Viliam Poltikovič: Kamera, která natočí duši, tu zatím není

Máte netradiční jméno, zní trochu rusky a trochu jugoslávsky. Máte tam nějaké kořeny?

Nemám. Rodiče jsou ze Slovenska.

Pamatuji si, že když jsem si jako dítě uvědomil, že jednou umřu, nebylo mi z toho pocitu dobře. Kdy jste na to přišel vy? Je to individuální, nebo to přichází v určitém roku vývoje jedince?

Je to individuální. Jako malé dítě jsem měl ke smrti rozporuplný vztah, ale zároveň pro mě byla přirozenou součástí života.

Kdesi jste přiznal, že jste jako dítě hodně četl, ale právě knihy o životě a smrti. Není to trochu divné u malého kluka? Copak se vám nelíbily mayovky či verneovky?

Ty jsem četl také, ale měl jsem i zdroje literatury, která vyšla za první republiky a zabývala se spiritualitou. Otázky smyslu našeho bytí mě provázejí odmalička. Proto jsem hledal odpovědi i v knihách. Jako kluk jsem také dostal osmimilimetrovou kameru a točil své filmy jako samouk.

Zachovaly se vám do dnešní doby, abyste mohl srovnat, jak velký kus jste v životě ušel?

Ano, něco se zachovalo. Větší kus cesty udělala spíše snímací technika. Mé osmimilimetrové filmy byly většinou černobílé a němé. Začínal jsem s natáčením přírody, rodiny, následovaly určité stylizace, obrazové metafory a teď spíše osvěta.

V letech 1979–1984 jste studoval katedru dokumentární tvorby, ale také zcela odlišný obor – jadernou fyziku. Proč tento značný tematický odskok?

Na základní škole jsem i pod vlivem sci-fi literatury dost žil vymýšlením teorií. Například teorie izolovaného atomu, využití elektrostatické energie Země či éteru jako zdroje levné a neomezené energie. Bavilo mě to a byl jsem k tomu disponovaný – školní úlohy jsem počítal zpaměti. Jakmile se úkol přečetl, znal jsem výsledek. Na gymnáziu nadšení pro fyziku opadlo, ale zájem o poznání podstaty hmoty, času a prostoru zůstal. Myslel jsem, že věda mi na základní otázky pomůže odpovědět, a přihlásil se na jadernou fyziku. Když jsem však poznal, jak je matematika – královna věd – omezená či vymezená několika axiomy, ztratila pro mě půvab. Není všeobjímající, platí jen ve vymezeném rámci. Po roce jsem tedy studium ukončil, začal jsem pracovat v tehdy Československé televizi jako asistent filmového střihu a pak nastoupilo studium na FAMU.

Říkáte, že máme přímý vliv na to, v čem žijeme, každý utváří svoji realitu a je důležité se vnitřně osvobodit. Kdy jste k tomuto poznání došel?

Poznání – poznávání je proces, neustálý proces. Řadu věcí jsem znal jako dítě, ale plné uvědomění si toho je právě ten proces, který běží stále. Důležité období bylo během studia na vysokých školách.

Každý za život dojde k nějakému poznání, nashromáždí informace, zkušenosti, vědomosti. Kam po smrti daného jedince přijdou?

Nic se neztrácí a vše je přítomno ve věčném TEĎ. To je alespoň moje zkušenost. Schopnost napojení se je určitě rozhodující. V procesu poznání, jako ve všem, je ve hře mnoho úrovní, nedá se to zjednodušit.

Když vás člověk poslouchá nebo čte vaše rozhovory, narazí na odborné výrazy jako kykeon (halucinogenní nápoj), šišinka mozková nebo ayahuasca (látka používaná při šamanském obřadu, vyvolávající změnu vědomí). Jste přijímán bez problémů, nebo se někdy stalo, že vám přítomný lékař dal svoji vizitku a pozval vás k sobě na psychiatrii?

Co člověk, to názor. Teď se doba názorově hodně posunula k větší otevřenosti, ale už za socialismu jsem se setkával s odborníky na stejné vlně. Kdyby mě nějaký lékař chtěl poslat na psychiatrii, je to spíše jeho vizitka. Stále je tu mnoho odborníků, kteří svůj názor z principu měnit nechtějí nebo nesmějí.

Věnujete se hodně tematice smrti. Zkoušel jste u umírajících zachytit, zda z mrtvého odejde jeho „duch“?

Podívejte se na film Tajemství smrti, tam je odpověď, jež vznikala dlouhá léta. Kamera, která by natočila duši, tu zatím není. Něco se zachytit dá, ale vyžaduje to specifické podmínky a okolnosti. Jenže v dnešní době, kdy vám umělá inteligence udělá cokoli na počkání, s tím velkou díru u materialistických skeptiků stejně neuděláte.

V jednom rozhovoru jste říkal, že umírající člověk vidí svůj život očima blízkých, kteří s ním žili. Zní to zajímavě, pro mnohé to asi musí být hodně nepříjemný zážitek, ale naše otázka zní: Jak jste k tomuto poznání přišel? Je pro to nějaký důkaz?

Jde o fenomén sdílené smrti, který je podrobněji představen ve zmíněném filmu. Zažily to tisíce lidí, lékaři, zdravotnický personál, pracovníci paliativní péče – někteří z nich po promítnutí filmu Tajemství smrti za mnou přišli a řekli mi, že vše je pravda, že to zažili. Děkovali, že to zaznělo ve veřejném prostoru.

