Vladimír Finsterle: Zdraví není v pilulkách, ale v rituálech

Když v roce 1999 spouštěl první českou on-line lékárnu, lidé se v té době běžně připojovali k internetu prostřednictvím vytáčeného spojení, Marku Zuckerbergovi bylo patnáct let a na jeho Facebook si svět musel ještě pět let počkat. Jaký nejlepší „prášek“ by vystudovaný lékárník a průkopník nakupování na českém internetu doporučil na kvalitní zdraví? „Základem je poslouchat své tělo, což může znít trochu ezotericky, ale není to tak.“

Jak se lékárník Vladimír Finsterle stará o své zdraví?

Začal jsem se tím více zabývat asi před 15 lety. Člověk si po pětačtyřicítce uvědomí, že tělu musí také něco vracet. V té době jsem začal běhat se synem a musím říct, že mě to tehdy opravdu chytlo. Našel jsem v tom velké zalíbení, především jako formu uvolnění a psychické relaxace. Absolvoval jsem pár amatérských závodů na pět a deset kilometrů. Ne maraton, ten, myslím si, člověka ničí. Jenže pak se zvolna ozývalo tělo, takže jsem musel změnit aktivitu.

Takže co, když ne běh?

Před půl rokem jsem objevil posilovnu. Vždycky jsem se podivoval, co tam ti lidé s činkami dělají. Do posilovny chodím půl roku, cvičím pod vedením fyzioterapeuta a musím přiznat, že je to skvělá náhrada za běhání. Člověk se zcela odpojí od okolního světa, je to vlastně forma meditace. Soustředíte se na správné provádění cviků, učíte svaly pracovat a správně zatěžujete kosti. Všechno do sebe zapadá. Naučil jsem se, že stejně jako v podnikání je potřeba začít pomalu a síly si rozložit, abyste měli radost i v cíli.

To je fyzické zdraví. Co péče o duši?

Tento přístup úzce souvisí i s duševním zdravím, což si uvědomuji i díky našemu projektu Zdraví pod lupou, ve kterém zjišťujeme, jak se Češi starají o své zdraví. Nedávno jsme například s psychologem Radvanem Bahbouhem mluvili o mentálním zdraví a vnímám, jak je vše propojené. Endorfiny z běhu nestačí. Člověk musí mít vnitřní pohodu a důvod se usmívat. Četl jsem knihu Inspirace Baťa, píše se v ní, jak každý den zdravil své lidi, i kdyby to bylo dvakrát nebo třikrát. Když vidíte reakce lidí, jak jsou překvapení až šokovaní tím, že se na ně vlastník usmál, je to úplně jiná dimenze mentálního zdraví. Mám teď i jednu čerstvou osobní zkušenost z Japonska – když se tam na někoho usmějete, vrátím vám úsměv s trojnásobnou intenzitou. To všechno se sčítá a přispívá k celkovému zdraví.

Máte nějaké konkrétní rutiny nebo návyky, jimiž podporujete své zdraví? Myslím třeba takové ty věci, jako je nějaká hodina, do které musíte být v posteli.

Spánek je klíčový. Přišel jsem na to, že pokud člověk v mém věku spí méně než 7 a více než 8 hodin, tělo s tím trošku bojuje. Není důležité jít spát vždy přesně v určitou dobu, ale dodržet těch 7,5 hodiny spánku. Takže když jdete spát o půlnoci, vstávat byste měl po sedmé hodině. Takhle si vlastně plánuji i svůj kalendář a držím se toho i o víkendech. Vstávat brzo o víkendu sice není vždycky lehké, ale to je právě ta rutina.

Ještě něco?

Druhá moje rutina je lehké protažení, cvičení, které má nějaká pravidla a trvá pouhých 5 minut. A pak studená sprcha, a to vždy ráno. Chce to sice trochu přemáhání, ale funguje to úplně skvěle. Jste pak lépe nastartovaný, tělo reaguje. Vedle těchto dvou každodenních drobností je potřeba věnovat čas vztahům.

Takže vedle práce si naplánovat čas pro rodinu a přátele?

Říkat si „tenhle den budu věnovat rodině a tento přátelům“, to nefunguje. Mělo by to být přirozenou součástí života. Na druhou stranu platí, že co si člověk nenaplánuje, to se obvykle nestane.

Hodně se dnes mluví o důležitosti rovnováhy mezi prací a odpočinkem, o work-life balance. Opravdu je to pro naše zdraví tak důležité, že byste to jako lékárník doporučil?

