Ústava USA, podepsaná v září 1787, představuje pilíř americké demokracie a předobraz moderních státních zřízení. Tento vlivný dokument, inspirovaný evropským osvícenstvím, zavedl unikátní systém brzd a protivah mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí. Během své více než dvousetleté historie se ústava díky dodatkům pružně adaptovala na proměny společnosti, přičemž dodnes určuje veřejný i soukromý život v zemi.
Základním zákonem Spojených států amerických (USA), jejichž nezávislost byla vyhlášena 4. července 1776, se stala ústava. Ta byla přijata po vášnivých diskusích v září 1787, tedy více než deset let po vzniku USA, a v platnost vstoupila 4. března 1789. Slavný dokument, považovaný za předobraz ostatních demokratických konstitucí světa, od té doby ovlivňuje veřejný i soukromý život v zemi.
Vzniku konstituce předcházely čtyři měsíce vzrušených debat ústavodárného sněmu svolaného na jaře 1787. Jeho úkolem bylo nahradit nevyhovující Články konfederace, desetiletí starý dokument z dob boje amerických osad za nezávislost na Velké Británii. Sbor vedený Georgem Washingtonem byl pestrou směsicí lidí různého věku, názorů i charakterů. Nechyběli mezi nimi právníci, plantážníci, bankéři ani farmáři. Výsadní postavení zaujímal jedenaosmdesátiletý politický veterán Benjamin Franklin, mezi nejaktivnější debatéry patřil brilantní politický teoretik James Madison.
Z napjaté atmosféry se nakonec zrodil životaschopný kompromis. Ústava nakonec sjednotila do pevného celku 13 velmi odlišných severoamerických států, mezi nimiž se po revoluci postupně narůstaly sektářská rivalita a ekonomické a právní spory, množily se územní nároky a či například dohady o využití vod hraničních řek.
"Otcové zakladatelé" vycházeli při svých myšlenkách z evropského osvícenství, zejména z teorie anglického filosofa Johna Locka, podle níž je stát tvořen svobodnými a navzájem si rovnými individui, která se vzdala části svých práv ve prospěch jim nadřízené moci, aby byly trvale zajištěny obecné zájmy společnosti. Inspirací bylo i dílo francouzského filozofa Charlese Montesquieua, který je autorem teorie dělby moci. Byli však zároveň přesvědčeni, že spravedlivou vládu nelze založit jen na víře v ctnost a dobrou vůli. Do ústavy proto zakotvili celý systém kontrolních vazeb a pojistek, které navzájem vyvážily vliv jednotlivých mocenských center a institucí. Mezi nejdůležitější z těchto opatření se řadilo oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci ve státě, a stanovení práv jednotlivých členských států v rámci americké federace. Vlivy na konečnou podobu Ústavy jsou přisuzovány i tzv. Irokézské lize, to je seskupení několika irokézských kmenů s poměrně demokratickou vládou.
Ústava stanovila, že Spojené státy americké jsou prezidentskou republikou s federativní formou státního zřízení. Byla koncipována tak, aby se nejvyšší orgány státní moci ve své činnosti navzájem kontrolovaly a vyvažovaly. Sněmovna reprezentantů (křesla jsou rozdělena všem státům úměrně k počtu obyvatel) je jako celonárodní zastupitelský orgán vyvažována Senátem (každý stát má v Senátu dva členy) a ten zase Sněmovnou reprezentantů, neboť obě komory Kongresu mají fakticky stejná práva. Kongres má být "vyvažován" prezidentem, který díky svému právu veta může neutralizovat činnost Kongresu. Na druhé straně Kongres, nadaný výjimečnými právy v zákonodárné a finanční oblasti, může omezovat a brzdit činnost prezidenta.
Nejvyššímu soudu tvůrci ústavy poskytli právo přisvojit si funkci ústavního dozoru, což mu jako jedinému kompetentnímu vykladači ústavy dává právo zrušit jakákoli rozhodnutí prezidenta nebo Kongresu, dospěje-li k závěru, že jsou protiústavní. Nejvyšší soud je jmenován prezidentem se souhlasem Senátu. To znamená, že každý nejvyšší orgán státní moci závisí na druhém.
Ústava byla podepsána na závěrečném zasedání ústavodárného konventu 17. září 1787 celkem 39 přítomnými delegáty. Konvent rozhodl, že k ratifikaci postačí souhlas devíti států, což se stalo v červnu 1788 (do května 1790 ústavu ratifikovalo všech 13 států). V březnu 1789 ústava oficiálně vstoupila v platnost a v dubnu téhož roku již na ústavu přísahal historicky první americký prezident George Washington.
Originální znění konstituce čítalo kromě preambule sedm článků, týkajících se většinou rozdělení moci ve společnosti. Nejrůznější pravomoci byly rozděleny nejen mezi různé federální instituce, ale také třináct republikánských státních vlád. Důležité opatření obsahoval šestý článek, který nadřadil novou ústavu všem ostatním zákonům země. Pro další vývoj a rozšiřování listiny byl pak klíčový pátý článek, který stanovil možnost přijetí takzvaných dodatků k doplnění původního textu.
Prvních deset dodatků rozšířilo ústavu již po dvou letech, neboť sedm států ústavu ratifikovalo jen s podmínkou, že bude doplněna články o lidských a občanských právech. Proto Kongres již v září 1789 schválil deset doplňků, které jsou dnes známé jako Listina práv (Bill of Rights) a které vstoupily v platnost v listopadu 1791. Dodatky proklamují svobodu slova, tisku, shromažďování a vyznání (při přísné odluce církví od státu), členským státům povolují domobranu a ochranu jejich práv či zakazují násilné ubytování vojska v soukromých domech. Rovněž zaručují svobodu osobnosti a nedotknutelnost soukromého majetku, právo vlastnit zbraně, zatčení povolují jen na základě soudního příkazu, zavádějí porotní soudy, zakazují ukládat nepřiměřeně vysoké pokuty a kruté tresty a obžalovaným dávají právo na právní pomoc. Dva závěrečné články doplňků zajistily i ta práva občanů a států, která sice nejsou do ústavy zahrnuta, ale jichž už občané a státy požívají.
Dnes je nedílnou součástí amerického základního zákona již 27 dodatků. Například třináctý dodatek ústavy, přijatý 18. prosince 1865, znamenal zrušení otroctví a svobodu pro miliony černošských otroků zemědělského jihu, 19. dodatek z roku 1920 dal ženám volební právo. Jediným přijatým a později zcela zrušeným dodatkem v historii byl ten "prohibiční" s číslem 18, zakazující v letech 1919 až 1933 výrobu, dovoz a konzumaci alkoholických nápojů. Zatím poslední, 27. dodatek ústavy, jehož ratifikace začala již v roce 1789 a dokončena potřebným počtem států byla až v roce 1992, se týká platů členů Kongresu. Kongres za dobu platnosti ústavy navrhl k ratifikaci celkem 33 dodatků, z nichž ale šest nebylo ratifikováno potřebnou většinou třech čtvrtin států.
