Veronika Khek Kubařová: Plní se mi sny, o nichž jsem neměla tušení

Kvůli roli v seriálu Limity, tedy z pracovních důvodů, jste si obarvila vlasy na blond. Záměr byl udělat z vás drsnější ženu. Vnitřní i vnější změny k herecké profesi patří. Jsou ale mantinely, za které byste nešla?

Přemýšlela jsem o tom, kde je má hranice. Moc si neumím představit, že bych si vyholila hlavu. Která role by za to stála? Možná ta, která by otevírala dobré téma. Ještě před blondýnou jsem kvůli roli ve filmu Poklad měla mikádo. Krásných rolí si člověk váží, takže možná bych někdy i dohola šla.

A jak vnímal změny manžel nebo rodiče?

Rodiče to vzali v pohodě. Ale můj muž mi zakázal všechny tyhle proměny, že to prý ať raději nechodím domů. A já to udělala. On je ale úžasný. Říká mi to samozřejmě s nadsázkou, ví, že jsem herečka, navíc on sám je režisér. V divadle je škála možností velká, včetně paruk, ale u filmu na kameru je vše nepřirozené vidět. Takže manžel se chvilku sžíval s mikádem i blond vlasy, ale myslím si, že nakonec ho potěšilo, že mohl mít na chvilku doma tři v jednom.

Jste pro mě jedna z mála hereček, která není zaškatulkovaná do určité role. Točíte filmy, hrajete divadlo. Měla jste štěstí na režiséry, nebo jste jen byla ve správnou chvíli na správném místě?

Nemohu si stěžovat, sama nevím, čím to je. Byla jsem princezna, potvůrka, ale spíše pozitivnější nebo adekvátní mému věku. Teď jsem si v seriálu Limity zahrála starší ženu a brala to jako další skvělou příležitost. Asi mám v životě opravdu štěstí a vážím si toho.

Role ve filmu Poklad znamenala strávit dva měsíce na Bali. Měla jste z toho cestovatelský zážitek, či šlo jen o náročnou práci v hezkém prostředí?

Přiznám se, že velmi ráda cestuji. Je to vroubek na mé snaze žít ekologicky. Létání po světě je něco, čeho jsem se zatím nedokázala vzdát. Baví mě poznávat místa, lidi, svět a mít nadhled i nad svými problémy, nad životem. Jenže ráda cestuji s partnerem, sdílíme to nablízko a svým tempem. To byl opak natáčení. Byla jsem dlouho pryč, daleko v cizí zemi. Věděla jsem, že tu zem nebudu moci poznávat. Byla to výzva, pracovat takhle intenzivně na něčem a nemít tu domácí základnu. Co bylo pro mě hodně velkým dobrodružstvím, bylo potápění. Musela jsem se ho pro ten film naučit, takže jsem si udělala potápěčský kurz. První ponor, který mám v potápěčském deníčku, byl ten natáčecí. Bali je pro potápění fascinující. Asi tu největší práci mi dalo soustředit se na hraní pod vodou a nevnímat to jako čerstvý nadšený potápěč.

Trvalo vám dlouho se rozhodnout, nebo vyzkoušet potápění byl váš sen?

Právě že vůbec. Můj manžel je potápka. Vidí vodu a skočí do ní. Já se na ni ráda dívám. Mám před ní respekt. Voda je pro mě vzácná věc. Vnímám to stále více. Teď nám doma netekla teplá voda, takže si uvědomuji důležitost a luxus otočit kohoutkem a moci se osprchovat. Nebojím se vody, respektuji ji. Naši instruktoři potápění se nás ptali, jestli nemáme strach, že to by bylo špatné. Ale respekt je ta dobrá varianta.

Byl natáčecí plán náročný?