Samozřejmě. Když jsem teď byl na dovolené, odstřihl jsem se od veškeré práce. A držím se i zásady, že o víkendech se nepracuje. To už jsem se naučil před lety, protože jinak nikdy nevypnete. Pochopitelně vám hlavou běží myšlenky, ty nezastavíte, ale jít a otevřít počítač, to je špatně. Jasně, pokud vás čeká náročný týden, můžete si třeba v neděli večer něco uspořádat. Ale to je tak maximum.

Zažil jste vy sám situaci, kdy vás tělo nebo psychika zastavily a vy jste si řekl, že musíte něco dělat jinak?

Byly to asi dvě věci. Ta první souvisela právě s pohybem. Tělo mi dalo jasný signál, že pokud se nebudu hýbat, vrátím mi to i s úroky. To byl první varovný moment, kdy jsem si uvědomil, že bolesti jsou důsledkem mého životního stylu. Druhý okamžik se týkal vztahů, kdy mi v jeden moment došlo, že musím zvolnit, zastavit se a zamyslet se. Když pořád jedete naplno a soustředíte se jen na práci, nemáte pak prostor rozvíjet vztahy. Základem je poslouchat své tělo, což může znít trochu ezotericky, ale není to tak. Tělo vám to řekne bolestí, na vztahové věci vás zase upozorní lidé ve vašem okolí. A když těmto signálům nenasloucháte, těžko můžete očekávat, že prožijete život ve zdraví.

Jaký jste pacient, když už se dostanete do rukou lékaře?

Rady lékařů respektuji, ale musím přiznat, že jsem netrpělivý pacient. Očekávám, že se výsledky terapie dostaví rychle. Proto zastávám přístup, že pokud je problém vážnější a vyžaduje například operaci, neodkládám to. Vím, že za deset let bude rekonvalescence delší. Pokud je tedy operace jedním z doporučení, a ne nutně preferovaným, bavím se o něm s lékaři. Jsem tedy netrpělivý, ale respektující pacient, který rád zvažuje různé varianty.

A promítá se do zdravotních rozhodování nějak vaše role lékárníka?

Jako lékárník se vždy snažím najít alespoň dvě řešení problému a pak se rozhodnout. To souvisí s mým hodnotovým nastavením. V životě je pro mě velmi důležitá svoboda a ta je spojena s možností volby. Abyste měl možnost volby, musíte mít k dispozici minimálně dvě řešení. Tento princip se promítá i do mého přístupu k léčbě. Když si mohu sám vybrat proces léčby, jsem motivovanější.

Používáte v rámci každodenní péče o zdraví nějaké doplňky stravy, případně se cíleně něčemu vyhýbáte, například cukru?

Můj repertoár není nijak velký. Pokud mám delší schůzky, rozpouštím si hořčík. A když cítím, že na mě něco leze, začnu užívat vyšší dávky vitaminu C. I když racionálně vím, že tělo dávky nad 500 miligramů denně vyloučí, z praxe a pozorování svého těla vím, že mi to pomáhá zkrátit virózu. Ale to je jen moje osobní zkušenost. Pokud tělo funguje a z potravy získává vše, co potřebuje, jsou to jediné dvě věci, které pro sebe dělám.

A strava?

Co se týče stravy, musím přiznat, že v poslední době mám problém se sladkými nápoji. Vůbec mi nechutnají, tělo na přemíru cukru špatně reaguje. I kávu a čaj piji zásadně neslazené. Povolím si jen přírodní džusy, ne ty kupované, které jsou také doslazované. Omezit cukr ale neznamená, že si nedám zákusek. Ale zase – člověk ho nemusí sníst celý, stačí půlka a s někým se podělit.

Chutě se také během života mění. Tak jako on-line svět. Stránky Lékárna.cz jste zakládal v podstatě v internetovém pravěku, kdy dnešní česká e-shopová ikona – Tomáš Čupr – ještě neměla maturitu, Mark Zuckerberg na tom byl podobně a jeho Facebook spatřil světlo světa až pět let po vaší Lékárně.cz. Snad jen ten Seznam a Alza vás předběhly, i když i ten zelený mimozemšťan naši planetu ještě pěkných pár let ignoroval. Co bylo hlavní pohnutkou k založení webu?

