Ředitel ND nemá být umělcem
04.02.2007 10:06
„Divadlo je strašně fobistické, je to semeniště pomluv a fám a při jeho provozu se s tím musí počítat,“ říká nový ředitel Národního divadla Ondřej Černý. Za šest let svého působení na první scéně chce ze souborů vytvořit autonomní celky, rekonstruovat Novou scénu a zuby si brousí i na Státní operu. Po letech opouští Divadelní ústav, který připravil na přerod v Institut umění.
* Jeden z neúspěšných účastníků konkursu na ředitele Národního divadla Vladimír Kučín výběrové řízení zpochybnil kvůli formálním chybám. Váš projekt měl deset stránek nad normu, čímž jste byl proti zbylým uchazečům ve výhodě…Tělo mé koncepce má třináct stránek, zbytek tvořily přílohy, které k jejímu pochopení nejsou nezbytné. Ale ty tři stránky jsem „přeťáp“, to přiznávám…
* Neobáváte se, že slabý mandát ministryně kultury ohrozí vaše jmenování?
Jsem v tomto směru klidný. Legitimita samotného konkursu byla problematizována právem, jelikož byl vyhlášen zmatečně. Na druhou stranu, já se začal připravovat už v září, kdy ministr Štěpánek jeho vypsání poprvé avizoval. Nepotřeboval jsem k tomu inzerát.
* Kdy reálně budete schopen převzít vedení Národního divadla?
Po korektní dohodě s panem Mrzenou navrhnu paní ministryni, že bych divadlo statutárně převzal k prvnímu dubnu. Předpokládám ale, že už koncem ledna bych se tam nastěhoval a začal normálně pracovat. Například budu parafovat rozhodnutí pana Mrzeny týkající se budoucnosti.
* Umělecké směřování všech tří souborů chcete plně předat do kompetence uměleckých šéfů. Čeká Národní divadlo odluka managementu a kreativní složky?
Pokud je umělecký podnik s tisícovkou zaměstnanců a půlmiliardovým rozpočtem tak snadno narušitelný jediným člověkem, je to systémově špatně. Nechci hodnotit pohnutky pana ministra Štěpánka, ale je zřejmé, že chod divadla to paralyzuje. V podobné situaci se už nesmí ocitnout. Musíme vytvořit standardní demokratický systém pojistek, v zásadě podobný, jako fungoval za ministra Tigrida, kdy mu Rada ND doporučovala umělecké šéfy. Zároveň je paralelně nutné nastartovat proces transformace příspěvkové organice do právnické osoby, což by se určitě mělo dít ve spolupráci s dalšími kulturními institucemi jako Národní muzeum či Státní filmový archiv. Do tohoto procesu musíme vtáhnout veřejnost i politiky. Možná to potrvá dlouho, možná bude výsledkem kompromisní tvar, ale široký konsenzus je nutný už proto, aby se nemohla opakovat situace, kdy nový ministr celý systém opět zbourá.
* Bude tedy vaše pozice čistě manažerská?
Ředitel Národního divadla podle mého názoru nemá být konfrontován s uměleckou tvorbou. U tak velkého podniku musí být ředitel stratég, zabývat se koncepcemi, garantovat rozpočet nebo řešit krizové situace jako povodně či třeba zrušení premiéry Pavla Landovského. Daniel Dvořák vyhrál předchozí konkurs na základě projektu, ve kterém jasně deklaroval své umělecké ambice uvnitř divadla. Vytýkat mu to zpětně je tedy nesmysl. Ale možná se ukázalo, že to není funkční model.
* Jste znám jako zastánce soudobého divadla, ovšem deklarujete také ambici „vyhnout se samoúčelným experimentům“. Jak by to mělo v praxi vypadat?
