Česko vždy dávalo světovému tenisu skvělé hráče. Jednou z našich horkých nadějí je nyní třináctiletá LISA MICHNA z Prahy. Její cesta ale zdaleka není jen o vítězstvích. Zlomenina kotníku, natržení kloubního labra v rameni a zlomenina bederního obratle. Rok plný beznaděje a zklamání. Poté nelehký návrat a každodenní práce na těle i psychice. Po zranění se vrátila na kurty a znovu vyhrává celorepublikové turnaje. V rozhovoru mluví otevřeně o denním režimu, tréninku, regeneraci, rodičích i mentálním kouči. Bez velkých prohlášení, krok po krůčku, ale s jasným vnitřním plánem a především vůlí překonávat překážky.
Měla jsi skvěle „našlápnuto“, pak však přišla těžká zranění. Jak se to celé seběhlo a jak ses s tím vyrovnávala?
Při každém zranění jsem byla hodně zklamaná, najednou se mi můj denní program převrátil vzhůru nohama. Při zlomenině člunkové kosti v kotníku, která se mi přihodila na turnaji v Liberci při dobíhání kraťasu, jsem navíc měla tu smůlu, že se na správnou diagnózu přišlo až o měsíc později. Tudíž jsem ztratila navíc nejen tento měsíc, ale i další hojení trvalo déle než obvykle. Minimálně tři měsíce jsem tedy nic nedělala, a to doslova. Nemohla jsem trénovat ani dělat kondici a nemohla dělat skoro nic, na co jsem byla do té doby zvyklá: chodit, běhat, plavat, jezdit na kole, break dance a cokoli spojené s pohybem. V tu dobu jsem si našla alternativní zábavu a věnovala se hodně malování a kreslení, také jsem si četla. Jakmile jsem se zase mohla hýbat, začala jsem se postupně vracet k trénování a kondici. Ale to bohužel nemělo dlouhého trvání, protože přišlo další zranění, tentokrát ramene, a poté ještě zlomenina bederního obratle. Při zranění ramene jsem alespoň dělala kondici, při zranění obratle jsem však opět nemohla dělat skoro nic kromě chůze. Nezbylo nic jiného než to prostě přijmout a být trpělivá. Při všech těch zraněních jsem si uvědomila, jaké je štěstí být zdravý. Jsou lidé, kteří to štěstí nemají a ani se nikdy neuzdraví. Hodně lidí by také napadlo, ať se na sport vykašlu, když se mi pořád dokola něco takového děje. Ale právě sport byl můj hnací motor pro to, abych to všechno přečkala. Celou dobu jsem se těšila na to, jak budu moci zase hrát. A samozřejmě dělat i jiné běžné věci.
Byl během toho roku zranění moment, kdy sis říkala, že už se k tenisu třeba ani nevrátíš?
Popravdě řečeno, takový moment nepřišel, protože když jsem pohybově nemohla skoro nic dělat, vlastně jsem se celou dobu těšila na to, až zase hrát budu. Tahle myšlenka mě ve skutečnosti nikdy nenapadla.
Co ti tehdy pomohlo to nevzdat?
Podle mě fakt, že jsem nad tím nikdy neuvažovala (smích). Mám pevnou vůli a odhodlání. A věděla jsem, že pokud budu zdravá, udělám vše pro to, abych se vrátila a možná ještě silnější a odolnější.
Jak se ti podařilo po roce plném zranění vrátit se k úspěšným turnajům?
Myslím si, že mě ten rok, kdy ostatní holky trénovaly několik hodin denně a já mohla akorát sedět nebo ležet na gauči, nakonec mentálně hodně posílil. Moje odhodlání vrátit se zpět mezi nejlepší bylo díky tomu hodně silné. A hlava hraje v tenise zásadní roli. Řekla bych, že skoro tu největší. A bez dřiny to také nejde, ale já trénuji a vše kolem tenisu dělám ráda. Moje hlavní motto je „I do it anyway“, tedy stejně to udělám.
Pamatuješ si první zápas nebo trénink po všech zraněních? Co se ti tehdy honilo hlavou?
Jak jsem vstoupila poprvé na kurt, říkala jsem si, že to nebude tak hned, vrátit se mezi nejlepší, když jsem téměř rok s malými přestávkami nehrála a ostatní holky denně několik hodin makaly. A také to tak bylo.