Myslím, že to byly tři věci. Ta první byla čistě pragmatická. V roce 1998 jsem pobýval delší dobu ve Spojených státech a viděl, jak se tam digitální technologie a internet začínají rozvíjet a propojovat s marketingem. Byla to tedy inspirace ze zahraničí, kde už věci fungovaly. Druhým motivem byla snaha dělat něco smysluplného. Uvědomil jsem si, že pacienti jsou v otázkách zdraví závislí pouze na komunikaci s lékařem a že role lékáren byla v 90. letech nedoceněná. Pacienti si chodili do lékáren hlavně pro léky na předpis, na trhu byly nové léky, všechno zdánlivě fungovalo, všichni byli v pohodě a ani lékárníci se nemuseli příliš věnovat komunikaci s pacienty. Chtěl jsem proto vytvořit nízkoprahové prostředí, kde by lidé potřebné informace našli – ať už před návštěvou lékaře, nebo po ní, kdy už nebyli v takovém stresu – a aby si mohli vše ověřit a v klidu se rozhodnout. Lékárna.cz byla tedy původně zamýšlena jako informační portál, který vyvažoval informační nerovnost mezi zdravotníky a veřejností.

Říkal jste, že důvody byly tři…

Třetí důvod byl osobní. Zrovna jsem přemýšlel, jak dál v kariéře, a ptal jsem se sám sebe, v čem jsem vlastně dobrý. Spojil jsem to, co jsem vystudoval, tedy lékárenství, a co jsem dělal v korporaci, tedy marketing, a vyšlo mi z toho, že umím srozumitelným způsobem předávat informace tak, aby se lidé dokázali lépe rozhodovat. Byla to kombinace osobní motivace, inspirace a snahy vyřešit problém, který tu reálně existoval. Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, jak málo je tu internet rozšířený. Pamětníci si jistě vzpomenou na vytáčené připojení k internetu. Když ale něčemu věříte, takové detaily neřešíte.

Vytvořil jste tak vlastně model pa­cienta, který se sám vzdělává. Jak vnímáte tento fenomén, jenž dnes, i díky umělé inteligenci, nabírá na síle a který lékaři ne vždy rádi vidí? Kde je hranice mezi dobře informovaným pacientem a pacientem, který to už se „sebevzděláváním“ přehání a má tendenci poučovat lékaře?

Přístup k informacím jsem od začátku vnímal jako velice důležitý aspekt. Chtěl jsem, aby pacienti byli dobře informovaní a aby se tím posílila jejich ochota dodržovat to, co po nich vyžaduje léčba nebo prevence. Znám mnoho lékařů, kteří informované pacienty vítají. Mohou se pak věnovat přímo problému, protože v pacientovi vidí partnera pro diskuzi. Budoucnost zdravotnictví vidím právě ve vyváženém partnerství mezi lékařem, lékárníkem a pacientem, které je založeno na vzájemném respektu, kde kaž­dý nese svůj díl odpovědnosti. A samozřejmě chápu i ty lékaře, kterým se to nelíbí. Oni totiž mají konečnou odpovědnost za to, jak se pacient léčí. Pokud pacientem navrženou léčbu nezkorigují a něco se stane, nesou za to následky, což si pacienti často ne­uvědomují. Věřím v dialog informovaných lidí, kteří jsou schopni zvažovat varianty a netlačí jeden na druhého. Je ale potřeba také rozlišovat situaci – něco jiného je preventivní péče a něco jiného urgentní medicína, kde na diskuzi mnoho prostoru nebývá.

Jinými slovy: moderní pacient je informovaný pacient…

Obecně si myslím, že je přirozené hledat si informace. Ať už si jdete koupit auto, nebo knížku, vždy se ptáte přátel nebo odborníků. Přál bych si, aby moderní lékaři a lékárníci byli pro pacienty právě tím „chtěným druhým názorem“, nikoli autoritou, která jen přikazuje. Aby za nimi pacienti chodili s tím, že se chtějí poradit.

Nicméně původně informační portál jste záhy změnil na klasický e-shop a jako první začal u nás prodávat léky on-line. Jaké jsou hlavní důvody, proč zákazníci nakupují léky a podobné zboží on-line, když třeba ve městech jsou lékárny doslova na každém rohu?

Zpočátku to byla hlavně dostupnost pro lidi z menších měst a vesnic. Dnes je ale hlavním motivem možnost výběru. Zatímco v kamenné lékárně najdete kvůli prostorovým omezením zhruba dva tisíce položek, u nás jich máme přes 35 tisíc. Samozřejmě musíme dbát na to, aby nabídka nebyla pro zákazníka paralyzující. Další důvody jsou intimita a časová flexibilita. Nejde jen o choulostivé produkty, ale obecně o situaci, kdy nechcete své problémy řešit před ostatními lidmi v lékárně. V on-line si můžete vše v klidu naplánovat a objednat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, i když si na doručení počkáte do druhého dne. V neposlední řadě hraje roli i cena – produkty na internetu jsou často levnější, i když je třeba připočítat cenu na dopravu.

