Pro mnohé vešel italský skladatel z přelomu 18. a 19. století Antonio Salieri ve známost jako "génius průměrnosti" a upjatý pedant ve sporu se "sluníčkem" a nekonformním bohémem Wolfgangem Amadeem Mozartem ve hře a filmu Amadeus z konce 20. století. Ve své době to byl ale uznávaný skladatel, jehož "duch se vyjádřil v kouzelných tónech" a jehož opery (složil jich přes 40) se hrály po celé Evropě. Také 36 let šéfoval dvornímu vídeňskému orchestru a mezi jehož žáky patřili Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Ferenc Liszt. Salieri zemřel před 200 lety, 7. května 1825, a poté - více méně - upadlo jeho dílo v zapomnění. A navíc se rozšířila fáma, že ze zášti otrávil svého mladšího rakouského konkurenta, skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.
Pomluvy versus realita: Jak to bylo s Mozarta smrtí?
Po Mozartově smrti v roce 1791 ve věku 35 let se objevily zvěsti, že byli se Salierim úhlavními rivaly a že Salieri mladšího skladatele otrávil. Muzikologové ale později tuto ideu zavrhli. Dobové dokumenty i události svědčí o tom, že vztah těchto velikánů byl založen na vzájemném respektu - Mozartova vdova ostatně pověřila Salieriho opatrovnictvím jejich syna, Franze Xavera Wolfganga. Pověsti o vražedné zášti možná vzešly z tehdy rozšířené obecné rivality mezi německou a italskou hudební školou. Salieriho nicméně velmi zasáhlo přesvědčení, že přispěl k Mozartově smrti, což v posledních letech života vehementně popíral. Přispělo to jistě k jeho následnému nervovému zhroucení.
Znovuobjevený mistr: Hudba, která přežila staletí
Ve fondu Národního muzea - Českého muzea hudby se dokonce podařilo v roce 2016 objevit společnou skladbu Mozarta a Salieriho, dosud považovanou za ztracenou, která je dokladem jejich spolupráce. Skladba s názvem Per la ricuperata salute di Ophelia z roku 1785 vznikla k příležitosti uzdravení oblíbené anglické zpěvačky Nancy Storaceové působící ve Vídni, která byla ceněnou interpretkou Salieriho a Mozartova díla. O hlas přišla při premiéře opery Gli sposi malconenti, jejímž autorem byl její bratr. Událost inspirovala Lorenza da Ponte, autora libreta k Mozartově zřejmě nejslavnější opeře Don Giovanni, k napsání radostné písně k uzdravení pěvkyně.
Zájem o Salieriho hudbu oživila po více než 100 letech nezájmu až koncem 20. století divadelní hra Petera Shaffera Amadeus (1979) a stejnojmenný film režiséra Miloše Formana z roku 1984. I tento film operoval s myšlenkou, že za Mozartovým předčasným úmrtím mohl stát žárlivý Salieri, který se snažil Mozartovi bránit v kariéře. Salieriho za vraha a "génia průměrnosti" označil i ruský básník a dramatik Alexander Puškin ve své hře Mozart a Salieri už z roku 1830, podle které v roce 1898 vznikla stejnojmenná opera Nikolaje Rimského-Korsakova.
Salieriho hudba znovu získala v posledních desetiletích jistou popularitu, zejména prostřednictvím nahrávek a uvedení jeho děl. Například v roce 2003 vydala slavná italská mezzosopranistka Cecilia Bartoliová album s 13 áriemi ze Salieriho oper, z nichž většina nebyla nikdy nahrána. Salieriho opera L'Europa riconosciuta, kterou byl 3. srpna 1778 otevřen slavný milánský operní stánek La Scala, byla v tomto městě v roce 2004 opět uvedena při příležitosti znovuotevření La Scaly po moderní rekonstrukci.
Život a dílo: Od Legnaga ke dvoru císaře
Salieri, který se narodil 18. srpna 1750 v Legnagu jižně od Verony v Benátské republice a svůj dospělý život a kariéru strávil jako poddaný habsburské monarchie, byl klíčovou postavou ve vývoji opery konce 18. století. Vyrůstal v rodině se silnou italskou hudební tradicí. Jeho prvním učitelem byl jeho starší bratr Francesco, žák Giuseppa Tartiniho, u kterého se učil na housle. Dalším jeho učitelem byl místní varhaník, žák hudebníka Giovanni Battista Martiniho. Rodiče brzy zemřeli (matka v roce 1763 a otec krátce po ní), Antonia se posléze ujala spřízněná aristokratická rodina Mocenigo z Benátek a poskytla mu vzdělání.