Japonci prý tvrdí, že smrt je vyvrcholením života. Myslíte, že člověk, který umírá na rakovinu pod morfiem, napojen na různé hadičky, by s nimi souhlasil?

Jak jsem už řekl: Co člověk, to názor. Smrtí těla se pro každého život v těle završí, vyvrcholí. Každý ale máme to vyvrcholení jiné.

Váš seriál Brána smrti měl třináct dílů a vysílala ho Česká televize. Měl prý velkou sledovanost, ale další spolupráce se nekonala. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Obecně platí, že kdo se bojí, se dobře ovládá. Jak tomu bylo v České televizi, s tím nechci ztrácet čas. Když připravovala vysílání na začátku své dráhy televize Nova, obrátili se na mě se zájmem o spolupráci. Pak došli k tomu, že jsem spíše režisér pro ČT2. A v ČT2 asi došli k tomu, že už ani pro ně. Nestěžuji si, jen konstatuji.

Jan Amos Komenský měl zajímavé myšlenky, podle kterých by lidé spolu mohli žít v klidu a míru, přesto nenašly u mocných odezvu. Proč někomu vadí žít v harmonii a míru, když plán, jak to udělat, je známý a stačí ho uvést v život?

Život je pojatý ve velkolepém rozmachu a protikladech – my ho poznáváme a v různých etapách života se ztotožňujeme s jeho různými aspekty –, to je proces poznávání. Světy, kde to vypadá více podle Komenského, ale existují.

Jak se vám líbil film Petra Vachlera Tajemství a smysl života? Bral jste ho jako konkurenci, nebo jako další střípek do mozaiky poznání?

Pro mě není nic konkurencí, naopak jsem rád, když nejsem v tématech zabývajících se přesahem a spiritualitou sám. Jsem rád i za Petrův film. Jeho vložené úsilí je ve filmu vidět, má svou cenu a význam.

Máte zajímavou teorii sté opice, která říká, že pokud se změní určité kritické množství lidí, změní se všichni. Myslíte, že to lidé stihnou, než nás totálně pohltí umělá inteligence a všechno bude kontrolované a kontrolovatelné?

Není to moje teorie, je to dokonce prokázaný fenomén. Jsem optimista, očekávám blízkou pozitivní změnu, mnohé už je zjevné, ale je to na lidech.

Vyslovil jste myšlenku, že „civilizace nabrala podivný směr, a pokud nedojde k nějaké transformaci, končíme tady“. Měl jste na mysli především systém hodnot, který lidé nyní uznávají, či hlavně ekologické dopady na planetu?

Nejen to. Zeptal jsem se himálajských orákul (orákula jsou věštci nebo věštkyně, kteří se v transu účastní divokého buddhistického rituálu, pozn. red.), o kterých mimochodem dokončuji nový film Pomoc neviditelných, jak vidí současný neutěšený svět. Odpověděli mi, že je to výzva především pro západní euroamerický svět, který je až příliš zahleděn do materiálních hodnot a svých zájmů, a že je třeba se otevřít vnímání celku – nejsem tu sám se svými zájmy, ale jdeme všichni společně cestou v proudu života, v proudu bezpočtu bytostí, které také chtějí být šťastné a dosáhnout naplnění. V tom si máme pomáhat, být empatičtí, ohleduplní. Jak mi řekl tibetský státní věštec – nejvýznamnější orákulum – mír je v naší mysli, když zkrotíme naši mysl, omezíme svůj egoismus a rozvineme altruismus, bude mír ve světě.

Život jste popsal jako lunapark: někdo chce jít na kolotoč, jiný na jízdu hrůzy a není recept na to, co je správné a co není.

Všeho do času. Také mi bylo řečeno, že toto je zlá doba, kterou se nesmíme nechat strhnout. Je třeba vydržet, nepodlehnout. Lepší časy snad přijdou brzy. Každý může změně pomoci.

Staří Slované prý neměli žádná přikázání, hlavním kritériem byla láska. Když člověk žije v lásce, ví, čím by ublížil druhému, a tak to nedělá. To je moc hezký návod na klidný život. Podle vás tuto myšlenku zahubili kněží, kteří věděli, jak je pro ně nebezpečná. Jak jste k tomu poznání přišel?

Vyprávěli mi o tom kdysi zástupci staroslovanské předkřesťanské víry na Sibiři. Do odlehlých sibiřských oblastí prý dorazilo křesťanství teprve asi před 150 lety. Náboženství se svými dogmaty a přikázáními je bezesporu součástí mocenské struktury. Kde je otevřenost, láska a svoboda, tam je i rozlet lidského ducha.

VILIAM POLTIKOVIČ

Narodil se 28. února 1958 ve Znojmě.

Filmový režisér, český dokumentarista a spisovatel.

V roce 1984 vystudoval katedru dokumentární tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze.

V rámci vojenské služby byl zaměstnán v Československém armádním filmu. Do roku 1989 pak pracoval jako skladník. Kontinuálně tvoří filmové dokumenty převážně s duchovní a cestovatelskou tematikou. 

Dosud natočil přes 120 dokumentárních snímků a pracuje zejména pro Českou televizi.

Napsal knihy: Duše východu (1995), Touha po absolutnu – Svatí muži Indie (2003), Brána smrti (2015), Příběh tantry (2020).