Jak se za dobu, co se v oboru pohybujete, změnil právě vztah mezi pacientem a lékárníkem?

Změn je několik. Pokud začnu institucionálním rámcem, před dvaceti či třiceti lety patřila každá lékárna konkrétnímu lékárníkovi. Získat nezávislý druhý názor tak bylo mnohem jednodušší. Dnes trh ovládají dva velké subjekty, které mají svá doporučení, a prostor pro individualitu se změnil. Další změnou je větší zájem o prevenci, což souvisí s trendem dlouhověkosti. Z mého pohledu to není nic jiného než aktivní péče o sebe sama s cílem žít déle a ve zdraví. Problém vidím v tom, že se dlouhověkost často prezentuje jako něco pro velmi bohaté. Přitom skutečná prevence je to, o čem jsme se bavili v úvodu – o spánku, komunikaci, pravidelném pohybu a pobytu v přírodě. Byla by škoda, kdyby péče o vlastní zdraví byla vnímána jako něco, co si nemůže dovolit každý.

Ale posun nejspíš nastal i v tom, jaké medikamenty má dnes lékárník spolu s lékařem v ruce.

Ano, obrovský posun nastal také v samotné léčbě. Například díky nástupu biologické léčby před deseti lety, která dnes mění terapii v mnoha oborech. Extrémně se posunula onkologická léčba, kde dnes díky včasnému záchytu má pacient násobně vyšší šanci na přežití. Tento technologický pokrok se promítá i do takzvané sekundární prevence – prodělání infarktu nebo jiného vážného problému už neznamená konec, člověk je schopen fungovat dál.

A změnila se tedy v tomto kontextu i role lékárníka?

Jak jsem říkal, vnímám, že pacient je dnes informovanější a lékárna je stále nejbližším místem, kam si člověk může přijít pro radu. Pevně věřím, že role lékárníka se posouvá od pouhého „prodavače krabičky“ k odbornému poradci. A když mu dokážu pomoci, aniž bych mu za každou cenu něco prodával, vím, že se na mě s důvěrou obrátí, až bude skutečně něco ­potřebovat

Dobře, ale existuje jednoduchá rada, kdy jít „pouze“ za lékárníkem a kdy už je nutné vyhledat lékaře? A teď nemyslím situaci, kdy chci, aby mi lékař vystavil neschopenku.

Jednoduchá rada asi neexistuje, ale obecně platí, že například při náhlé a velmi silné bolesti hlavy, bolesti na hrudi nebo vysoké horečce je třeba vyhledat lékaře. Pokud jde o postupné bolesti hlavy nebo nižší horečku, riziko z prodlení není tak významné a lze navštívit lékárnu. Dokázal bych si představit, a ve světě to tak funguje, že by lékárníci mohli, například ve spolupráci s lékařem, předepisovat některé léky, což by zvýšilo dostupnost péče. Myslím, že role lékárníků poroste nejen proto, že by si to přáli pacienti nebo oni sami, ale protože zdravotní systém nebude kapacitně stačit. Systém bude muset v budoucnu legislativně i úhradově vytvořit prostor pro to, aby se pacient k péči vůbec dostal. Ať už v oblasti prevence, screeningu, nebo lékových auditů, tedy kontroly vzájemného působení léků, což je nezbytné, pokud jich pacient užívá více než pět. Klíčová pak bude komunikace mezi lékárníkem a lékařem a sdílení informací, aby se postupy neopakovaly a lékař mohl skutečně léčit.

Váš průzkum Zdraví pod lupou ukázal, že lidi nejčastěji trápí bolesti zad, kloubů a problémy se spánkem. Promítají se tyto potíže i do prodeje?

Ano, existují bestsellerové kategorie a bolest je jednou z nich. Nejsou to jen tablety, ale i gely a krémy na klouby. Druhou velkou oblastí jsou produkty na podporu imunity. A třetí jsou přípravky na gastrointestinální potíže – zácpy, průjmy nebo překyselení žaludku. To vše souvisí s životním stylem. Čím méně se hýbete a čím hůře jíte, tím více máte problémy se zažíváním. Životní styl se tak promítá i do toho, co lidé v lékárnách nakupují.

