Příběh svobodného zednářství v českých zemích je fascinující kronikou diskrétního vlivu, osvícenských ideálů i nucených odmlk. Od legendárních počátků v 18. století přes zlatou éru první republiky, kdy mezi „bratry“ patřily klíčové osobnosti vědy i kultury, až po současnou obrodu. Jaká byla cesta tohoto společenství, které stálo u zrodu Národního muzea i České společnosti nauk, dějinami naší země?
Často se uvádí, že první zednářskou lóži v českých zemích založil před 300 lety, 24. června 1726, hrabě František Antonín Špork v Praze U tří hvězd (od roku 1763 U tří korunovaných hvězd). To ovšem nelze prokázat, historicky první doložená lóže vznikla v Praze v roce 1741 díky francouzským a saským důstojníkům v době války o habsburské dědictví. Po nástupu Františka II. byly ale lóže v roce 1794 zakázány, po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 mohly působit v uherské části monarchie, a tedy i na Slovensku.
Svobodní zednáři je ze své podstaty diskrétní uskupení lidí, kteří mají určitou představu o fungování společnosti. Celosvětově působící organizace je založena na osvícenské víře v pokrok, v jejím fungování se skloubí zážitek, poznání, dobrodružství i charitativní práce. Moderní zednářství datuje svůj vznik do počátku 18. století, existují ale teorie o tom, že navazuje na mnohem starší organizace, jejichž historie se údajně začala psát už ve starověku.
Svobodní zednáři stáli u zrodu některých vědeckých a kulturních institucí jako byla Česká královská společnost nauk, České technické učení, Národní muzeum v Praze či Moravské zemské muzeum v Brně. Mezi zednáře patřili Josef Dobrovský, Vojtěch Náprstek, František Křižík, Julius Zeyer, ale i řada šlechticů. V českých zemích mohl začít řád pak legálně působit po více než stodvacetileté odmlce po vzniku Československa.
Období první republiky lze považovat za "zlatý věk" českého svobodného zednářství. Národní Veliká lóže Československá (předchůdkyně nynější Veliké lóže České republiky) oficiálně vznikla 25. února 1923, v předvečer pátého výročí vzniku republiky, 27. října 1923, se pak uskutečnil důležitý rituál vnesení světla.
Zúčastnilo se jej tehdy 72 svobodných zednářů, mezi nimi básník Jaroslav Kvapil, uznávaný lékař Ladislav Syllaba nebo malíř Alfons Mucha. Mezi další známé osobnosti mezi prvorepublikovýcmi zednáři patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk, Alois Rašín, Viktor Dyk, Antonín Švehla, Zdeněk Štěpánek a krátce i bratři Josef a Karel Čapkové.
Mnichovská dohoda přinesla další přerušení zednářské činnosti v českých zemí, její obnovení po konci války mělo jen krátké trvání. Veliká lóže byla obnovena v roce 1947, už v dubnu 1951 ale nuceně ukončili čs. zednáři podruhé činnost. Obnovení Veliké lóže Československé 17. listopadu 1990 se dožily jen tři desítky zednářů, kteří byli členy organizace na jaře 1951. Počet svobodných zednářů se poté postupně zvyšoval.
Další impulz do zednářství v českých zemích přišel v roce 1993, kdy vedle přejmenovaní původní organizace na Velikou lóži České republiky (VLČR ; i nadále ale zahrnovala i Slovensko) vznikla i další takzvaná velkolóže, a to Velikého Orientu českého, která vznikla vyčleněním z francouzské. Obě se o 15 let později sloučily pod hlavičkou VLČR, v roce 2008 se také zrodila Veliká lóže Slovenska. Dnes mají svobodní zednáři v ČR přes 30 aktivních lóží s odhadem několika stovkami členů.