ND je povinno přinášet klasické texty; existují názory, že by to mělo mít dokonce ve statutu, podobně jako v Británii. V zakládací listině jiné první scény - vídeňského Burgtheatru, je zase uloženo poslání přinášet inovativní prvky. Je to totiž divadlo vysoce dotované a dotovat budete vždy inovaci, nikoli Naše furianty. My musíme vzít v úvahu, že vlastníme historickou budovu, která je svou rolí naprosto výjimečným evropským fenoménem. Navštěvují ji lidé, kteří nejsou standardními divadelními diváky, do Zlaté kapličky přijdou jednou ročně a chtějí vidět klasiku. A co to je česká divadelní klasika? Pět her. Naším uměleckým posláním je ovšem současné divadlo. Proto musíme získat další středně velký prostor, kde by bylo možné sledovat trendy a toto umělecké poslání naplňovat. Snaha uvádět současnou dramatiku ve Stavovském divadle se ukázala jako problematická, lidi tam na ni jednoduše nepřijdou.
* Tento prostorový problém hodláte řešit rekonstrukcí Nové scény. Tam ale nyní sídlí Laterna magika…
S jejím ředitelem panem Tošovským jsme domluveni, že už v roce 2009 by Laterna magika činohře přepustila část termínů. Než naskládáte repertoárové tituly, chvilku to trvá, takže časově by to jistě nebyl problém. Kolem tohoto prostoru ale koluje spousta fám a mýtů: jak se tam nedá hrát, jak herci odtud radostně zběhli do Staváku. Proto by bylo rozumné nejprve nazkoušet jednu inscenaci, a teprve pak se pustit do rekonstrukce. Náklady budou jistě menší než na stavbu nové budovy. Podle mého odhadu by neměly překročit 100 milionů korun.
* Je vaším cílem, aby měl každý soubor vlastní scénu jako ve vídeňském Burgtheatru?
Kvůli specifikám, o kterých jsem mluvil výše, nemůžete přidělit hlavní budovu ND jednomu souboru. Stavovské divadlo má zase silnou identitu mozartovského domu a potenciál být něčím víc než provozním divadlem. Byla by škoda nepokusit se vytvořit z něj stagionu pro evropský dům mozartovkých oper. Legitimní otázka v tomto kontextu je, co se Státní operou. Situace, kdy stát platí v jednom městě dvě konkurenční opery, je dlouhodobě neudržitelná a tato diskuse bude muset brzy začít.
* Jak chcete udržet finanční kontrolu nad šéfy jednotlivých scén, když budou jmenováni ministrem kultury a tedy mu budou i odpovědni?
Lze nastavit vnitřní kontrolní mechanismy, pravidelný interní audit a podobně.
* Před konkursem zazněly obavy, že kvalitní zájemci nebudou k mání, protože divadelní sezona je v plném proudu a museli by zrušit své závazky jinde. Vy sám jedenáct let vedete významnou odbornou instituci, proč jste se rozhodl ji opustit, navíc v roce, kdy ji čeká pořádání světové prestižní scénografické přehlídky Quadriennale?
Po tolika letech jednoduše cítíte únavu a demotivovanost.
* Ovlivnilo vaše rozhodnutí to, že jste loni na jaře také čelil snahám ministra Jandáka odvolat vás z funkce?
Na jednu stranu byl osvobozující pocit, že jsem situaci ustál, současně jsem ale nemohl říct: Mě už to nebaví, jdu od toho. Ohrozil bych chod instituce. Nicméně jsem se rozhodl, že jakmile přestane hrozit, že se ústav přestěhuje do Brna nebo se rozplyne v rukou různých trafikantů, odejdu.
* Narážíte zřejmě na zvěsti, že se Divadelní ústav měl stát platformou pro rozjezd agentury bývalého generálního tajemníka Expa Darjanina, která by exportovala českou kulturu do ciziny. Vy sám jste ale přišel s koncepcí, která rovněž počítala s postupnou proměnou Divadelního ústavu v Institut umění a s rozšířením jeho působnosti…
Ano, a myslím si, že konkurs na nového ředitele by měl být vypsán se zadáním nastínění dalšího vývoje Divadelního ústavu, který by mohl působit i mimo oblast divadla. Už dnes to částečně naplňujeme, budujeme kulturní portál na internetu… Můj kolega s oblibou říká, že předpřaháme vůz před koně… Dříve fungovalo uvnitř ústavu silné hudební oddělení, které se na počátku 90. let zrušilo, a nyní se ukazuje, že obdobné odborné pracoviště tady chybí. Když ministerstvo vyhlásí Rok hudby, padne to nakonec stejně na nás. V České republice chybí organizace s masivní dotací, která by exportovala umění do zahraničí. Odvíjí se to od kompetenčního zákona, kdy za prezentaci kultury v cizině odpovídá ministerstvo kultury. Česká centra, která ji dnes jediná de facto zajišťují, však spadají pod ministerstvo zahraničí. Je to složitá politická otázka. Zakládat nové státní příspěvkové organizace pro hudbu, literaturu, a ještě speciální agenturu pro export toho všeho je nešikovné a nákladné. Rozumnější se mi zdá posílit instituce stávající a funkční.