Bylo to extrémně náročné psychicky i fyzicky. Jedním z faktorů je vzdálenost od domácí základny. Pro mě je psychohygiena důležitá, stejně jako kontakt s blízkými. Štáb i kolegové byli báječní, ale není to vaše rodina, postel, pes, který mi velmi chyběl. I samotné natáčení ve vodě, kaňonech, džungli, na moři, několik dní na lodi… Všichni si brali prášky proti mořské nemoci. Prášky utlumují a já si je nevzala. Byly tam těžké scény, hodně emocionální, a bála jsem se, že mi to zavře moji schopnost vcítit se do role. Zkusila jsem babskou radu a pila zázvorový čaj, který údajně vyrovnává žaludek. Přežila jsem to, ale houpala jsem se ještě několik dní, usínala a houpala se, chodila a houpala se, ležela a houpala se. Vše bylo v extrémních podmínkách. Domů jsem přijela už na hranici sil, myslím si, že už bych více dnů asi nedala.

Vaše fotky na Instagramu působily, že si to užíváte.

Posílala jsem fotky kolegům do Čech a všichni říkali: „Jé, dovolená na Bali. A ty se máš, to je super natáčení.“ Pak už jsem se zdráhala to s někým sdílet. Bála jsem se dát najevo, že jsem unavená nebo že je mi smutno, protože to nikdo nechápal. Na fotkách všechno vypadalo snově. Byl to sen, to se nevylučuje. Nerada bych, aby to znělo, jako že jsem si nevážila možnosti točit na Bali. Občas jsem si připadala jako Angelina Jolie, která cestuje po světě se štábem. Ale náročnost byla opravdu extrémní.

Mně se velmi líbil i děj filmu…

Jeho ústřední téma je vztah dcery s otcem, hledání společné cesty života. A pak poklad, který jsme všichni někdy hledali. Tedy já určitě. Svůj poklad jsem hledala s kamarádkou Zdeničkou. Když jsme žádný nenašly, alespoň jsme jeden zakopaly. Ve filmu je toho hodně a každý si tam něco najde.

Zmínila jste vztah otce a dcery. Jaký máte vy vztah s tatínkem? Neměla jste v sobě i uvědomění dálky a chuť si s rodiči zavolat?

Určitě. A to bylo právě těžké, protože jsme se míjeli časem, obrovským časovým posunem. Třeba jsem jim poslala fotky, pak přišla domů a měla čas si zavolat, ale oni už spali. Nebo jsem nevěděla, kdy přijdu domů. Vztah s tátou je pro mě velmi křehká věc. My jsme si spolu také hledali cestu, pokud jde o určité věci, které člověk má jinak než rodič. Byla to jedna z fází našeho poznávání, že si to člověk odžije v rolích. Musím přiznat, že jsem nedávno s tátou zažila nádherný moment. On létá malým letadlem a já jsem s ním nikdy neletěla. Táta si to nepřál. Mohla jsem létat s jeho kolegy, ale s ním ne. Nechtěl, aby se nám něco stalo. Ale nedávno mě poprvé svezl a bylo to fantastické, nádherné, byla jsem na něj fakt strašně pyšná, jaký je to borec. Cítila jsem, že ten moment byl pro náš vztah úplně zásadní.

Co ho přesvědčilo, že vás vzal?

To přišlo úplně spontánně. S manželem jsme se šli projít se psem kolem letiště v Rakovníku, kde on létá. A zrovna letadlo, kterým táta létá, tam stálo. Najednou ke mně přišel a říká: „Nechceš se proletět, když jsme tady?“ A já na to: „Ty chceš? Vždyť jsi nikdy nechtěl.“ Chvíli jsem se bála, ale pak jsem si řekla, že se chci konečně proletět se svým tátou v letadle. Byl to fakt doják.

Teď máte z mého pohledu další doják v podobě divadelního představení Brácha. Za dvojroli Anity a Wendy jste se dokonce umístila v širší nominaci na Cenu Thálie 2023. Co vás přesvědčilo vzít tak náročnou roli?

