Zdeněk Barták: Bez hudby bych nemohl žít

Jeho skladby znají miliony lidí, aniž to možná tuší. Složil hudbu k seriálu Policie Modrava, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech či Zdivočelá země. Je také autorem hitů Nenapovídej a Non stop. Právě druhý jmenovaný se prodral k obřímu úspěchu tak trochu navzdory okolnostem. „Kapelníkovi skupiny Kroky Františku Janečkovi se písnička vůbec nelíbila,“ směje se po letech hudební skladatel.

Než se dostaneme k začátkům vaší umělecké dráhy, můžete prosím vysvětlit, jak vlastně vznikl hit Non stop, který proslavil Michala Davida a který i po desítkách let zná prakticky celá republika?

Roku 1983 točil režisér Jaroslav Soukup film Vítr v kapse. Potřeboval do něj píseň. Vznikla tedy a povedla se písnička Non stop. Má zajímavou historii: Michalu Davidovi se moc líbila, ale hlavní slovo měl kapelník skupiny Kroky František Janeček, jemuž se naopak nelíbila a říkal, že tohle dělat nechce. My jsme se ale nedali, písničku jsme tajně natočili a dali ji do toho filmu, takže o tom ani nevěděl. Já už tehdy hrál s Kroky. Byli jsme velmi úspěšná kapela, hráli jsme čtyřicet vyprodaných představení za měsíc, pištící holky stály na židlích. Přijeli jsme do Karlových Varů a Janeček se při koncertě ptal, co to tam ty holky křičí a co vyvolávají. Říkám: „Non stop, Františku,“ protože písničku už – na rozdíl od něho – znaly z filmu. Večer jsme ji při koncertu museli šestkrát opakovat.

Písničky píšete stejně, ale některé zapadnou a z jiných jsou hity. Máte pro to nějaké vysvětlení?

To nelze dopředu nikdy odhadnout. Záleží na momentální situaci ve společnosti, co zrovna chtějí lidi slyšet, kdo zpívá, jak se to chytne... Velmi důležitý je i text, který je dnes nesmírně podceňovaný. Navíc dříve se písničky hrály v rádiu a televizi, kde byly různé pořady, estrády, hitparády Uhlíře a Šípa, silvestry, a tím se dostaly rychle mezi lidi. Dnes je to problém, protože v televizi se z hudebních a zábavných pořadů nevysílá skoro nic.

Za Nenapovídej a Non stop jste získal platinovou a zlatou desku za půl milionu, respektive milion prodaných kopií. To je v dnešní době naprosto nepředstavitelné číslo. Dnes se zlatá deska uděluje za pouhé tři tisíce. Je důvodem rozvoj digitální technologie, stahování, nebo je toho na trhu tolik, že to jeden nestačí „pobrat“?

Dnes je velký problém prodat i ty tři tisíce kusů. Jednak se desky již nevyrábějí tak jako dřív, všechno se vydává v digitální podobě a už pomalu nejsou ani CD, jednak pokles nastal po otevření trhu. Když tu dříve nic nebylo, lidé kupovali, co bylo k mání, ale teď je nabídka obrovská. Takže moje zlaté a platinové desky jsou opravdu oceněním za prodej, který se už těžko bude někdy opakovat.

Pojďme k vašim hudebním začátkům. Jako malý kluk jste chodil do „lidušky“ a pak jste studoval na Pražské konzervatoři. Bylo to vaše přání a upřímný zájem, nebo vás k tomu přiměl tatínek, jehož big band zvaný Orchestr Karla Bartáka patřil spolu s tehdejším Orchestrem Karla Vlacha a Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma mezi přední tuzemské taneční orchestry?

