23. a 24. srpen 1968: Příběh zastřeleného Josefa Žemličky

Třiadvacátý srpnový den roku 1968 připadl na pátek, čtyřiadvacátý na sobotu. Noviny zaplnily rezoluce podniků i jednotlivců. Například sedm tisíc dělníků z ostravské Nové huti podepsalo petici, kterou vyzývala ministra zahraničí Hájka, aby požádal OSN o uznání ČSSR neutrálním státem. Noviny přinesly i jména prvních obětí okupace, mimo jiné šestnáctiletého Josefa Žemličky.

Havíři pro neutralitu

Neutralitu země žádali i havíři z Ostravska. „Na celé šachtě Dolu 1. Máj v Karviné pokračuje podpisová akce, která žádá vyhlášení neutrality naší země. Podepsaly ji tisíce havířů," uvedly noviny z 23. srpna. Horníci Dolu Rudý říjen byli ještě radikálnější, jak potvrdily sobotní noviny z 24. srpna: „Horníci dolu Rudý říjen se 23. srpna ráno rozhodli přejmenovat svoji šachtu na Důl svobody. Vyjadřují tím svůj protest proti okupaci země." 

Mezitím už ale za účasti prezidenta Svobody začalo v Moskvě složité jednání československé a sovětské politické reprezentace. To nakonec v noci 26. srpna vyústilo v podpis ponižujících a pro Československo poraženeckých „moskevských protokolů", kterými byla odstartována více než dvacetiletá normalizace.

Zprávy o prvních obětech

Pod titulkem Veřejná bezpečnost hlásí přinesly ostravské Spojené deníky první zprávy o moravských obětech okupace. I po třiceti letech je to drastické čtení: „U Ústředního hřbitova v Brně byl zastřelen příslušníky sovětských vojsk malý chlapec, protože jim nechtěl ukázat cestu na Modřice." Druhá ze zpráv z 23. srpna oznámila otřesný příběh z prvního dne okupace na okraji Brna. „21. 8. dopoledne u čerpadla v Brně byl zastřelen 16letý Josef Žemlíček. Umřel po převozu do nemocnice," uvedly Spojené deníky. TÝDEN pátral po podrobnostech třicet let staré vraždy. Josef Žemlíček se ve skutečnosti jmenoval Josef Žemlička, v Omicích u Brna podnes žije jeho bratr, který měl v srpnu 1968 teprve osm let a napřed nerozuměl, co mu to rodiče 21. srpna vyprávějí. „V osmi letech hned nechápete, co znamená smrt. Ani když jde o bráchu," vypráví Ivo Žemlička. „Naši si pro mě přijeli na tábor, ale trvalo několik dnů, než mi došlo, že už si s bráškou nikdy nebudu hrát, že se ani nepopereme." Domek na okraji jihomoravských Omic ovládlo ticho a prázdno. „Brácha mi chybí dodnes. Závidím vrstevníkům, kterým sourozenci zůstali," svěřuje se Žemlička.

Palba u Troubska

Ve středu 21. srpna vyrazil Josef Žemlička na chatu u Boskovic, doprovázeli ho dva kamarádi. Z Omic vyjeli na motocyklech hned brzy zrána, ale už po několika kilometrech je v obci Troubsko zastavila zácpa. Motorky odstavili a vydali se zjistit, kdo brzdí provoz. U čerpací stanice v Jihlavské ulici uviděli, že zácpa je dílem okupační hlídky, která ze silnice udělala kontrolní stanoviště. Nikdo nesměl tam ani nazpět. Chování sovětských vojáků vynervovalo neznámého motorkáře, který prudce najel do hlídané zóny. Rusové zahájili palbu. Motorkáře nezasáhli, zbloudilá kulka však prostřelila srdce Josefa Žemličky.

Smrt tří Josefů

Na smutek po zavražděném bratrovi je dnes Ivo Žemlička sám. Rodiče před časem zemřeli, pro jeho tři děti je to sice tragická událost, ale zastřeleného strýce nikdy nepoznaly. Zesnul i strýc bratrů Žemličkových, katolický kněz Antonín Špička, který oběť okupantů pohřbíval. „Teď leží strejda ve stejném hrobě s bráškou," ukazuje Žemlička hrob na omickém hřbitově. V rodině tragicky zahynuli už tři Josefové. „Děda Josef byl popraven v koncentráku. Táta Josef spadl z ořechu. Bráchu zastřelili Rusové." Ivo Žemlička zažil velkou radost až teprve v červnu 1991, když Československo opustil poslední sovětský okupační voják. „Pořádně jsem jejich odchod oslavil."

Foto: Ivan Motýl, Jan Schejbal