Pojďme si vyzkoušet ten model lékárník-rádce. Co byste jako lékárník poradil člověku, který trpí nespavostí a nechce hned sahat po prášcích na spaní? Nějaký babský recept?

Nejsou to žádné babské rady, ale osvědčené postupy. Dvě hodiny před spaním nepoužívat mobil, protože modré světlo probouzí, ale místo toho si číst knihu. Nepít kávu, čaj ani alkohol. I když je pravda, že na někoho i tyto věci mohou fungovat opačně. Klíčové jsou proto rituály, které zklidní mozek a dají tělu signál, že se blíží čas spánku. Pokud vás trápí pracovní problémy, pomůže rituál „zaparkovat“ si je. Třeba tak, že se jdete projít, sami nebo se psem. Koncept středoevropské procházky bez cíle je nedoceněná terapeutická metoda. Dalším rituálem může být příprava bylinkového čaje, třeba meduňky nebo mateřídoušky. Když si ho budete vařit každý den ve stejný čas, tělo si zvykne a zklidní se.

Bolesti zad, které průzkum také zmiňoval ve velkém, jsou často spojovány s psychikou. Co si o tom myslíte?

Rozhodně to platí. Bolesti za krkem jsou krásnou paralelou k tomu, že si toho na svá bedra nakládáme příliš mnoho. Stres vyplavuje adrenalin, svaly se stahují, což dráždí nervové výstupy z míchy a někde se to „sekne“. Proto je důležité mít po ruce zdravotníka, který vidí problém v celé jeho komplexnosti. Chronická bolest navíc mění povahu člověka, což ohrožuje i jeho vztahy, proto je potřeba ji řešit včas. A zdravotnická expertiza není důležitá jen ve faktickém poradenství, ale i v zabezpečení a posílení naděje na zlepšení.

Pragmaticky vzato, jako lékárníci byste ze všech těch neduhů mohli mít i radost – prodáte více prášků proti bolesti, více prášků na spaní… Nestřílíte se tím tak trochu do vlastní nohy, když rozdáváte podobné bezplatné rady?

Ne, nemyslím si. Právě naopak. Pokud jsme schopni srozumitelně a uchopitelně poradit i bez léků, budujeme si s pacientem vztah a důvěru. Mnohokrát jsem viděl pacienty, kteří vůbec nechodí ven, jsou dehydrovaní, a první, co potřebují, je začít pít a chodit ven. Naším cílem není za každou cenu něco prodat, ale zlepšit zdravotní stav lidí, aby se cítili dobře. Samozřejmě asi každý občas potřebujeme pomoc i ve formě léku na předpis. Ale pokud lidé vědí, že jim někdo poradí, aniž by si museli hned něco kupovat, s o to větší důvěrou se na vás obrátí příště.

A když už dojde na ty prášky, co by podle vás nemělo chybět v domácí lékárničce, nebo spíše „lékovničce“? Je v době, kdy jsou lékárny na každém rohu, vůbec nutné vytvářet doma nějakou krabičku poslední záchrany?

Myslím, že i když jsou lékárny snadno dostupné, někdy se dostanete do situa­ce, kdy i nejbližší lékárna je v tu chvíli daleko. Podrážděné oko, bodnutí včelou… To jsou věci, které se stanou nečekaně, často o víkendu, kdy je vše zavřené. Pro takové případy je dobré mít doma základní výbavu. Obsah lékárničky by měl odpovídat potřebám a životnímu stylu každé rodiny. Jiná bude pro sportovce a jiná pro rodinu s dětmi a jiná, když vyrazíte na dovolenou. Základem by měly být pastilky proti bolesti v krku, dezinfekce, náplasti, obvazy a léky proti bolesti. Takže není to jen o lécích, ale i o zdravotnickém materiálu.

Co pro vás znamená moderní medicína? Je to propracovaný systém, zdravý životní styl, nebo víra v zázraky, které dnešní medicína dokáže?

Pro mě je moderní medicína především o odpovědnosti každého za své zdraví. Systém by měl nastupovat, až když je skutečně potřeba. Česká medicína je na fantastické úrovni, zejména v operačních a klinických oborech. Velkou výzvou pro ni ale bude stárnoucí populace, polymorbidita, tedy souběh více nemocí u jednoho člověka, a nárůst mentálních poruch. Částečně může pomoci telemedicína, ale výzkumy ukazují, že například mobilní aplikace na řešení psychických problémů používá jen asi procento lidí. Je tedy nutná osvěta a hledání i jiných než medikamentózních přístupů.