Vyrůstal jsem v hudební rodině, otec měl vlastní orchestr, takže se u nás doma i zkoušelo. Nejdříve jsem začal hrát na housle, pak na klavír a vystudoval zmíněnou Lidovou školu umění. Fakt je, že původně jsem hudbu vůbec dělat nechtěl, mým přáním bylo prodávat elektrotechnické zboží v obchodním domě Kotva. Když jsem se ale po základní škole vrátil z prázdnin, otec mi dal výchovný pohlavek a šel jsem k přijímačkám na konzervatoř. Takže takhle mě otec k hudbě „nenásilně“ natlačil.

Studoval jste hru na klavír a tubu. Proč tak odlišné nástroje?

Na konzervatoř jsem se dostal až díky dodatečným zkouškám koncem srpna 1969. Chtěl jsem studovat skladbu, tedy umění psaní hudby, ale ta jako předmět v prvním ročníku nebyla. Klavír jsem zase nechtěl jako hlavní předmět studovat já. Nakonec to rozhodl pan profesor Hoza, člen České filharmonie a vynikající tubista, který sháněl žáky pro svůj obor tuba. Přišel na zkoušky a vybral si mě větou: „Bartáku, otevři hubu, zuby máš dobrý, tak jdeš na tubu.“ Hraní na tubu mi skutečně šlo, nátisk jsem měl slušný, techniku z klavíru taky… zkrátka hrálo mi to dobře. Od třetího ročníku jsem pak začal konečně studovat i skladbu. Tubu i skladbu jsem nakonec dokončil absolutoriem. Mezitím jsem už od šestnácti let začal hrát v otcově orchestru.

Na klavír a tubu?

Přesně tak.

Jak se na vás dívali ostatní hudebníci? Brali vás jako protekční dítě?

Ani ne, zase tak protekční dítě jsem nebyl, táta prostě rozdal noty a já musel hrát. Někdy mi to šlo líp, někdy hůř. Ale rád jsem tam chodil a bavilo mě to. Myslím, že jsem jim to až tak moc nekazil. Byla to pro mě velká škola, protože jsem měl kolem sebe velké hudební ikony a hodně jsem se tam naučil.

Koho myslíte těmi ikonami?

Na trumpetu tam hrál třeba kapelník Václav Hybš nebo později slavný dirigent liverpoolské filharmonie Libor Pešek na trombon. U táty začínala spousta později populárních hudebníků. Tehdy byly dva orchestry – tátův a orchestr Karla Vlacha. Navzájem se hecovaly a „kradly“ si i muzikanty. Karel Vlach byl o nějakých sedmnáct let starší než otec, takže měl větší možnosti a zkušenosti a mohl také dát muzikantům lepší angažmá. Táta postavil původně svůj první orchestr jako student konzervatoře z dalších studentů této školy a teprve později se stal slavným a konkurenceschopným. Začínali tam třeba také Yvetta Simonová nebo Milan Chladil. Mimochodem, Yvetta Simonová je moje kmotra…

Orchestr Gustava Broma a Karla Vlacha vystupují dodnes, i po smrti svých zakladatelů. Jak je to s orchestrem Zdeňka Bartáka?

Zanikl okolo sametové revoluce, protože v té době o velké big bandy neměl nikdo zájem. Já už tehdy hrál v různých velmi populárních a úspěšných skupinách a na to, dávat dohromady zpátky velkou kapelu, jsem neměl čas. No a žádný další pokračovatel se nenašel. Škoda.

Udržet morálku ve dvacetičlenném orchestru asi nebyla legrace. Vládl váš otec železnou rukou a byla dána pravidla, jejichž porušení se trestalo pokutou či vyhazovem?

No, nebyla to legrace, protože každý hudebník, zvláště dechaři, si musí dát nějaké to pivko, aby jim to líp hrálo. Táta je držel sice pevnou rukou a hudebníci ho respektovali, ale muselo to být na přátelské bázi, protože tam hráli špičkoví hudebníci a bez těch by to zase nešlo. Takže se vše řešilo spíš domluvou nebo i pokutami. Myslím, že za třicetiletou kariéru orchestru se táta musel rozloučit asi jen se třemi muzikanty, kteří to výrazně přeháněli.

