Režisér a herec Vít Olmer je podepsán pod jedněmi z nejzásadnějších českých filmů 80. a 90. let. Kultovní Bony a klid, Jako jed, polistopadový fenomén Tankový prapor nebo ceněné televizní projekty mu přinesly respekt i popularitu. Přestože mu v mládí režim zatrhl kariéru v Hollywoodu a na dlouhá léta zakázal točit, elán ani smysl pro nadhled ho neopustily. Dnes tvrdí, že mu nejvíc schází inteligentní humor.
Opravdu vás už nic nedokáže rozesmát?
Politické debaty bývají někdy zábavné, ale spíš smutně. Jinak toho kolem sebe moc nevidím. Když se podívám na to, co dělali Šimek s Grossmannem, Horníček nebo Kopecký – to byla úroveň. Možná to zní staromilecky, ale nejsem s tím názorem sám. Na některé pořady, co se dnes vysílají, se prostě nedá koukat.
Když tedy potřebujete zlepšit náladu, saháte do archivu?
Ano. Pustím si starší české filmy, třeba Hoří, má panenko. Nebo Mr. Beana. Ne že by dnes vůbec nevznikaly dobré filmy – například Vlastníci jsou podle mě skvělí. Ale humor musí jít ruku v ruce s inteligencí a načasováním. Není to o tom, říkat jedno sprosté slovo za druhým. Jak říkal Werich: Občas to zaznít může, ale musí to mít smysl.
Vy sám jste s Werichem zažil nejednu historku…
Ano, například v Mnichově za hluboké normalizace. Na jevišti při premiéře filmu Až přijde kocour dostal kytku a on ji – na pódiu, před publikem – začal z recese jíst. To byl Werich.
Pojďme ke snímku Bony a klid. Vzpomínáte, jak ten film vznikal?
Radek John tehdy napsal Memento o narkomanech. Přinesl mi nápad na veksláky a já ho považoval za skvělý. John se do tématu ponořil, sbíral materiály a pak jsme to společně psali. Já se zrovna vrátil z Ameriky, kde se promítal Jako jed, a byl jsem plný energie. Vrhli jsme se do natáčení, s naprostou vervou, cenzura necenzura.
Po revoluci následoval Tankový prapor… Euforie?
Obrovská! Měl jsem tehdy na výběr – mohl jsem dělat Svěrákovu Obecnou školu, ale Tankový prapor mě nadchl. Drsný, komediální, a přitom inteligentní. Nikdo neměl peníze, lidé si brali půjčky, honoráře byly malé, ale všichni jsme do toho šli s nadšením. Byla to šance vyřídit si účty s minulostí.
Stalo se při natáčení něco, na co nikdy nezapomenete?
Samozřejmě. Náš pyrotechnik – říkali jsme mu „ohňový mužíček“ – rád při pyrotechnice všechno přeháněl. Používaly se slepé náboje, ale on se jednou spletl a střílelo se naostro. Na jednom z tanků stál Mirek Donutil. Když se to dozvěděl, málem dostal infarkt.
Jste i herec. Diváci vás mají v paměti například z filmů Jarní vody, Muž z prvního století, Ďáblova past, Zlaté kapradí a také třeba z detektivky Juraje Herze Holka na zabití.
Ale herec jsem byl spíš z donucení. Říkali: To je krasavec, ten nám bude hrát milovníky (smích). A nakonec i vraha v Holce na zabití.
A přitom vám kdysi unikl Hollywood…
Ano, měl jsem hrát v komedii Rusové přicházejí! Rusové přicházejí! Měl to být mírový film, kde se sovětská ponorka, která má poruchu, dostane k americkým břehům. První důstojník – já – se zamiluje do Američanky. Nabídli mi tenkrát velké peníze, ale mě soudruzi nepustili. Film pak sbíral ceny, paradoxně se hrál i na festivalu v Moskvě. Pro mě hořká vzpomínka.
Když jste obsazoval herce do svých filmů, co bylo klíčové?
Charisma. Stačilo pět minut s člověkem a věděl jsem, jestli se hodí. Rád jsem kombinoval herce s neherci, točil jsem s nimi moc rád. Třeba Jan Potměšil byl úžasný.
Který z vašich filmů podle vás zestárl nejlépe?
Nepouštím si své filmy každý den jako Chaplin, ale třeba Tu naši písničku českou II, která v porevoluční sametové euforii bohužel zapadla, což je škoda. Rád mám taky televizní film Tuláci, kde začínaly současné hvězdy – Vojta Kotek a Kryštof Hádek.
Nikdy jste neuvažoval, že s filmem skončíte?
(smích) To bych nepřežil! Jak říká moje žena Simona, bez filmu bych umřel. Já nic jiného neumím. Jsem manuálně úplně neschopný – ani hřebík nezatluču.
Co byste vzkázal svému mladšímu já na FAMU?
Asi nic. Byla 60. léta, skvělá doba, profesor Elmar Klos… Točilo se, co jsme chtěli. Bylo to krásné.
Co vás v životě nejvíc zasáhlo?
Rok 1968. Kariéra se rozjížděla, hrál jsem ve francouzském i americkém filmu Most u Remagenu. A pak přišel zákaz na deset let hraní i režírování, protože jsem ve svých filmech totalitní režim provokoval. Živil jsem se dabingem.
A na čem pracujete dnes?
Vymysleli jsme se Simonou, s níž jsme spolupracovali na sérii televizních 13. komnat, dokumentární pořad Den s osobností pro TV BARRANDOV. Zatím jsme natočili několik dílů, třeba s Jiřím Krampolem krátce před jeho smrtí, Václavem Vydrou, Ivo Šmoldasem, Štěpánem Marešem, profesorem Petrem Neužilem a Beatou Rajskou, významnou módní návrhářkou.
Kterou hlášku máte ze svých filmů nejraději?
Nevím, ale určitě by to nebyla „hláška“, to slovo nesnáším. Největší kompliment je, když diváci vidí podstatu filmu, ne pouze jednotlivé repliky. To je pro mě nejvíc.
Zářijové číslo 10/2025 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
