Zoltán Demján: I „nadupaní“ lezci si mohou pustit do kalhot

Byl legendou mezi horolezci. Roku 1984 pokořil spolu s kolegou Jozefem Psotkou jako první Čechoslováci Mount Everest – nejvyšší vrchol světa. Psotka bohužel zahynul při sestupu. „Pro mě osobně ta expedice, přestože jsme stáli jako první Čechoslováci na vrcholu, nebyla úspěšná,“ přemítá. Nyní se do Himálaje vrací jako nejen kouč manažerů, kteří chtějí změnit firemní kulturu, ale také jako fotograf. „Mnozí vrcholoví manažeři považují emoční inteligenci a empatii za slabost,“ zmiňuje postřeh ze své psychologické praxe.

Když vám zahynul při sestupu z Everestu kamarád, trvalo dlouho, než jste se z toho dostal?

Když jsem v Himálaji, vzpomínky na Jozefa a tragédii na Everestu jsou velmi intenzivní. Velice jsme se tam sblížili, byl mým horolezeckým vzorem, takže jeho ztráta byla pro mě velmi bolestivá. Expedice, přestože jsme stáli na vrcholu, proto úspěšná nebyla. Možná jediný úspěch byl v tom, že jsem přežil. Když o tom totiž zpětně přemýšlím, myslím, že dotknout se doopravdy hranice možností, což bylo něco, co jsem na Everestu při sestupu skutečně zažil, byl zázrak.

Zázrak v Himálaji… To se horolezcům stává?

Vzpomínám na náš první pokus o výstup na Dhaulágirí jihozápadním pilířem. Skončili jsme ve výšce 6500 metrů a po třech dnech čekání na zlepšení počasí se rozhodli sestoupit. Někdo by to mohl vnímat jako neúspěch, já to však bral naopak. Do té doby totiž skoro všichni tvrdili, že na osmitisícovku se férovým alpským stylem nedá vylézt, protože v případě zhoršení počasí nebude možné v tak náročném a těžkém terénu bez fixních lan sestoupit. Nám se to podařilo. Tehdy jsem během třetí noci v našem ministanu zažil velmi silný duchovní zážitek.

Můžete ho popsat?

Šlo o zvláštní stav, jako bych se napojil na univerzum, na vesmír. Byly to velmi silné a těžko popsatelné zážitky, které mi potvrdily, že jsou věci mezi nebem a zemí. Začal jsem se zabývat myšlenkou naší duchovní inteligence a uvědomil si, že v našem vesmíru platí určité univerzální principy, z nichž možná nejdůležitějším je princip rovnováhy.

Lidé jezdí do Himálaje meditovat a často tam získají zážitky jako nikde jinde. Co z toho dělá tak mystické místo? Fakt, že je člověk blíž k nebi, nebo že si tam uvědomí svou bezvýznamnost v celém vesmíru?

Je to kombinace toho, co říkáte, ale myslím, že je to hlavně tím, že jde o prostředí, které je ještě do velké míry nedotčené lidskou činností. Tím pádem tam máte možnost být vystaveni neuvěřitelně silné energii neporušené přírody, jež nekompromisně funguje v souladu s univerzálně platnými principy. Pobyt v takovém prostředí má velmi blahodárný účinek. Vím, o čem mluvím. Lidé se odtud vracejí domů jako vyměnění.

Pojďme ještě k horolezectví. Některý sportovec má talent od pánaboha a je z něj skvělý fotbalista, hokejista nebo tenista. Může mít i horolezec nadání, nebo jde v tomto sportu jen o fyzičku a techniku?

Myslím, že v žádném sportu to není jen o fyzičce a technice. Góly také nedává nejtrénovanější hráč. Fyzička a technika jsou jen základní předpoklady, aby si horolezec mohl troufnout jít do hor. Horolezectví – a čím jste výš a čím je to těžší – je hlavně o psychice, o vnitřním nastavení. Může se stát, že „nadupaní“ lezci si pustí do kalhot, zatímco méně trénovaný vyleze. Při výškovém lezení v těžkém terénu se říkává, že jde o jeden díl fyzické připravenosti a devět dílů psychiky.

Jak se díváte na horolezce, jako je třeba Nirmal Purdža z Nepálu, což je horolezec, který vystoupil na všech čtrnáct osmitisícovek během pouhých šesti měsíců? Nebo takový nepálský šerpa Kami Rita, jenž vylezl na Everest dvakrát během jednoho týdne?

Bohužel způsob života naší doby, kde se stále za něčím honíme a hlavně s někým jiným soutěžíme, je v přímém rozporu s principem rovnováhy. Ještě smutnější je, že se to přeneslo i do horolezectví. Hory jsou dokonalé místo k pochopení těchto principů. Je však osobní volbou každého, jakou cestou bude v životě kráčet. Jsem ten poslední, kdo má právo jejich činnost hodnotit. Horší jsou komerční expedice na Everest, které za strašné peníze berou nezkušené lidi do zóny smrti.

Je u horolezce nějaká věková hranice, kdy by pak měl sám skončit, aby to nebylo zbytečné riziko?