A máš v hlavě uložen zápas po návratu, kdy sis poprvé řekla „ano, jsem zpátky“?
Ano, pamatuji si to, ale pak jsem postupně zjistila, že to nebyla tak úplně pravda a že mě čeká ještě spousta práce. Že jsem zpátky, se vlastně cítím až teď, po zimní halové sezoně, kdy se mi podařilo vyhrát několik turnajů, šest v singlu, mimo jiné dva turnaje kategorie A, a dva v deblu – ten nejcennější na halovém mistrovství České republiky.
Co se kvůli zraněním změnilo a jak často teď cvičíš, abys byla zdravá?
Změnil se můj přístup. Naučila jsem se větší disciplíně, trpělivosti a pokoře. Cvičím co nejčastěji, protože chci, aby tělo fungovalo dlouhodobě. Nejen „být silná“, ale být zdravá.
Co se ti honí hlavou v důležitých momentech zápasu, třeba při mečbolu nebo tehdy, když se zápas „láme“?
Někdy se stane, že se začínám radovat, že už mám vítězství v kapse, ale tento pocit naopak může vítězství hodně oddálit nebo úplně ztratit. V tenise může jeden balon nebo jedna myšlenka celý zápas otočit o 180 stupňů. Takže v důležitých momentech je nejlepší nemyslet na to, že to je důležitý moment, a vždy a za jakéhokoli stavu bojovat o každý – i o zdánlivě ztracený – míček.
Jak zvládáš prohry? Máš nějaký způsob, jak se z nich poučit a jít dál?
Prohry zvládám, i když zklamaná jsem, pokud vím, že výhra byla dosažitelná a možná. A z každé prohry se snažím poučit tím, že si řeknu, co jsem mohla udělat lépe nebo na čem bych dál měla více pracovat.
Cítíš někdy tlak na výsledky? Od okolí, trenérů, rodičů nebo třeba sama od sebe? Jak se s tím vyrovnáváš?
Dřív jsem myslela často na to, co si ostatní pomyslí, když prohraji nebo ztratím více gamů, než se očekává, a to mě při zápasech negativně ovlivňovalo a svazovalo. Ale v poslední době se snažím soustředit jen na sebe a nepřipouštět si jakýkoli tlak, což se mi teď naštěstí daří.
Dnes je běžné mít mentálního kouče? Máš ho i ty?
Mám, od Vánoc.
Pomohl ti?
Neskutečně. Je mojí inspirací. Moc si s ním rozumím, umí mi poradit nejen mentálně, ale i tenisově. Jak jsem již zmínila: tenis je podle mě hlavně o hlavě. Když už pracuješ na technice, taktice, fyzičce a síle, měl bys věnovat čas i hlavě. Ta o tvých výkonech také rozhoduje.
Jak vypadá běžný den mladé tenistky?
Vstávám kolem sedmé. Hodinu dělám kompenzační cvičení, abych předcházela dalším zraněním, poté se osprchuji, nasnídám a pak se učím. Nově jsem od února přešla z prezenční výuky na individuální a učím se doma. Kolem poledne jedu na TK Sparta Praha, kde mám zhruba dvě hodiny tenisového tréninku, kondici nebo kompenzační cvičení a regeneraci. Následuje protahování, ať už doma, nebo v klubu. Pokud je čas, ještě se učím. Jsem vášnivá čtenářka a bez knížky stejně jako bez tenisu si svůj život ani nedokážu představit, takže si večer před spaním čtu. Spát chodím brzo, abych byla ráno zase fit.
Jak a kde trénuješ?
Trénuji na TK Sparta Praha a hraji za TK Olymp. Dřív jsem trénovala na Hamru v Záběhlicích.
Mladí sportovci mívají velké zdravotní problémy. Čím to podle tebe je?
Určitě nedostatkem regenerace a cvičení, ale někdo to může mít dáno i trochu geneticky. Je potřeba naslouchat svému tělu a radám zkušenějších. Důležitý je i dostatek kvalitního spánku a dobré mezilidské vztahy.
Jakou roli hraje v budování tenisové kariéry rodina a klub?