* Na vaší manažerské minulosti leží stín dvanácti milionů, které stát musel vyplatit na penále restituentům budovy, v níž Divadelní ústav sídlí. Před lety jste prohráli soudní spor o třetinu domu, a přesto jste se tři roky odmítali vystěhovat. Nebylo to zbytečné?
Jsem naopak hrdý, že jsem v roce 1996 ustál restituční kauzu tak, že to fungování ústavu nijak neohrozilo. Ano, bylo to za cenu penalizace. Měli jsme pravomocný rozsudek, ale ve shodě s ministerstvem jsme byli přesvědčeni, že restituční nárok není oprávněný a u Nejvyššího soudu musíme vyhrát. A zatím že nic platit nebudeme, protože pak peníze nedostaneme zpět. Šli jsme do toho s vlasteneckým nadšením. Když soud dovolání zamítl, byl jsem to naopak já, kdo trval na tom, abychom penále zaplatili, a velmi pragmaticky jsem po domluvě s restituenty pronajal část paláce, takže běžný provoz ústavu nemusel být dotován. Ministerstvo ovšem trvalo na tom, aby výši penále určil soud, což zabralo další tři roky a výslednou částku navýšilo. Dnes je kauza ukončena a i na mě dopadly zasloužené postihy: měl jsem dobré úmysly, ale ty jak známo občas vedou do pekel…
* Jste současně dramaturgem Pražského festivalu německého jazyka, který německou dramatiku už léta zdařile propaguje v Česku. Proč se to nedaří i opačným směrem? Dělá Divadelní ústav málo?
Je to složitější. Snažili jsme se například v rámci festivalu intendatům souborů české inscenace nabízet, obvykle z toho ale nic nebylo. Jedním z důvodů je nedostatek divadelní diplomacie, Češi se neumějí prodat. Tím dalším je absence kontaktů. Takový Dušan Pařízek se v Německu pomalu propracovává do nejvyšší režisérské ligy a současně se mu daří vyvážet tam své inscenace z Divadla Komedie. Tento úspěch ovšem stojí na osobních kontaktech. Když vám dám seznam dvacítky nejlepších českých režisérů, zjistíte, že jsou to těžcí introverti, které do ciziny nemůžete poslat, protože by se tam ztratili.
* Jaké je tedy současné české divadlo, má světu co nabídnout?
Mnohdy na věhlasných světových festivalech vidím věci, o kterých si říkám, že tady by kvůli nízké kvalitě propadly. V Německu se v malých provinčních městech dělá strašně banální divadlo, daleko horší než u nás, ovšem vyvážejí se pouze ty špičky. Českému divadlu chybí vystřelování geniality, které je zajímavé pro export, a přestože má velmi slušnou průměrnou úroveň, jako by bylo peciválské, chyběla tam odvaha, oddanost kumštu. Jako by mu čeští divadelníci nedávali celou duši.
***
ONDŘEJ ČERNÝ (44)
Vystudoval Filozofickou fakultu UK, působí jako divadelní kritik a překladatel z němčiny. Je dramaturgem Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Dříve byl členem rady Národního divadla. Jeho otec, divadelní kritik a teoretik Jindřich Černý, českou první scénu vedl v letech 1991-1993. Od roku 1996 vede Divadelní ústav. Loni v únoru ministr kultury Vítězslav Jandák na jeho místo nečekaně vypsal konkurs, za Černého se ovšem postavila odborná komise a své místo obhájil. Je rovněž ředitelem scénografické přehlídky Quadriennale, která má v divadelním světě mimořádný kredit.
Foto autor| Foto Jan Schejbal
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.