Které technologie mají reálný potenciál zdravotnictví pomoci?

V akutní a klinické medicíně je to jednoznačně robotizace, například operace prováděné na dálku. Klíčové je také sdílení zdravotnických záznamů, které šetří náklady a zamezují zbytečným duplicitním vyšetřením. Je absurdní, když si pojišťovny stěžují, že pacienti podstupují dvě genetická vyšetření po sobě, když se informace nesdílejí. Co se týče nástrojů pro samoléčbu a sebepéči, vidím velký potenciál ve zmíněných aplikacích. Například existují projekty a aplikace, které v návaznosti na vstupní vyšetření u fyzioterapeuta pomáhají s fixací správného provádění cviků. Člověk si často už půl hodiny po odchodu od fyzioterapeuta nepamatuje, jestli se má naklonit doprava, nebo doleva, a to je zásadní rozdíl. Aplikace tak mohou cviky zpřesnit a prodloužit intervaly mezi návštěvami specialisty. Klíčové je, aby se každý mohl poradit s odborníkem, ať už s lékařem, nebo lékárníkem, ověřit si informace.

Internet i časopisy jsou plné nabídek zázračných preparátů na kdeco. Často se na první pohled jedná o podvody, přesto asi vše dobře funguje, když se tu tyto nabídky objevují léta. Jak je to možné?

Bohužel mnoho lidí i e-shopů takové produkty podporuje. Souvisí to s emocí naděje. Lidé, kteří už zkusili všechno, se chytají poslední možnosti, i když je planá. My do našeho sortimentu zařazujeme jen produkty s doloženým původem, složením a hlavně kvalitou tohoto složení. To je velmi důležité, protože například krémy prodávané v drogerii mají, i přes stejný název, často jinou kvalitu než ty z lékárny. Nejsou dražší proto, že se prodávají v lékárně, ale proto, že vstupní suroviny mají různou úroveň kvality. A ta farmaceutická je vyšší než drogistická. Ale zpět k otázce. I když takové produkty nenabízíme, z čistě lidského hlediska chápu lidi, kteří v zoufalství sahají po domnělém zázraku.

V poslední době se často mluví o výpadcích léků. Můžete laikovi vysvětlit, jak k nim ve vyspělé ekonomice, kdy všeobecně panuje nadbytek všeho, může docházet?

Není to způsobeno jedním důvodem, ale kombinací několika faktorů. Abych to zjednodušil, jsou to tři hlavní příčiny. První je globalizace ekonomiky. Výroba účinných látek i finálních léků je často soustředěna do několika málo továren na světě. Když v jedné z nich dojde k problémům, může to znamenat výpadek klidně čtvrtiny celkové kapacity daného přípravku. Druhým důvodem je regulace. Evropa je poměrně přísně regulovaná a požadavky na vstup léků na trh se neustále zpřísňují. Pokud máte starší, desítky let prověřený, lék a najednou musíte splnit nové regulační požadavky, které vyžadují například udělat nové klinické studie, může se stát, že se vám to jako výrobci nevyplatí a výroba skončí. A třetím klíčovým faktorem je cena. Když dojde k výpadku, výrobce logicky upřednostní trhy, kde je vyšší cenová hladina, jako je například Německo, Francie nebo Nizozemsko. A protože v Česku systematicky tlačíme na co nejnižší ceny léků, stáváme se pro výrobce neatraktivním trhem. V případě problémů se pak musíme smířit s tím, že léky nebudou, pokud naši politici nevytvoří podmínky, aby pro nás byli výrobci ochotni dodávky zajistit. Svou roli samozřejmě hrají i sezonní výkyvy, například při nečekané epidemii, ale tyto mimořádné situace umíme v Česku poměrně dobře řešit pomocí rezervních plánů.

Jaká by byla vaše jedna rada na závěr pro všechny, kteří chtějí zlepšit své zdraví?

Když to co nejvíc zjednoduším a zevšeobecním, moje rada zní: naučme se poslouchat své tělo, ať už po fyzické, nebo psychické stránce. Vnímejme své limity, co nám dělá dobře a co ne. A přizpůsobme se tomu. Někdy třeba stačí jen sníst o půlku menší zákusek. A druhá věc je mít kolem sebe odborníka se vzděláním a zkušenostmi, na kterého se můžeme s důvěrou obrátit, když potřebujeme poradit. To jsou dvě jednoduché rady, které jsou důležitější, než jaký doplněk stravy si koupit.