Turkmenským odborníkům se podařilo snížit intenzitu požáru v plynovém kráteru Darvaza v poušti Karakum, kterému se přezdívá Brána do pekla. S odvoláním na Irinu Lurjevovou z koncernu Turkmengaz o tom informovaly agentury AFP a TASS. Oheň v rozsáhlém kráteru hoří už desetiletí.
Prezident středoasijské země před lety podle stanice BBC nařídil likvidaci lokality z environmentálních důvodů a také ve snaze zvýšit export plynu.
"Intenzita hoření kráteru se oproti srpnu 2023 snížila více než třikrát, což potvrzuje účinnost přijatých opatření," uvedla Lurjevová na vědecké konferenci v Ašgabatu. Tohoto výsledku se podle jejích slov podařilo dosáhnout díky zintenzivnění těžby plynu z místního ložiska, což snížilo přísun plynu do hořícího kráteru. "Zatímco dříve byla obrovská záře z ohně viditelná několik kilometrů daleko, dnes zbývá jen slabý zdroj hoření," řekla Lurjevová.
Desítky metrů široký kráter Darvaza vznikl podle některých zdrojů v roce 1971 v důsledku lidské činnosti. Lurjevovová uvedla, že se tak stalo při nehodě během vrtání průzkumného vrtu. Sovětští geologové se poté rozhodli unikající metan, který je hlavní složkou zemního plynu, z bezpečnostních důvodů zapálit, aby zabránili případné otravě lidí a zvířat. Předpokládali prý, že plyn během několika dní vyhoří, ale ukázalo se, že ložisko je rozsáhlejší a oheň hoří v kráteru dodnes.
Někteří ovšem tuto teorii vzniku zpochybnili. Kanadský badatel George Kourounis, který v roce 2013 prozkoumal nitro kráteru, zjistil, že se vlastně přesně neví, jak vznikl, napsala před lety BBC a podotkla, že podle místních geologů vznikl už v 60. letech minulého století a zapálen byl v 80. letech.
Hořící kráter získal přezdívku Brána do pekla nebo Zářící Karakum a stal se turistickou atrakcí. Mezitím však začaly sílit globální obavy z dopadu emisí metanu a oxidu uhličitého na klima a v roce 2022 tehdejší prezident Gurbanguly Berdymuhamedov oznámil plán na uzavření lokality, napsala dříve agentura Bloomberg. Úřady poté podle ní navrhly vrt pro těžbu plynu z ložiska zásobujícího kráter, aby se komodita raději dostala na trh.
Středoasijský Turkmenistán od jeho nezávislosti po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 spravuje autoritářský režim nepřipouštějící prakticky žádnou významnou opozici. Izolovaná země se snaží diverzifikovat ekonomiku, která v drtivé míře závisí na obřích zásobách zemního plynu. Navzdory tomuto přírodnímu bohatství naprostá většina obyvatel země žije v chudobě.