Přiznám se, že mě nesmírně lákalo zkoušet s Markem Němcem a Igorem Orozovičem. Jsou to kolegové podobného věku a na divadle jsme se míjeli. Navíc jsem si dlouho přála hrát v Divadle Ungelt. Vnímám ho jako divadlo velkých osobností, takže jsem si vážila, že mě asi považují také za hereckou osobnost, která se toho může zúčastnit. Dali mi důvěru, jež přišla v době, kdy jsem zvažovala divadelní odchod na volnou nohu. Pak jsem dostala do ruky scénář a musím přiznat, že jsem netušila, jaké herecké hloubky společně s režisérem Pavlem Ondruchem najdeme a o čem všem to je – o paměti, vině, sourozencích, talentu, rodině, o vztahu dítěte a rodičů, muže a ženy.

Jsou pro vás obě herecké polohy – film a divadlo – stejně důležité?

Moje sny o herectví se odehrávaly před kamerou. Pak jsem se dostala na hereckou školu, kde se vyučuje divadelní herectví, základ řemesla. Jak mluvit, jak pracovat s velkým prostorem, jak se převtělovat. Když se zpětně podívám, to filmové herectví mi chybělo. Zavedla bych na hereckých školách alespoň workshopy. Poté jsem dostala nabídku na angažmá do Mladé Boleslavi, potom do Dejvického divadla. Občas jsem něco natočila, ale na moc dalších aktivit nebyl prostor. Měla jsem pocit, že divadlo zabírá strašně moc času. Je to opravdu neuvěřitelně náročná práce, ale nedá se to vysvětlit, stejně jako náročnost natáčení na Bali. Vždy pak přijdou argumenty: Nestěžuj si, nerubeš v dole, nevstáváš do pekárny ve tři ráno, neoperuješ lidi. Hraní mě baví, ale potřebovala jsem si ho rozložit. Došlo mi, že mám ráda divadlo, film, seriály, ale chci mít i více energie pro svůj život. Jsem pak spokojenější.

Bylo pro vás náročné se do některé role dostat?

Já osobně se do rolí dostávám většinou snadno, ale vystoupit z ní je leckdy horší, další věc je hledání. To bylo právě v představení Brácha, které má široký rozptyl věku. Puberta, kterou mám dávno za sebou, střední věk, jemuž docela rozumím, a pak je tam ještě stáří. Vydat se do něčeho, co člověk nezná. To je pro mě herecká výzva.

Člověk, který se vydává na hereckou cestu, v určitých fázích sní o něčem, co si chce zahrát. Princeznu máte za sebou, co dál?

Mám jednu snovou roli, která mě provází. Už se i blíží doba, kdy bych ji věkově mohla hrát. Je to markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí. Zákeřná žena, jež manipuluje lidmi. Líbí se mi ve filmovém pojetí Valmonta, kde intriky dělá s laskavou a milou tváří. Ale mně se plní spousta snů, o kterých jsem ani neměla tušení.

Musím však říct, že i váš hlas je úžasné poslouchat. Napadlo vás, že budete někdy namlouvat ­audioknihy?

Audioknihy, to je herecké odvětví, které miluji. Člověk si může sám stvořit postavu. To je pro fantazii velká potrava a radost. Těch knih mám za sebou opravdu hodně – Poslední aristokratka (Evžen Boček), Hvězdy nám nepřály (John Green), Povídání o pejskovi a kočičce (Josef Čapek), Emma (Jane Austen), Listopád (Alena Mornštajnová), Jeden život (Guy de Maupassant) nebo Agnes a Zakázaná hora (Veronika Hurdová). Dabing je naopak pro mě něco úplně jiného. Jeden laskavý režisér, pan Žďánský, mě obsazuje a dává mi trpělivost i prostor. Učím se, ale vím, že mi to ze všeho jde nejméně. Audioknihy jsou pro mě větší svoboda, ale potřebuji to číst dopředu. Nedám to úplně spatra, ale nejsem ani zastánce poznámek.

