Pomoc? Ne, děkujeme, už tu byli Číňané

Nedávný úspěch Číny v soutěži se Světovou bankou o pomoc Nigérii otřásl jedním z vyjednávačů této mezinárodní instituce. Nešlo totiž o prohru ve zpracovatelském průmyslu, v němž Čína běžně poráží jednoho konkurenta za druhým, nýbrž o mezinárodní pomoc nigerijské vládě při obnově státních drah. "Číňané nás bezkonkurenčně přeplatili. S tím, co nabídli oni, nemůžeme soutěžit," řekl zdrceně zaměstnanec Světové banky listu The New York Times.

Nigerijská vláda provozuje tři železnice, jež se vyznačují korupcí a nefunkčností. Pomoc, jakou navrhla Světová banka, byla založena na logickém předpokladu, že nemá smysl Nigérii poskytnout půjčku a nepostarat se zároveň o nápravu zkorumpovaného systému. Po několikaměsíčním vyjednávání vláda této africké země přistoupila na projekt v hodnotě pěti milionů dolarů. V jeho rámci měla umožnit vstup soukromým společnostem, které železnici od nešvarů očistí. Těsně před podpisem dohody vstoupil na scénu Peking a bez jakýchkoli podmínek nabídl devět milionů dolarů. Vyjednávač Světové banky sbalil kufřík a vydal se na letiště.

Případ Číny a nigerijských drah není jediný. Podobě neprůhlednou a pochybně motivovanou pomoc nabízejí rozvojovým státům i další země, které neoplývají demokracií ani čistými praktikami, například Venezuela či Írán.

Čína vydává na pomoc stamiliony. Ekologie ji však nezajímá 

V roce 2003 Čína do rozvoje afrických silnic, elektráren a přístavů investovala 700 milionů dolarů, v minulých dvou letech už po třech miliardách. Slíbila, že v několika měsících pomůže zmodernizovat elektrickou síť v Indonésii, přičemž propaguje vlastní naprosto neekologické technologie. Pod takový projekt by se dnes nepodepsala žádná z mezinárodních rozvojových agentur.

O kontrakt na Filipínách nedávno přišla kvůli Číně i Asijská rozvojová banka, která chtěla Manile pomoci při financování akvaduktu. Číňané nabídli lepší podmínky, rychlejší dohodu a na nic se neptali.

Investicemi si Peking zajištuje spojence a zdroje 

Na otázku, co motivuje Peking k šíření tolika dobra ve světě, existuje stručná odpověď: peníze, mezinárodní politika a přístup k surovinám. Rezervy čínské centrální banky jsou největší na světě. Peking na ně sahá stále častěji, aby Číně zajistil nejen suroviny, ale také zvýšil její mezinárodní vliv. Co může být účinnější pro získání přízně ropou oplývající Nigérie nebo Indonésie než velkorysá pomoc?

K podobné strategii se v minulosti uchylovaly Sovětský svaz i USA, když si diktátory kupovaly rozvojovou pomocí. Geopolitická kalkulace je i za současnou americkou velkorysostí vůči Egyptu a Pákistánu.

Charakter mezinárodní pomoci se začal měnit počátkem 90. let, kdy na pochybné motivy poukázaly sdělovací prostředky. Dnes rozvojové projekty přísně sledují nadnárodní organizace. Systém není ani teď dokonalý, ale je rozhodně spravedlivější než v dobách, kdy takzvaná pomoc udržovala u moci nejkrutější diktátory.

Pomoc za cenu vlivu je běžnou praxí totalitních režimů

Spojence si ve světě kupuje nejen Čína. Venezuelská pomoc Kubě nebetyčně přesahuje vše, co tento karibský ostrov dostával za zlatých časů Brežněvova Sovětského svazu. Venezuelský prezident Hugo Chávez touto politikou úspěšně maří naděje na otevření Kuby po odchodu Fidela Castra a oddaluje reformy.

Podobně íránská velkorysost vůči palestinskému Hamasu a libanonskému Hizballáhu zvyšuje vliv Teheránu v těchto končinách, avšak poškozuje zájmy tamních obyvatel. Totéž se dá říci o pomoci, jakou přispívá Saúdská Arábie Pákistánu na rozvoj náboženských škol, jež své absolventy rozhodně nepřipravují pro pracovní trh.

A proč by neměla být přízeň Venezuely, Číny, Íránu nebo Saúdské Arábie alternativou jiné rozvojové pomoci? Protože motivem není přispět rozvoji příjemce, nýbrž posílit vlastní národní vliv, šířit vlastní ideologii a naplnit vlastní kapsy.

Země jako Čína, Írán, Saúdská Arábie a Venezuela chtějí svou pomocí-nepomocí vytvořit svět, v němž většina lidí žít nechce. Svými nabídkami z trhu vytěsňují zodpovědné rozvojové programy, jichž je zapotřebí. Budují svět, který bude zkorumpovaný, chaotický a autoritářský ještě víc než dosud.

Foto: ČTK/AP