Komunismus zabíjí

Estonský expremiér Mart Laar se stal prvním politikem, který zavedl rovnou daň. Pak jezdil po světě, rozdával rady a bojoval, podobně jako za Sovětského svazu, proti komunismu. Nešetří ani dnešní Rusko a jeho výhrůžky Česku a Polsku kvůli americkým raketám. „Jsou to jen takové povídačky,“ říká.

Všude se uvádí, že než jste se stal premiérem Estonska v roce 1992, četl jste pouze jednu ekonomickou knihu – Svobodu volby od Miltona Friedmana. Polepšil jste se od té doby?

Samozřejmě jsem pak četl mnoho ekonomických knih, ale ty od Miltona Friedmana jsou pro mě nejdůležitější. Když se mě jiní politici ptají, kterou knihu bych jim doporučil, stále říkám Friedmana. Ale třeba knihy Hernanda de Sota o právu na vlastnictví majetku jsou také výtečné. Zajímavé je, že jsem v politice postupně udělal některé kroky, k nimž de Soto nabádal, aniž jsem ho četl. Zkrátka jsem nejdříve zavedl rovnou daň, teprve pak jsem si o tom něco přečetl.

Tak to byste vlastně mohl sloužit jako příklad toho, jak jednoduše lze politiku provádět. 

Když se podíváte na tržní ekonomiku, je velmi jednoduchá. Komplikují ji ekonomové. Základní ideje trhu jsou prosté a velmi staré, v podstatě vycházejí z bible, což je mimochodem velmi tržní kniha. Když sledujete tyto principy a když chápete fakt, že základním úkolem vlády je dávat lidem právo na svobodnou volbu, pak se můžete pohybovat kupředu. Já jsem praktik, nikoli teoretik ekonomie. Teď sice hodně o ekonomii přednáším, ale zůstanu historikem, což je mé původní povolání.

Co vás vlastně přivedlo do politiky?

V dobách SSSR jsem byl součástí odbojového hnutí, ale žádný hrdina. Svou první knihu jsem napsal v roce 1981 (ve věku jedenadvaceti let, pozn. red.), věnovala se partyzánskému boji Estonců proti sovětské okupaci v letech 1944 až 1956. Nejdříve vyšla samizdatem, pak se to podařilo propašovat na Západ do Rádia Svobodná Evropa. Snažil jsem se tehdy pomáhat nejen estonskému odboji, ale také litevskému a lotyšskému. Ale opakuji, nebyl jsem žádná hvězda.

To jste se ani nedostal do konfliktu se sovětskou mocí?

Moje historická práce byla ilegální. Vyšetřovala mě kvůli tomu KGB. Velmi naštvaný důstojník se mě ptal, kdo napsal tu špatnou knihu. Musel jsem tajit úplně všechno, dokonce i svůj styl. Knihu jsem psal, jako by autorem byl velmi starý člověk. Tajná policie nakonec uvěřila, že jde o dílo nějakého veterána. Na výslechu jsem byl dvakrát nebo třikrát a určitě mě sledovali. Na univerzitě jsme navíc měli studentskou organizaci. Šlo o vůbec první spolek, který byl veřejný a absolutně mimo kontrolu komunistického režimu. Pak ho KGB zrušila a ze školy vyhodili několik lidí včetně mě. Poslali mě učit na gymnázium.

Jako učitele už vás tedy KGB nechala na pokoji?

Když jsem na gymnáziu učil sotva dva týdny, vypukl tam velký skandál. Nezjistil jsem si, kdo jsou rodiče mých žáků, takže jsem nevěděl, že otec jednoho z nich působí v KGB. Kluk doma povídal, co ho ve škole zaujalo. A pak to přišlo: problémy, problémy, problémy. Díky nim jsem ale ve škole získal velkou popularitu. Chtěli mě sice vyhodit, ale měli jsme takovou starou ředitelku, která se za mě postavila.

Co bylo dál?

Hned příští rok jsem si s ředitelkou užil spoustu zábavy, protože mě chtěla dostat do komunistické strany. Začala tím, že jsem skvělý učitel a že škola patří k nejlepším v zemi, ona se chystá do důchodu a já bych ji měl nahradit. Pak řekla, že musím udělat jen takový drobný úřední úkon: podepsat přihlášku do komunistické strany. Namítl jsem, že v komunismus nevěřím. „To nevadí, nikdo nevěří, ani já,“ odpověděla. Já jsem ale nepodepsal. Pak jsem začal dostávat různé nabídky: žil jsem se ženou a dvěma dětmi v takovém chudém bytě, nabídla mi nový a větší. Pak říkala, že dostanu povolení koupit si auto, což bylo tehdy velké privilegium. Další nabídka byla, že si můžu velmi rychle udělat doktorát. Pak mě lákala na výlet do zahraničí, do Polska, do Jugoslávie, nabídla i skutečnou kapitalistickou cizinu, Finsko. Když jsem stále odmítal, zoufale se mě zeptala: „Co od nás komunistů vlastně chcete?“ Já jsem chtěl jedinou věc, nevstoupit do strany.

Autor: Luboš Kreč, Tomáš Menschik

Celý rozhovor naleznete v Týdnu č. 9/2007.