Zatímco obliba investic do zlata prudce roste, Evropská unie chce skutečnou anonymitu s tím spojenou tvrdě utnout. Od léta 2027 skončí možnost nakupovat zlato a další hodnotné předměty bez záznamů, identifikace a dohledu. A utáhne šrouby i v případě kryptoměn. EU opatření vysvětluje nutností obrany proti praní špinavých peněz, kritici mluví o ztrátě soukromí a otevírají otázku, kam až může stát ve jménu bezpečnosti zajít.
Až dosud jsme v Česku mohli koupit investiční zlato relativně rychle a s minimálními formálními požadavky. Zákazník vstoupil do specializovaného obchodu, zaplatil hotově, převzal zlaté slitky nebo mince a odešel. Jeho identifikace často nebyla nutná a většinou pouze formální. „V současnosti platí, že při hotovostních transakcích nad hranicí přibližně 10 000 eur je prodejce povinen kupujícího identifikovat v souladu se zákonem proti praní špinavých peněz. Pod touto hranicí je anonymní nákup v principu možný, nicméně obchodníci mohou uplatňovat i přísnější interní pravidla,“ uvedl předseda představenstva Golden Gate Libor Brůna.
S tím bude ale za půldruhého roku konec. A netýká se to jen obchodníků s drahými kovy, ale také kameny, šperky, luxusním zbožím i uměním, ti všichni se stanou plnohodnotnými „povinnými osobami“ podle práva AML (Anti-Money Laundering – proti praní špinavých peněz). Budou muset identifikovat zákazníky, vyhodnocovat rizikovost transakcí, archivovat data a hlásit podezřelé obchody. „Nařízení snižuje limit pro transakce, které nařizuje povinnost hloubkové kontroly klienta, z 15 000 EUR na 10 000 EUR. Zároveň se vyžaduje provádět omezené opatření u příležitostných hotovostních transakcí dosahujících minimálně 3 000 EUR. Tyto limity se týkají jednotlivých i propojených transakcí,“ popsal změnu Senior Associate společnosti PwC Jiří Kudláč. Pořízení mincí nebo slitků už nebude možné od daleko nižší hodnoty bez předložení dokladu totožnosti a vytvoření záznamu o transakci. „Diskutovaná hranice 3 000 eur zatím v české legislativě zavedena není, ale zapadá do širšího evropského trendu zpřísňování AML regulace,“ upřesňuje Brůna.
Prodejci zlata si na nárůst administrativní nestěžují. „Z praktického hlediska se trh s fyzickým zlatem v tomto ohledu přibližuje fungování bank a dalších finančních institucí, což zvyšuje důvěryhodnost celého odvětví,“ dodává Brůna.
Anonymita k nezaplacení
Názory na ztrátu anonymity, která byla pro část investorů hlavním důvodem, proč zlato pořizovali, se však různí. Pro obchodníky není problematická. „Ani ztráta anonymity u větších nákupů však nijak neohrožuje roli zlata jako uchovatele hodnoty. Jeho význam stojí na omezené nabídce, dlouhodobé důvěře investorů a schopnosti chránit majetek v obdobích ekonomické nejistoty. Regulace mění způsob nákupu, nikoli samotnou podstatu zlata jako bezpečného přístavu pro uchování hodnoty,“ říká obchodník Brůna a dodává. „Cílem těchto opatření není omezovat běžné investory, ale zamezit zneužívání trhu s drahými kovy k legalizaci nelegálních prostředků. Pro většinu investorů, kteří nakupují zlato dlouhodobě a z legitimních důvodů, nepředstavuje identifikace zásadní překážku.“
Někteří investoři do drahých kovů to ale vnímají jinak. „Nově vzniklé veřejné registry skutečných vlastníků budou dostupné i dalším subjektům, nejen úřadům. Nákupy drahých kovů tak mohou být za určitých podmínek viditelné dalším obchodníkům, protistranám nebo orgánům s oprávněným zájmem. U drahých kovů se tak ztratí jedna velká výhoda – anonymita. Údaje o tom, že si člověk koupí drahé kovy, považuji za velmi choulostivé a můžou být snadno zneužitelné,“ uvedl podnikatel a investor Vladimír Brůna pro server HlídacíPes. A připomíná, že pokud investiční zlato nakupuje občan, tak při jeho zpětném odprodeji neplatí ani daň z příjmů.