Obojí obrovskou. Tenis není jako kroužek ve škole nebo týmový sport, kde se jen přidáš k tréninku. Všechno se řeší s rodiči a trenéry. Rodiče nás většinou všude vozí a jsou s námi i na hotelech. Je to každodenní ježdění na tréninky a turnaje po celé republice, někdy i do zahraničí. Bez podpory a pozitivní nálady od rodičů se podle mě nedají udělat nejlepší výsledky. Bez rodičů by to nešlo asi skoro v žádném sportu. A také je to všechno hodně o penězích, to je realita. A klubové zázemí je super v tom, že máme k dispozici kondiční tréninky, kompenzace, rehabilitace, masáže, wellness… To je strašně důležité, protože bez toho by se to dělalo mnohem hůř.
Jak zvládáš školu? Máš čas na kamarády a zábavu?
Školu zatím zvládám a známky mám dobré. Čas mám, a to hlavně proto, že ho neztrácím koukáním do mobilu jako ostatní. Na mobilu jsem denně pár minut. Zatím netrénuji úplné maximum, nechávám si prostor, abych mohla objem navyšovat, až budu starší. Chci mít pořád kam růst. Díky tomu mám čas i na jiné věci: jít si zaplavat, zahrát fotbal nebo někam vyrazit na hory či do města.
Proč sis vybrala zrovna tenis?
Hraji ho asi od čtyř let, ale dělala jsem závodně i víc sportů. Třeba hokej, bikros, fotbal, atletiku. Umím i obstojně plavat, jezdím na kole, běhám a baví mě ping-pong a basketbal. Od zhruba deseti let už ale dělám jen tenis, protože závodně se ostatní sporty stíhat nedají. Ty ostatní dělám už jen ve volném čase. A tenis jsem si vybrala, protože byl nejzajímavější, nejvíc mi seděl a byla to jasná volba. Tenis je vlastně taková hra, na rozdíl třeba od plavání padesáti bazénů.
Není ti líto, že holky se někde baví a ty dřeš?
Ani ne. A neřekla bych, že to tak je. Já se s holkami také bavím a v době, kdy ostatní hrají hry na mobilu nebo scrollují videa, dělám to, co mě baví, a to tenis. A pocit vyhrát zápas nebo dosáhnout skvělého výsledku na turnaji je jedinečný. Nikdy bych to nevyměnila za zábavu u mobilu, kterou dnes všude pozoruji. Tenis je pro mě totiž ta největší zábava. A na ostatní mi zbývá času stále dost.
Musíš se nějak omezovat, pokud jde o stravu, nebo jíst věci, jež nejsou zrovna chutné?
Snažím se jíst zdravě, ale baštím věci, které mi chutnají. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že strava má vliv nejen na zdraví, ale také na fyzický výkon a možná i na psychickou pohodu. Často jím maso, vajíčka, ovoce, zeleninu a obiloviny. Jako svačinu mezi tréninky si dám třeba například palačinky ve zdravější formě, tedy bez cukru, téměř bez tuku a část mouky je nahrazena moukou celozrnnou, semínky či otrubami. Také jím hodně ovoce, jak čerstvého, tak sušeného, to mi během tréninku dává energii. Piji vodu a čaj, většinou s citronem a medem. Musím přiznat, že někdy i ráda zhřeším. Mám ráda sladké, třeba čokoládovou zmrzlinu, čokoládový zákusek, tvarohové čokoládové koblížky, lívance a podobně. A z hlavních jídel si nejraději po turnaji dám kachnu s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. A co nemám ráda, jsou hranolky.
Jakou hudbu posloucháš při cvičení?
Všechno možné, hlavně pop. Vytvářím si playlisty od různých hudebníků. Mám ráda novou, ale i starší hudbu. A kromě hudby si při cvičení pouštím i podcasty nebo angličtinu a španělštinu v rámci on-line cvičebních lekcí.
Dost jsi mě překvapila tím, že na mobilu trávíš jen pár minut…
Ještě jsem neviděla, že by sociální sítě měly na děti dobrý vliv. Mobil a Instagram jsem se naučila používat jen kvůli tomu, co sama nutně potřebuji. Připadá mi, že lidé jsou na tom závislí. Já jsem třeba závislá na čtení knih, ale to mi nepřipadá špatné. Upřednostňuji s lidmi osobní kontakt, a ne přes mobil tím, že s někým hrají nějakou hru. Na Instagram dávám věci kolem tenisu a samozřejmě tam chci ukázat a podpořit i svůj klub a svého sponzora Babolat.
