Vysílání zaměstnanců do zahraničí je dnes běžnou praxí mnoha firem, přestože řada zaměstnavatelů nezná přesné právní povinnosti s tím spojené. Nová pravidla přinášejí jasnou písemnou informační povinnost, povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení a nezanedbatelné daňové dopady. Pochopení rozdílů mezi jednotlivými oblastmi je proto klíčové pro bezproblémové vyslání pracovníků a minimalizaci rizik.
Zaměstnavatelé vysílající pracovníky na dobu delší než čtyři týdny po sobě jdoucí mají povinnost je předem písemně informovat (§ 37a Zákoníku práce). Pokud pracovní smlouva tyto údaje neobsahuje, musí být zaměstnanec informován o základních faktech – například o státě, v němž má být práce vykonávána, o předpokládané délce vyslání nebo o měně, ve které bude vyplácena mzda.
Při vyslání do jiného členského státu v rámci nadnárodního poskytování služeb je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance také o odměně za práci, na kterou má nárok podle právních předpisů hostitelského státu. Některé z uvedených informací je možné podle Zákoníku práce nahradit odkazem na příslušný právní předpis, kolektivní smlouvu nebo vnitřní předpis.
Poskytnutím cestovních náhrad a splněním informační povinnosti však proces nekončí. Zaměstnavatel musí řešit i otázku sociálního zabezpečení, zdanění zaměstnance a povinnosti vyplývající ze směrnice EU o vysílání pracovníků. Jak upozorňuje odborný server Daňové noviny, ačkoliv každá z oblastí užívá pojem „vyslání“, rozumí se jím v každém případě něco jiného. Například sociální zabezpečení podléhá souboru předpisů nazývaných „Koordinační nařízení“ (Nařízení EU č. 883/2004 a 987/2009).
Podle nich pracovník podléhá předpisům jen jednoho členského státu, a to i pokud vykonává činnost ve více zemích. Koordinační nařízení se vztahují na sociální pojištění, zdravotní pojištění i zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele.
Obecným pravidlem je, že zaměstnanci podléhají předpisům státu, na jehož území vykonávají svou činnost. Při vyslání ve smyslu Koordinačních nařízení, i když pracovník dočasně pracuje mimo stát svého běžného pojištění, zůstává pojištěn v zemi vyslání, pokud jsou splněny příslušné podmínky.
Povinností zaměstnavatele je kromě pracovního práva a sociálního zabezpečení zohlednit i daňové aspekty. I když pracovník zůstává pojištěn ve státě vyslání, právo k zdanění příjmu se řídí odlišnými pravidly. Například délka pobytu, stát výkonu práce a existující smlouvy o zamezení dvojího zdanění mohou ovlivnit, zda musí zaměstnanec odvést daň i v hostitelském státě. Podcenění této oblasti může vést k nečekaným daňovým povinnostem, sankcím či administrativním komplikacím.
„V praxi bývá často přehlíženo, že informační povinnost dle § 37a zákoníku práce se netýká pouze samotného faktu vyslání, ale i změn, které nastanou v jeho průběhu. Pokud se například prodlouží doba výkonu práce v zahraničí, změní se stát vyslání nebo měna, ve které je vyplácena mzda, vzniká zaměstnavateli povinnost tyto skutečnosti zaměstnanci znovu písemně sdělit. Informační povinnost tedy není jednorázovým aktem, ale trvající povinností po celou dobu vyslání zaměstnance,“ vysvětluje Daniel Václav Štěpánek, expert poradenského projektu Daně pro lidi.cz.
