu samozřejmě pokračovat i nadále. Natáčím zhruba čtyři filmy za rok.

Jste narozen ve znamení Raka. Podle horoskopu máte rád dobré jídlo, jste emocionální, nesnášíte kritiku, a pokud vás někdo urazí, nezapomínáte mu to. Odpovídá to? A je to dobrá vlastnost pro režiséra a politika?

(smích). Tuhle otázku musíte přečíst před mojí partnerkou (obrací se na svou partnerku, která potvrzuje, že vše je odpovídá skutečnosti, pozn. red.). Souhlasí všechno, co v horoskopu stojí, je to naprostá pravda. Umím uznat kritiku, pokud je konstruktivní, ale přesto stále řeším, kdo o mně co řekl. Nad kritikou hodně přemýšlím. Když mě sto lidí pochválí a stoprvní zkritizuje, budu dumat, proč to udělal. Zradu neodpouštím a nezapomínám, když mě někdo urazí.

Takže se stane, že se po přečtení negativní kritiky svého filmu zamyslíte a třeba i pochybujete?

Ano. Hotový film Kluci z hor jsem poslal kritičce paní Spáčilové. Ta se na něj podívala, řekla, co je špatně, a já to předělal.

Jaký názor na filmové kritiky máte?

Lidé by měli jít do kina a udělat si vlastní názor, protože každý nemusí přemýšlet jako filmový kritik. Mně filmový kritik nevadí tolik jako ČSFD (Česko-Slovenská filmová databáze nabízející diskuze filmových fanoušků a hlasování o jednotlivých filmech, pozn. red.). Jsem schopen vám dokázat, že tam s filmy „hýbou“ a že to tam není fér.

TOMÁŠ MAGNUSEK

Narodil se 7. července 1984 v Náchodě.

Původním povoláním učitel, režisér, herec, scenárista, producent, moderátor.

V Praze vystudoval speciální pedagogiku, obor vychovatelství.

V roce 2002 založil organizaci Společné cesty, jež zajišťuje sociální služby osobní asistence.

Od roku 2011 je předsedou Obce spisovatelů.  

Od roku 2014 radní města Náchod. 

Majitel penzionu Viktorka v Ratibořicích.

V roce 2021 nominován na Cenu české filmové kritiky – nejlepší herec za film Shoky & Morthy: Poslední velká akce.

Režíroval například filmy Kluci z hor, Bastardi 3, Stáří není pro sraby a řadu dalších. Pro Bastardy psal i scénáře, stejně jako k dramatu Voda, čo ma drží nad vodou a dalším snímkům.