Jste tenisová rodina, za Spartu hraje i tvůj bratr. Je lepší být takhle ve dvou?
Rodiče tenisté nejsou a nikdy tenis nehráli. Táta závodně plaval a hrál hokej a fotbal. Mamka nesportovala. Táta nás odmalička vedl ke sportu, ale k tenisu nás náhodou dovedla máma, když si pro radost koupila pár lekcí tenisu a na jednu vzala bráchu, kterého zrovna neměl kdo hlídat. Na tréninky jezdíme většinou společně, ale turnaje hrajeme úplně jinde a jindy. Takže se musejí zapojit oba rodiče. Máma většinou řeší všechno kolem, například odvoz na trénink, vyplétá rakety, plánuje turnaje, logistiku, strategii a má kontakt s trenéry. Někdy si s bráchou můžeme vypomoci tím, že se spolu rozehrajeme, když zrovna někdo z nás potřebuje.
Kdo je tvůj tenisový vzor?
Carlos Alcaraz. Hlavně proto, že si to na kurtu užívá a mám ráda jeho fair play gesta. Líbí se mi jeho pestrý styl hry a jeho forhend. Z holek mám ráda třeba Karolínu Muchovou nebo Barboru Krejčíkovou.
Jaký byl zatím tvůj nejsilnější tenisový moment nebo turnaj, na který nikdy nezapomeneš?
To je těžké říct, protože vždy, když člověk vyhraje turnaj nebo porazí těžkého hráče, je to silný moment. Opravdu to neumím říct takto konkrétně, ale možná to tedy bude první vyhraný turnaj po zranění.
Máš nějaký tenisový sen? Třeba turnaj, který bys jednou chtěla hrát, nebo kurt, na němž by sis chtěla zahrát?
Můj tenisový sen je hrát tenis dál a co nejlépe, jak to jde, a třeba si jednou zahrát i na grandslamu. A určitě bych si chtěla někdy vyzkoušet hrát na trávě.
Kde se vidíš za deset let?
Nikde se nevidím a ani se vidět nechci. Jdu krůček po krůčku a snažím se ze sebe dostat to nejlepší. V rámci mentálního koučinku se učím nemít očekávání. Ale můj vnitřní plán je jasný: být úspěšná v tenise. Teď to beru hlavně jako přípravu na to, co se bude dít v dospělosti. A určitě bych chtěla hrát i nějaké větší mezinárodní turnaje.
Co bys vzkázala vrstevnicím, které se o něco snaží, ale nejde jim to? Nebo těm, jež se po škole nudí?
Myslím, že by si každá měla najít něco svého, čemu se bude věnovat a co ji bude bavit. Hlavně vypnout mobil, vypnout oznámení, neřešit sociální sítě a všechny chaty. Začít něco dělat a být trpělivá a pracovitá, pokud chce něco dokázat. A hned to nevzdat, když se třeba nedaří.
Kdybys měla jednou větou vysvětlit, proč tenis miluješ, co bys řekla?
Tenis mám ráda, protože je to hra plná vzrušení a napětí, kde se pořád něco děje. Člověk musí bojovat o každý míček, vymýšlet taktiku a hlavně je to mnohem větší zábava než jen počítat uběhnuté kilometry nebo délky v bazénu. V tenise jste po celou dobu v zápalu jakési hry. A pro tu musí člověk cítit vášeň, aby ji hrál rád.
Kdybys měla jednou větou říct, co tě tenis naučil o životě, co by to bylo?
Naučil mě disciplíně, tvrdě makat, takticky přemýšlet, věřit v sebe sama, ale také vítězit a prohrávat. Během zápasu se hodně střídají okamžiky radosti i zklamání, když se něco povede či nepovede, zápas se může každou chvíli začít vyvíjet jinak, to tomu sportu dává velkou pestrost a napínavost. Také miluji zvuk, když se raketa při úderu čistě dotkne míčku, nebo to, když se mi povede na kurtu nějaká parádička.
Dubnové číslo 5/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