To je velmi individuální. Já jsem z horolezectví vypadl na více než deset let, kdy jsem působil jako vrcholový manažer v nadnárodní korporaci. Byla to pro mě velmi užitečná zkušenost a myslím, že díky tomu jsem schopný pomáhat manažerům, kteří jsou ještě aktivní a potřebují partnera na řešení svých problémů. Do extrémní formy horolezectví jsem se už nedokázal a ani nechtěl vrátit. Dnes využívám své zkušenosti s pobytem v náročných podmínkách na chození do hor s fotoaparátem. Jsou však lezci, kteří nikdy neskončili a jsou i ve vysokém věku velmi výkonní. Samozřejmě pohybovat se v Himálaji v extrémním prostředí je velmi nebezpečné a je to na rozhodnutí každého, zda chce takové riziko podstupovat. V kříži mě pobolívá, ale dýchá se mi dobře. Začal jsem však cvičit jemné jógové cviky a posilovat vnitřní svaly, což se mým zádům velmi líbí.

Coby mentální kouč pomáháte lidem hledat a najít rovnováhu v životě. Koučoval a stále koučujete topmanažery různých firem. Co je trápí?

Nejčastější důvody, proč lidé dávají výpověď v zaměstnání, jsou špatné vztahy na pracovišti, a to zejména s šéfy. Jejich příčinou je absence cílevědomého budování firemní kultury založené na vzájemném respektu a důvěře, což je vlastně alfou a omegou univerzálního principu rovnováhy v mezilidských vztazích. A cílevědomé systematické budování příznivé firemní kultury je jeden z nejdůležitějších a nedelegovatelných úkolů nejvyššího šéfa firmy. Žijeme ve světě, který je zaměřen na výkon a na vytváření zisku. Mnozí vrcholoví manažeři považují emoční inteligenci a empatii za slabost. Je to projev úrovně zralosti vrcholových manažerů. Mě v drtivé většině vyhledávají vrcholoví manažeři, kteří chtějí na sobě pracovat a stát se skutečnými lídry. Proto hledají pomoc, jak změnit v první řadě sebe a poté i kulturu firem, které vedou.

Vozil jste „vyhořelé“ manažery na měsíční pobyty do Himálaje. Změnili se tam k lepšímu? Pokud ano, jak dlouho jim to vydrželo?

Velmi často už šlo o trvalý stav. Důležité pro ně bylo, že v neporušené přírodě pod vlivem univerzálně platných principů zažili aha efekty. Jde o náhlé pochopení. Je to moment, kdy se vám v hlavě rozsvítí a najednou vidíte řešení nebo pochopíte něco, co vám dříve připadalo složité. K aha efektu nedošlo u každého, ale u většiny ano – to změnilo jejich přístup k sobě samým a následně také ke způsobu jejich života, což zahrnuje i jejich posun od řízení lidských zdrojů k vedení lidí.

Ať jste lezl po horách, dělal ředitele firmy, nebo koučoval lidi, vždy jste ctil zásadu, že pokud práci neděláte srdcem, nemá smysl ji dělat. Takový luxus si ale nemůže v době drahoty, hypoték a leasingů dovolit každý. Máte nějaký recept, jak těmto lidem aspoň trochu ulehčit?

Ano, možná ne každý si může dovolit odejít z práce, která ho nenaplňuje radostí a nevnímá ji jako smysluplnou. Takoví lidé by proto měli hledat smysl v jiných oblastech svého života. Vždyť každý žije různé role ve svém životě. Mohou se realizovat ve své rodině, přátelích, koníčcích a podobně. Někteří lidé, se kterými jsem pracoval, si uvědomili, že nepotřebují tak velké auto, značkové oblečení ani vysokou hypotéku, přehodnotili to a zjistili, že sice možná s nižším příjmem, ale v jiné firmě s pozitivní kulturou mají spokojenější život. Někteří odešli z nadnárodních korporací a začali podnikat v malém, ale na svém. Ideální je mít i práci, jež je smysluplná a vytváří hodnoty, které dělají jejich zákazníky šťastnými. A je nutné být za to i férově zaplacen. Obávám se však, že když někdo dlouhodobě bude pracovat ve firmě, kde nenachází smysl své činnosti, může dojít k vyhoření, což se bohužel v současnosti často stává.

Máte úžasné fotky. Fotil jste vždy, už i jako horolezec, nebo je to záliba posledních několika let?

Můj první fotoaparát Baby Box jsem dostal, když mi bylo pět let. Fotil jsem na školních výletech a fotky prodával spolužákům za jednu korunu. Dělal jsem portréty na maturitní tabule, fotoaparát jsem nosil a používal i na všech horolezeckých výstupech, a dokonce i při tom filmoval na osmimilimetrovou kameru. Byly to víceméně dokumentární fotky. Před pěti lety jsem začal studovat krajinářskou fotografii a příležitostně se jí věnuji. Dělám to pro sebe, nedávám fotky na sociální sítě, ale ty, jež se mi líbí nejvíce, umisťuji na svoji stránku Demjan. sk, aby ti, které to zajímá, se z nich mohli potěšit.