Když stát sáhl lidem na zlato
Objevují se tak obavy, že centrální evidence transakcí může být v budoucnu zneužita – například při zavedení mimořádných daní, kapitálových kontrol nebo v krizových situacích. Česko si pravidelně připomíná komunistickou měnovou reformu, která roku 1953 připravila spoustu lidí o jejich úspory, anonymních držitelů zlata se však nijak nedotkla. Připomíná se také historická zkušenost z USA 30. let, kdy došlo ke konfiskaci zlata. Ačkoli EU takový scénář odmítá, psychologická nedůvěra zůstává.
Konfiskace zlata v USA v roce 1933 patří k nejzásadnějším, ale zároveň nejméně připomínaným zásahům moderního státu do soukromého majetku občanů. V době hluboké hospodářské krize se americká vláda rozhodla k bezprecedentnímu kroku: zakázala soukromým osobám držet zlato a nařídila jeho odevzdání státu. Tento krok dodnes slouží jako varovný historický precedent pro investory, ekonomy i zastánce osobní svobody.
Na počátku 30. let se Spojené státy nacházely v hluboké ekonomické krizi. Po krachu burzy v roce 1929 následovala vlna bankrotů bank, masová nezaměstnanost a deflace. Lidé ztráceli důvěru v bankovní systém a hromadně vybírali vklady, často s cílem směnit papírové dolary za fyzické zlato, které bylo tehdy základem měnového systému. USA fungovaly na zlatém standardu, což znamenalo, že každý dolar byl směnitelný za pevně stanovené množství zlata. Právě tato vazba se však v době krize stala pro vládu svazující. Stát nemohl volně „tisknout peníze“, protože by tím ohrozil zlaté rezervy.
5. dubna 1933 proto prezident Franklin D. Roosevelt podepsal exekutivní příkaz č. 6102, jenž
- zakázal soukromým osobám vlastnit zlaté mince, slitky a certifikáty
- nařídil jejich odevzdání Federální rezervní bance nebo autorizovaným bankám
- stanovil pevnou výkupní cenu 20,67 USD za trojskou unci
- hrozil za porušení vysokými pokutami a až deseti lety vězení.
- Výjimku tvořily pouze malé množství zlata pro průmyslové účely, šperky a sběratelské mince určitého typu.
Z právního hlediska šlo o zásadní precedent: vlastnictví zlata bylo prohlášeno za hrozbu pro „národní hospodářskou bezpečnost“. Argumentace vlády byla jednoduchá – lidé, kteří hromadí zlato, podkopávají ekonomickou obnovu země. Po konfiskaci zlata učinila vláda další klíčový krok. V roce 1934 byl přijat Gold Reserve Act, kterým bylo veškeré zlato převedeno do vlastnictví federální vlády a byla zvýšena oficiální cena zlata na 35 dolarů za unci. To znamená, že stát odkoupil zlato od občanů za nižší cenu a následně devalvoval dolar o zhruba 40 procent. Jinými slovy ti, kteří museli zlato odevzdat, přišli nejen o majetek, ale i o budoucí zisk, který by z růstu ceny zlata plynul. Šlo o faktické vyvlastnění.
Historici se shodují, že konfiskace nebyla stoprocentní. Část obyvatel zlato ukryla, část využila výjimek a část příkaz ignorovala. Přesto šlo o masový zásah, který zásadně změnil vztah Američanů ke státu a k penězům. Držení zlata zůstalo v USA zakázáno až do roku 1974, kdy prezident Gerald Ford zákaz zrušil. Po více než čtyřiceti letech tak Američané znovu získali právo vlastnit investiční zlato.
Zastánci regulace tvrdí, že s tehdejšími událostmi nemá dnešní Evropa nic společného a že nikdo neplánuje zabavování zlata. Kritici však upozorňují, že tehdy také šlo „jen“ o dočasné a výjimečné opatření v době krize. Zlato je po staletí vnímáno jako pojistka proti inflaci, kolapsu měny a selhání státu. Americká zkušenost ze 30. let však ukazuje, že ani fyzické zlato není absolutní ochranou, pokud se stát rozhodne zasáhnout.