Kontakt s lidmi ale milujete. Co vím, není vám cizí ani role moderátorky. Často moderujete charitativní akce. Je to důvod, proč si stoupnete před lidi?

Ano, to jste odhadla úplně přesně. Mám pocit, že mohu moderovat jenom věci, za které nedostávám peníze. Jen díky tomu mě to baví. Cítím zase ten pocit svobody pro dobrou věc. Nevadí, že nejsem stoprocentní, protože nejsem stoprocentní moderátorka. Naposledy to byl projekt Světlo pro Světlušku, který jsem moderovala s youtuberem Kovym. On je inteligentní, veselý člověk, takže jsem se s ním cítila v bezpečí.

Co vy a móda? Přijdete mi velmi kreativní…

Děkuji za kompliment. Já si totiž o sobě dlouho myslela, že nemám vkus. Když se někde objevím, módní policie mě rozcupuje. Pořád více si ale uvědomuji, že chci být oblečená sama za sebe tak, abych s tím byla já spokojená. A to jsou často právě úplně ty basic věci. Mám ráda bílou, len, přírodní materiály a snažím se kupovat české značky. Hlavně udržitelné materiály. Baví mě recyklace, když se to podaří. Nedávno jsem dostala od sestry mikinu, kterou mi pomalovala motivem Malého prince. Na naše focení jsem si vzala bomber, který ušila moje kamarádka, návrhářka Petra Wagner, s níž se známe už mnoho let. Její oblečení je ruční práce.

Ještě se vrátím k rodině. Mluvila jste o vztahu s tatínkem. Co ale maminka a sestra?

Jsem za svoji rodinu strašně vděčná. Máme teď úplně skvělé období i s mámou a ségrou. Blíží se mi čtyřicítka a já vnímám ten krásný vztah a život rodičů. Nedávno jsem se dívala, jak jsou oba úžasní, jsem na ně strašně pyšná. Snaží se dobře jíst, sportovat, změnili nějaké své návyky, což není legrace. Mamka se začala učit anglicky. Dává mi to sílu a pocit, že tady spolu budeme dlouho. A moje sestřička je báječná, nedávno jsem se stala nejpyšnější tetou na světě.

Cítíte, že je chcete v jejich životech následovat?

Moje maminka je fantastická kuchařka. Mohla by vydat kuchařku nebo vařit, péct a prodávat to, protože na co sáhne, to jí jde. Maminka z pohádky. Je učitelka v mateřské škole. Moc bych si přála být jako ona, jenže s tím mým pracovním tempem nemám ani víkend. Půl roku mám volno úterý–středa, pak středa–čtvrtek. Chaotický život, to jsem já. Neumím ještě najít klid na vaření. Naštěstí můj manžel má hotelovku, takže skvěle vaří. Ani my nemáme doma stále harmonii, ale vždy se vše vyřeší. Rozhodně si nemám na co stěžovat.

VERONIKA KHEK KUBAŘOVÁ

Narodila se 1. června 1987 v Rakovníku.

Absolventka Pražské konzervatoře.

Filmovou hereckou kariéru začala v komedii Rafťáci, objevila se v televizním filmu Stříbrná vůně mrazu a televizních pohádkách 100 + 1 princezna nebo Škola ve mlejně.

V roce 2008 vytvořila roli princezny Rozmarýny v pohádce Nejkrásnější hádanka. Úspěch znamenala role po boku Ivana Trojana v televizním snímku Juraje Herze Dívka a kouzelník, za niž získala cenu pro Televizní objev roku 2009. Poté hrála ve filmech, jako jsou Ženy v pokušení, Tři bratři či Ženy v běhu.

Působila v Městském divadle Mladá Boleslav, Městských divadlech pražských a Dejvickém divadle. V současné době účinkuje v Divadle Ungelt.