Akce měla odvrátit ekologické hnutí od protestů proti francouzským jaderným zkouškám, vyvolala ale zcela opačný efekt. Před 40 lety, 10. července 1985, potopili agenti francouzské tajné služby v přístavu novozélandského Aucklandu vlajkovou loď hnutí Greenpeace Rainbow Warrior (Duhový bojovník), která hodlala protestovat proti francouzským jaderným pokusům. Útok, při kterém zahynul portugalský fotograf, byl po celém světě odsouzen, organizace Greenpeace si po něm získala řadu dalších stoupenců a Francie později pozastavila jaderné zkoušky.
Francie v 80. letech 20. století zkoušela na tichomořském atolu Mururoa nové jaderné zbraně. Hnutí Greenpeace, které bylo proti těmto zkouškám, plánovalo přijet s několika loďmi k atolu a protestovat i pomocí nelegálního vniknutí do francouzských vojenských zón. Tomu měla zabránit akce francouzské tajné služby DGSE, jejíž agenti připevnili k trupu lodi dvě nálože. Po druhém výbuchu šel Duhový bojovník ke dnu, na jeho palubě zahynul fotograf ve službách hnutí Fernando Pereira (35).
Útok odsoudil celý svět, a to včetně Francie, která zprvu popřela jakékoli napojení na akci. Většina francouzských agentů DGSE zmizela, dva z nich - major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieurová - byli ale s falešnými švýcarskými pasy jako manželé Sophie a Alain Turengeovi zadrženi novozélandskou policií. A oba se přiznali. Ve Francii to vyvolalo pozdvižení.
Po článcích v listech Le Monde a The Times, že o celé akci věděl prezident François Mitterrand, rezignoval ministr obrany Charles Hernu a byl odvolán šéf DGSE admirál Pierre Lacoste. Premiér Laurent Fabius poté uznal odpovědnost Francie za celou akci a Mitterrand zastavil jaderné zkoušky.
Po 20 letech, v červenci 2005, pak Lacoste řekl, že Mitterrand celou operaci osobně schválil. Mitterrand sice již dříve připustil, že nařídil vojenským silám, aby se bránily proti zasahování do jaderného programu Francie v Tichomoří, zároveň však popřel, že by sehrál nějakou úlohu v útoku. Jaderné zkoušky potom obnovil prezident Jacques Chirac v roce 1995.
Zajímavá informace se na veřejnost dostala v roce 2006. Gérard Royal, bratr tehdejší socialistické kandidátky na prezidenta Ségolene Royalové, měl být v roce 1985 neznámým útočníkem, který umístil nálož na loď Greenpeace. Deníku Le Parisien to prozradil jeho mladší bratr Antoine. Několik francouzských médií však citovalo své zdroje z tajných služeb, které Antoinovu informaci dementovaly.
Oba zadržení agenti byli v listopadu 1985 za neúmyslné zabití a poškození cizího majetku odsouzeni k deseti letům vězení na Novém Zélandě. Poté, co v únoru 1986 souhlasila Francie (po vyjednávání tehdejšího generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllar) s omluvou Novému Zélandu a vyplacení odškodnění ve výši 6,5 milionu dolarů, byl oběma agentům trest změněn na tříleté "domácí vězení" na odlehlé francouzské základně na polynéském ostrově Hao. Již v prosinci 1987 však Francie i přes dohodu odeslala Mafarta zpět do rodné země na léčení a v květnu 1988 jej následovala i Prieurová, protože byla v jiném stavu.
V roce 1987 Francie zaplatila odškodné i Greenpeace a pozůstalým. Ekologickému hnutí se na základě mezinárodní arbitráže dostalo satisfakce za zničenou loď a za další újmy ve výši přesahující osm milionů dolarů. Poslední cesta neopravitelného Duhového bojovníka, třístěžňové plachetnice o výtlaku 418 tun, vedla na dno jednoho z novozélandských zálivů. Zde slouží jako umělý útes nejrůznějším mořským organismům. Za odškodné hnutí Greenpeace nakoupilo další loď, která byla pojmenována Rainbow Warrior II. V říjnu 2011 potom hnutí spustilo na vodu loď Rainbow Warrior III.
Celá událost byla i několikrát zfilmována. Známý je například film Potopení lodi Rainbow Warrior z roku 1992, ve kterém si kapitána lodi Petera Willcoxe zahrál Jon Voigt.
