Co dokáže s psychikou člověka udělat osm let života v nejistotě a čekání na soudní verdikt? Své o tom ví bývalá náměstkyně ministryně školství Simona Kratochvílová, pro kterou se trestní stíhání stalo jakýmsi mentálním vězením – i když je na svobodě. Promluvila i o dětství své dcery, která vyrůstala v permanentní obavě, kdy maminku odvedou. Příběh Kratochvílové není jen o vině či nevině, ale o tom, jak dlouhodobá nejistota dokáže rozložit člověka, rodinu i víru v systém, který by měl chránit a trestat spravedlivě – nikoli čekáním.
Jméno Simony Kratochvílové je od roku 2017 spojeno s jednou z nejnechvalněji proslulých kauz v historii českého sportu. Případ manipulací systému přerozdělování sportovních dotací je ale zároveň příběhem o tom, jak neefektivně může fungovat tuzemská justice. Když přišlo obvinění, že tehdejší náměstkyně ministryně školství Kratochvílová na pokyn šéfa Fotbalové asociace ČR (FAČR) Miroslava Pelty manipulovala dotační řízení, bylo jí třiačtyřicet let. Dnes oslavila padesátku a má za sebou osm let soudních tahanic a peripetií. „Každý den čekám, jestli zazvoní zvonek a přijde obálka, že mám nastoupit do vězení. Osm let se soudci přou, jestli jsem vinná, nebo nevinná, a během té doby já žiju v pekle. Nejen já, ale i moje rodina, moje dcera, které byly tři roky, když to začalo,“ říká v podcastu Slepá spravedlnost. „Tohle není příběh o tom, jestli je Simona Kratochvílová vinná, nebo nevinná. Je to o tom, co udělá osm let nejistoty s psychikou člověka a jak systém dokáže zničit život i tam, kde ještě nepadl rozsudek,“ říká advokát Šimon Toman, který stojí za projektem zaměřeným na osudy a příběhy osob, kterým do života vstoupilo trestní stíhání.
Během zmíněných osmi let se případ sportovních dotací přelévá mezi soudními instancemi – zabývaly se jím soudy prvního stupně, odvolací instance i Nejvyšší soud ČR. Simona Kratochvílová si vyslechla tři odsuzující rozsudky, které byly následně zrušeny. Byla třikrát zproštěna viny, aby pak byla znovu odsouzena. Celá situace dospěla do bodu, kdy letos v říjnu strávili Kratochvílová i Pelta několik dní ve vězení, načež byl výkon trestu přerušen, protože se čeká na výsledek dovolacího řízení. „Nemůžu pracovat, protože kdo by mě zaměstnal, když neví, jestli za týden nebudu ve vězení. Když si chci koupit lístek do divadla nebo naplánovat Vánoce, tak nevím, jestli tam budu,“ popisuje svou nynější realitu.
Horší než jakýkoliv trest
Na své zadržení Kratochvílová vzpomíná jako na scénu z akčního filmu. Jednoho dne se v její kanceláři na ministerstvu objevila policie a následně byla bez dalšího převezena do vazby v Ústí nad Labem. „Seděla jsem v malé tmavé cele a nevěděla jsem, co se děje. Byla tam se mnou psycholožka od policie a říkala mi: ‚Když budete spolupracovat, nebudete do vazby, začnete nový život – jinde, s jinými lidmi.‘ Já jsem nechápala, o čem mluví. Neměla jsem advokáta, nevěděla jsem, z čeho mě obviňují. Měla jsem jen strach,“ popisuje naprostý psychický kolaps a pocit bezmoci. Ve vazbě nakonec strávila tři měsíce a za nejhorší zážitek označuje to, že musela odevzdat všechny své osobní věci – včetně snubního prstenu.