Takže v orchestru nemůže hrát dechař abstinent?

No, spíš musí být pivař. Ti mají dobrý splávek, protože vydávají spoustu slin a energie. Také si ale musíte umět představit, že třeba plesy se hrály od dvaceti hodin do tří do rána a všude se tehdy opravdu hodně kouřilo. No a kouř se prostě musel dobře spláchnout.

Pak jste měl kapelu, která doprovázela Jiřího Hrzána. Musel jste kvůli tomu orchestr opustit?

To se takhle nedá říct. Já jsem už od třetího ročníku konzervatoře, kromě hraní s tátou, jezdil pravidelně s různými skupinami. Mně bylo tehdy osmnáct let a vedl jsem hudebníky, kterým bylo třeba o dvacet více. Hrál jsem třeba s Pavlem Sedláčkem a kapelou Fontána. Pak jsem dal dohromady svoji skupinu a pět let vystupoval s Jirkou Hrzánem, kterému jsem postavil dva hudebně-divadelní pořady. Jeden se jmenoval Role, které jsem nehrál a měl asi pět set šedesát repríz. Druhý se jmenoval Drahé ženy a já. Ten jsme stačili odehrát kvůli smrti Jirky jen sto šedesátkrát. Byly to komponované pořady plné humoru a písniček, které jsem pro něj složil. Třeba pořad Role, které jsem nehrál měl čtyři dějové části, v nichž Jirka s nadsázkou představoval role, které celý život toužil na divadle hrát a nikdy je nedostal. Třeba pojetí, jak by zahrál Romea nebo Cyrana, bylo jeho excelentním hereckým výkonem, při němž se diváci opravdu smáli od začátku do konce představení. V pořadu bylo také plno nových dějových písniček, které zpíval Jirka a občas i já. Jirku Hrzána diváci prostě milovali.

Jaký to byl člověk?

Hrozně hodný, dobrosrdečný a kamarádský. Jen trochu víc pil. Kamkoli jsme přijeli, tam ho lidi měli rádi a všichni si s ním chtěli popovídat, vyfotit a pozvat na panáka. Nebylo snadné je odmítat. To je druhá stránka popularity. Byl trochu neřízená střela a uhlídat ho, na to bych potřeboval šestadvacet hodin denně. Bohužel, když se dostal s někým do konfliktu, vždycky natrefil na špatné lidi, a pokud dal někomu „po hubě“, nakonec se z něho vyklubal policajt v civilu, který za týden přebíral na Pražském hradě vyznamenání od prezidenta. Jeho hodně sebral vyhazov z Činoherního klubu, protože zůstal bez prostředků a hlavně bez svého milovaného divadla. Jirka byl takový český Belmondo, protože se nikdy nenechával zastupovat kaskadérem, ale měl bohužel v sobě utkvělou myšlenku, že se naučí létat. Prostě se rád pohyboval ve výškách. Asi čtyřikrát spadl z opravdu velké výšky a nic se mu nestalo, až poslední pád z římsy v pátém patře se mu stal roku 1980 osudným. 

Složil jste desítky hitů. Jak vznikaly? Interpret vás požádal o písničku, nebo jste něco napsal a nabízel to?