Školil se v chrámu svatého Marka v Benátkách, svatyni sborového zpěvu, kde se naučil dobře zacházet s hlasem. V tomto prostředí si vybudoval vědomostní základnu nejen pro své vokální kompozice, jež představují větší část z celku jeho tvorby, ale právě zde se v něm probudily schopnosti hlasového pedagoga a získal všeobecnou hudebnickou zručnost.
V roce 1766 přijel do Benátek vídeňský skladatel, dvorní kapelník Florian Leopold Gassmann (1729–1774). Při náhodném setkání se mu Salieri velmi zalíbil, že jej vzal v jeho pouhých 16 letech s sebou do Vídně ke dvoru, kde byl představen císaři Josefu II.
Salieri psal opery ve třech jazycích, jeho díla slavila úspěch v Paříži, Římě či Benátkách. První Salieriho opera "Le donne letterate" byla uvedena ve vídeňském Burgtheatru v roce 1770, o tři roky později také v Praze. Habsburský dvůr jej jmenoval šéfem italské opery (v letech 1774-1792) a posléze dvorním kapelníkem (v letech 1788-1824).
V roce 1775 se oženil s Terezií von Helferstorferovou. Narodilo se jim osm dětí, ale jen dvě se dožily dospělého věku.
Od roku 1783 byl vlivným zastáncem a častým spolupracovníkem Lorenza da Ponteho, který se stal nejdůležitějším Mozartovým libretistou. Jeho nejznámějšími díly, které vešly do dějin, byly opery: La Fiera di Venezia (Benátský trh), Falstaff, ossia Le tre burle (Falstaff aneb Tři ženy) a La stessa, la stessissima (z této opery zkomponoval klavírní variace Beethoven). Francouzskou operu Tarare (1787) přeložil da Ponte do italštiny jako "Axur, re d’Ormus", kterou vídeňská veřejnost upřednostňovala před Mozartovým Donem Giovannim, Salieri byl za své zásluhy o francouzskou hudbu jmenován členem Francouzské akademie umění. Poslední Salieriho opera byla uvedena v roce 1804, poté se věnoval komponování duchovní hudby.
Známé jsou také kontakty Salieriho v českých zemích. Pojilo ho například přátelství s někdejším majitelem zámku v Náměšti nad Oslavou Jindřichem Vilémem Haugwitzem, které navštívil. Kastelán náměšťského zámku Marek Buš, který před časem napsal knihu Hudba na zámku v Náměšti nad Oslavou, která přiblížila hudební život na zámku v první polovině 19. století, se nedávno vyjádřil i k Formanově filmu Amadeus: "Ten film je nádherně natočený, zaslouží si ty Oscary, které získal, je tam krásná hudba, výborná kamera, výborná režie, herecké obsazení. Má to jedinou pihu na kráse - není to pravda," řekl.
Učitel velikánů a skladatel zapomnění
Antonio Salieri byl také váženým učitelem; mezi jeho studenty patřili Beethoven, Schubert a Liszt. Po celý svůj život zůstal v přátelském vztahu s Josephem Haydnem a s Ludwigem van Beethovenem, kterému dával lekce kontrapunktu a on mu věnoval Tři houslové sonáty op. 12. Salieri se významně podílel i na vzniku Vídeňské konzervatoře,
Na sklonku života se u Salieriho začala projevovat pravděpodobně Alzheimerova choroba a v roce 1820 ho postihl těžký průběh dny. V roce 1823 prodělal mozkovou mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršoval. S podlomeným zdravím zemřel ve Vídni v 74 letech 7. května 1825.
Rekviem c-moll určené ke svému vlastnímu pohřbu zkomponoval Salieri již v roce 1804. Bylo také několik dní po pohřbu provedeno Salieriho žáky a předními vídeňskými hudebníky. Na jeho náhrobku byly umístěny verše jeho žáka, skladatele a dirigenta Josepha Weigla, které končí: "Tvůj duch je nyní volný./ Vyjádřil se v kouzelných tónech,/ Teď se vznáší k věčné kráse."