Ta největší smršť ale měla teprve přijít. Netrvalo dlouho a kauza sportovních dotací ovládla mediální prostor. Všechna média – od bulvárního Blesku po mainstreamovou MF Dnes – psala téměř výhradně o ní a o Peltovi. „Advokáti mi nosili noviny, abych věděla, co se děje. Ale já jen četla, jak se o mně píše, jak unikají informace ze spisu. Byla jsem zavřená a nemohla nic říct. Venku mě už odsoudili,“ hodnotí zpětně. „Byla to největší dehumanizace, jakou jsem kdy zažila,“ míní o zkušenosti z dob, kdy pobývala ve vazbě.
Simona Kratochvílová se tak v očích veřejnosti stala „tou, co pomáhala Peltovi rozdělovat dotace“. Vzhledem k tomu, že „hlavní mediální hvězdou“ celého případu byl nepochybně tehdejší šéf FAČR, se o její verzi toho, co se skutečně stalo, příliš nikdo nezajímal. Její možnosti se v podstatě smrskly do duality: přiznat, nebo nepřiznat vinu. „Říkali mi – dostanete podmínku, budete mít po všem. Ale já nevím, k čemu bych se měla přiznat. Celou dobu předkládám soudu důkazy o své nevině, snažím se vysvětlit situaci. Za co mám dostat podmínku? Za to, že říkám pravdu?“ Média se podle ní za osm let nezměnila. „Osm let jedou stejnou linku. A to je na tom nejhorší – člověk už ani nemá šanci být nevinný, protože všichni už věří, že je vinen,“ dodává.
Matka ve vězeňském systému
O čem se veřejně příliš nemluví, je fakt, že Simona Kratochvílová byla v době svého zadržení nejen náměstkyní na ministerstvu, ale také matkou tříleté holčičky. Její dceři je dnes dvanáct let a celé své dětství se musela vyrovnávat se strachem, kdy její maminku znovu odvedou. To se nakonec stalo letos v říjnu – Kratochvílová se však na tento moment připravovala už dlouho předtím. „Šestého října jsem nastoupila. Měla jsem všechno připravené – složky pro manžela, návody, jak zapínat pračku, jak odhlašovat obědy, kdy platit pojistky. Organizovala jsem vlastní odchod. A pak jsem šla,“ vzpomíná. Pak už následoval nástup do vězení – a po třech dnech návrat domů.
„Když jsem přišla na příjem, řekli mi: ‚Odteď každému budete vykat a zdravit.‘ V tu chvíli se mi vypnul mozek. Byl to pocit, že končí svoboda. Na cele byl všude popel, vajgly, železná židle, železný stůl. Na umyvadle houbička, tak jsem všechno vytřela a seděla. Byla jsem sama – a to bylo dobře, protože kolem byl jen křik a pláč z ostatních cel,“ popisuje syrově a do detailu svůj první kontakt se systémem. Návrat po třech dnech nebyl pro rodinu úlevou, jak by se mohlo zdát. Byl naopak zdrojem dalšího šoku: „Když jsem přišla domů, moje dcera dostala hysterický záchvat. Řvala: ‚Máminko, že už neodejdeš!‘ Já jsem nevěděla, co říct. Protože já to nevím.“
Na svobodě, ale ne svobodná
Momentálně je situace taková, že Nejvyšší soud ČR výkon trestu odnětí svobody Simoně Kratochvílové odložil, dokud nebude rozhodnuto o dovolání. Svůj čas tedy tráví na svobodě, po psychické stránce se však svobodná necítí. „Těch osm let je trest sám o sobě. Já už jsem potrestaná – bez ohledu na to, jak to dopadne. Přišla jsem o práci, o pověst, o klid. Nechci ale v sobě nosit zlobu. Věřím v karmu. Když jsi k lidem dobrý, vrátí se ti to. Když jim ublížíš, vrátí se ti to taky. Já se nepřiznám k něčemu, co jsem neudělala, jen abych měla klid. Protože bych pak musela žít s něčím, co není pravda,“ uzavírá.