Začal jsem psát už na konzervatoři. Měl jsem štěstí – a je to i paradox –, že moje dvě první písničky mi natočil orchestr Karla Vlacha, tedy tátův konkurent. První se jmenovala Hej, zahradníku a nazpíval ji Viktor Sodoma. Druhá se jmenovala Tvá ústa medová a tu mi nazpíval Milan Chladil, čehož si hodně vážím. A já měl to štěstí, že se tahle písnička dostala na stranu B singlu, kde na straně A byl velký zahraniční šlágr, jehož se prodalo půl milionu kusů. To tak nějak předurčilo moji úspěšnou skladatelskou kariéru. Tehdy jsem chodil do „učení“ k výbornému skladateli hitů Bohuslavu Ondráčkovi. Ten mě hodně naučil a moc mi pomohl, protože mi třeba dal na desku Heleny Vondráčkové moje dvě písničky – a takhle se to postupně vyvíjelo. Pak přišel hit Kamarád, který jsem napsal na soutěž Bratislavská lyra a nazpívala ho Hana Zagorová. Pak jsem napsal Nenapovídej, kterou zpíval tehdy sedmnáctiletý Michal David. I tady jsme se trefili do vkusu fanoušků – a hlavně fanynek – a další šlágr byl na světě. Tehdy už jsem měl za sebou svůj první film Drsná planina s režisérem Jaroslavem Soukupem. Tím začala naše spolupráce a nakonec jsem napsal hudbu ke všem jeho filmům. Posledním naším společným dílem je hudba k divácky velmi úspěšnému seriálu Policie Modrava. 

Jste jeho dvorní autor. „Sedli“ jste si i lidsky?

Ano, pracovně i lidsky jsme stejně naladěni a víme, co druhý chce, aniž by to musel vyslovit. To je nesmírně důležité, protože bez společného cítění a naladění by to nemohlo fungovat. Já měl vždycky štěstí na filmové režiséry, kteří měli rádi hudbu, což je velmi důležité, protože vědí, co chtějí. Mým druhým filmovým otcem, se kterým jsem často pracoval, je režisér Hynek Bočan. Znal jsem jeho tvorbu a velmi se mi líbila. Napsal jsem mu, poslal CD s mojí filmovou hudbou a zeptal se, jestli by si mě nechtěl vyzkoušet. Řekl, že se mu moje hudba velmi líbí, začíná točit seriál Zdivočelá země a zda bych s ním na tom nechtěl pracovat. Tak vzniklo naše velké přátelství. Natočili jsme spolu hodně seriálů a filmů. Dnes je celkem běžné, že režisér nechá vše jen na skladateli – výběr motivů i to, kde je zahrát. Mnohdy hudbu slyší poprvé až ve studiu a pak se diví. To určitě není dobře, konzultace nad motivy a výběr záběrů a míst ve filmu, kde se hudba hodí, jsou nutné. Je to přece společné dílo!

Jak dlouho skládáte hudbu pro jeden film a jak to funguje?

Po dobu natáčení například seriálu, což trvá třeba celý rok, musím připravovat jednotlivé motivy průběžně dopředu, protože jinak bych to nestihl. Dnes díky technice dostanu finální verzi filmu s časovým kódem domů a pak už pracuji přímo na obraz. Jsem vlastně až ten poslední, kdo filmu vdechne jeho hudební tvář, protože film se musí nejdřív natočit, sestříhat a pak teprve přijdu na řadu já se svými motivy. S panem režisérem vidíme každý díl v průměru osmkrát až desetkrát, kdy spolu hledáme správná místa a motivy na filmové záběry. To už si pak pamatuji, ve které minutě a vteřině zní jaká hudba. Takže na třináctidílný seriál mám na složení, vymyšlení, napsání, zaranžování a natočení zhruba dva až tři měsíce. V tu dobu se opravdu nemůžu věnovat ničemu jinému, ale je to krásná a inspirativní práce.

Děláte filmovou hudbu, muzikály, zahraniční zakázky, CD. Nemáte z toho v hlavě zmatek? Potřebujete k vyčištění hlavy ticho v lese nebo jinou hudbu či četbu knihy?

Naštěstí se od toho umím oprostit, a navíc dokážu dělat třeba i tři věci najednou. Jednou jsem pracoval na muzikálu pro Jižní Koreu, do toho jsem přes den točil ve studiu hudbu k seriálu Hotel Herbich režiséra Hynka Bočana a pak ještě psal písničky na nové CD. Mě tenhle časový stres okysličuje, protože když už mám všechno rozmyšleno a natáčení mám dobře připravené, už je to pro mě spíš taková hezká a příjemná zábava. Bez hudby bych nemohl žít.